Bartoš Vlček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bartoš Vlček
Bartoš Vlček
Narození 23. října 1897
Růžďka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 7. ledna 1926 (ve věku 28 let)
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bartoš Vlček (23. října 1897, Růžďka7. ledna 1926, Brno[1]) byl český básník, prozaik a překladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství prožil střídavě v Růžďce a na Brňově, kde měl jeho otec pronajatou hospodu. V letech 19081912 studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a potom na církevním ústavu Matice cyrilometodějské v Praze, kde se ovšem neshodl s vyučujícími, a tak maturitu musel skládat ve Svatém Janě u Berouna. Dříve než mohl nastoupit dráhu učitele, byl odveden do armády. Pak začala 1. světová válka a v dubnu 1916 Vlček narukoval na frontu k italským hranicím. V červenci byl raněn granátem a dva roky se léčil v polních nemocnicích. V roce 1917 absolvoval důstojnický kurs a znovu musel narukovat. Před koncem války byl zajat a stal se legionářem; v legiích dosáhl hodnosti poručíka.[2] Ohlasy válečných událostí se staly nedílnou součástí jak díla básnického (sb. Vzpoura samoty), tak i prozaického (Nevděčné lásky, Marný zápas).

Po válce začal učit v Lipníku nad Bečvou, kde se také oženil. Zde započala jeho čilá kulturní aktivita, když navázal kontakty se Lvem Blatným, Jiřím Mahenem, Konstantinem Bieblem, Jiřím Wolkrem a mnoha dalšími výraznými uměleckými osobnostmi. Z jeho iniciativy vznikla tzv. Literární skupina, která měla být protiváhou konzervativního Kola moravských spisovatelů a sdružení Koliba (sdružení). Literární skupina a její časopis Host (časopis), který Vlček redigoval spolu se Lvem Blatným, se stala prvním z představitelů umělecké avantgardy v Československu.[3] Později se Vlček se skupinou rozešel, podobně jako Jiří Wolker, ale jejímu programu zaměřenému na expresionismus zůstal věrný.

Přispíval do mnoha časopisů a novin a vedle práce literární a kritické se začal věnovat i překládání (Giovanni Papini, Filippo Tommaso Marinetti, Luigi Pirandello).

Po několika neúspěšných operacích podlehl následkům nedoléčeného válečného zranění.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Slavnosti večerní (Básně, 1923)
  • Vzpoura samoty (Básně, 1923)
  • Milenci (Báseň o šesti zpěvech, 1924)
  • Nevděčné lásky (Próza (?), 1924)
  • Učeň (Drama, 1924)
  • Marný zápas (15 povídek, 1924)
  • Jenom srdce (Básně, 1926)

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

PÍSEŇ VĚČNÉ TOUHY

Až z Arkadie její flétna zní.
Ó, pastýři, tvůj Pán je mrtev, víš?
A Jónské moře zateskní.

Hlas její slyšeli, kdož s ranou v srdci svém
a na rameni kříž,
šli v Svatou zem.

Jí hučí klid, jí třeští boj.
Pastýři, víš, že zemřel Pán?
A v její rythmus zladil jek svůj stroj

praktické doby. V dík či prokletí?
Jdem, smutní rytíři, ze čtyřech světa stran
(ta píseň navždy bude boleti)

pochopit nepochopitelné,
zachytit nezachytitelné,
podržet nepodržitelné:
věčnost.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. Vlček Bohumil (Bartoš) v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
  3. MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Bartoš Vlček, s. 1386-1388. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bartoš Vlček: Touha po životě. K vydání připravil, ediční poznámku, vysvětlivky a doslov napsal František Valouch. Profil, Ostrava 1979.
  • FRABŠA, F. S. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, Rosendorf, 1923. S. 146. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]