Bajadéra (balet)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bajadéra
Scéna z 1. dějství , 1900
Scéna z 1. dějství , 1900
Originální názevБаядерка
Žánrbalet
ChoreografMarius Petipa
SkladatelLéon Minkus
LibretistaMarius Petipa Sergej Chudekov
PředlohaKálidása: „Šakuntala“ Johann Wofgang von Goethe: „Bůh a Bayadera"
Jazykruština
Počet dějství4
Premiéra23. leden 1877(juliánský kalendář)
Petrohradské Velké divadlo (Большой театр Санкт-Петербург)
Česká premiéra11. duben 2003
Janáčkovo divadlo, Brno
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bajadéra (rusky: Баядерка) je velký balet, který byl poprvé uveden v Petrohradu v roce 1877.[1] Hudbu složil Léon Minkus, libreto napsali choreografové Marius Petipa a Sergej Chuděkov.[2] Příběh, který se odehrává ve starověké Indii, kombinuje exotickou a romantickou poezii, a proto je také známý jako „Giselle Orientu“.

Mezi znalci má téměř legendární postavení a někdy je považován za „posvátný balet“.[3] Nejznámější částí je „Království stínů“ ve 3. dějství, které je tradičně uváděno jako balet blanc.[pozn 1]

Velmi působivá a melodická baletní hudba Minkuse je považována za jeho mistrovské dílo. Orchestrální partitura nebyla zveřejněna a původní rukopis našli v archivech Mariinského baletu až Sergej Vicharev (Вихарев, Сергей Геннадьевич) a Pavel Guerchenzon v roce 2002.

Literární předlohou je drama „Šakuntala“ indického básníka Kálidásy a balada „Bůh a bajadera“ (Der Gott und die Bajadere)[4] Johanna Wolfgang von Goetha. Děj je založen na romantické orientální legendě o nešťastné lásce bajadéry a statečného válečníka.

Česká premiéra: 11. duben 2003 v Brně.[5]

Osoby[editovat | editovat zdroj]

  • Nikiya, bajadéra
  • Solor, ušlechtilý válečník
  • Madhavaya, fakír
  • Nejvyšší bráhman
  • Dugmanta, rádža
  • Gamzatti, rádžova dcera, Solorova snoubenka
  • Tři stíny
  • Od 20. století také: zlatý nebo bronzový idol, sólový tanečník

Děj a struktura[editovat | editovat zdroj]

Děj se odehrává ve starověké Indii. Důraz je kladen na lásku mezi bajadérou Nikiyou a válečníkem Solorem. Následující obsah vychází z původního libreta, publikovaného společností Marius Petipa Society.[6] Mnoho moderních produkcí končí po slavném „Království stínů" (3. dějství)! Čtvrté dějství se v uvedené podobě dává pouze ojediněle.

První dějství[editovat | editovat zdroj]

Svátek ohně[editovat | editovat zdroj]

1. scéna: Před indickým chrámem uprostřed lesa; v pozadí Himaláje

Vznešený kšatrija (bojovník), Solor, je se svými kamarády na lovu tygrů. Když ostatní lovci zmizeli, zůstává sám před chrámem a žádá fakíra Madhavana, aby mu zprostředkoval setkání s chrámovou tanečnicí Nikiyou.

Poté, co Solor odejde, objeví se nejvyšší bráhman s doprovodem mnichů, věštců, kněží a guru, aby uspořádali slavnostní obřady na počest svatého ohně. Po vystoupení devadasis (chrámových tanečnic) se objeví zahalená Nikiya, nejposvátnější z chrámových tanečnic. Začne tančit kolem posvátného ohně.

Bráhman tajně vyznává svou lásku Nikiyi, ale ona ho odmítne. Když pak Nikiya dává fakírovi Madhavanovi napít vody ze svaté studny, ten jí sdělí zprávu od Solora.

Po ukončení posvátných rituálů se všichni stáhnou do chrámu. V měsíčním světle se setkají Solor a Nikiya a před posvátným ohněm si přísahají věčnou lásku. Tajně je sleduje Nejvyšší bráhman a žárlivě slibuje Solorovi pomstu.

2. scéna: V sálu rádžova paláce

Rádža Dugmanta sděluje své dceři Gamzatti a Solorovi, že svatba, plánovaná jim už od jejich dětství, se brzy uskuteční. Solor se snaží odporovat, ale proti příkazům rádži nic nemůže. Když mu představí Gamzatti a zvedne jí závoj, Solora její krása zaujme, ale zároveň myslí na Nikiyu a na svou přísahu.

Solor se stáhne když se objeví nejvyšší bráhman. Ten pak říká rádžovi, že Solor miluje svatou bajadèru Nikiyu, a tajně se s ní v noci setkává. Rádža je pobouřen a zamýšlí Nikiyu z cesty odstranit. Když se o tom bráhman dozví, je zděšen a pokouší se přesvědčit Dugmantu o tom, že když zabijí chrámovou tanečnici, bohové se proti nim obrátí. Rádža je však již rozhodnut.

Gamzatti je tajně vyslechla. Pošle pro Nikiyu a konfrontuje ji s obrazem svého budoucího manžela. Když bajadéra vidí obrázek svého Solora, přizná se princezně, že ho miluje a že on jí přísahal věčnou lásku. Mezi ženami vznikne hádka, během níž Nikiya v afektu ohrožuje princeznu dýkou. Ve velkém zoufalství pak prchá.

Druhé dějství[editovat | editovat zdroj]

Scéna ze druhého dějství (1900)

Dvě rivalky a bajadéřina smrt[editovat | editovat zdroj]

3. scéna: Palácová zahrada s pagodou, v pozadí Himaláje.

Během nádherné zásnubní slavnosti Gamzatti a Solora se Nejvyšší bráhman objeví se zahalenou Nikiyou. Tanec bajadéry je plný velkého smutku a zoufalství nad Solorovým porušením slibu věrnosti. Gamzattina služebná dává Nikiyi košík s květinami, které údajně poslal Solor. V košíku je však ukrytý had! Nic netušící Nikiya je uprostřed radostného tance nad darem od Solora hadem uštknuta a zhroutí se. Ve snaze ji zachránit jí bráhman podá protijed, ale tanečnice to odmítne. Umírá v Solorově náručí a znovu mu připomene jeho přísahu lásky.

Třetí dějství[editovat | editovat zdroj]

Zjevení stínu,  Království stínů a Solorovo probuzení[editovat | editovat zdroj]

4. scéna: Solorův pokoj

Solor je celý bez sebe bolestí z Nikiyiny smrti. Pokusy fakíra a Gamzatti rozveselit ho, selhaly. Omámí se opiem.

Království stínů

5. scéna: Království stínů

Ve vizi potkává Nikiyu v říši stínů. Tančí spolu navzájem. Nikiya mu připomíná jeho posvátnou přísahu lásky a říká, že když slib dodrží, bude s ní v posmrtném životě šťastný.

V mnoha moderních produkcích zde balet končí!

6. scéna: Solorův pokoj

Když se Solor ze svého omámení probudí a rádžovi služebníci mu přinášejí svatební dary, sleduje je jako v transu.

Čtvrté dějství[editovat | editovat zdroj]

Hněv bohů[editovat | editovat zdroj]

7. scéna: Ve chrámu

Začíná svatební hostina pro Solora a Gamzatti. Během tanců uvidí Solor ducha Nikiye. Když čtyři dívky nabídnou nevěstě jako dárek košík s květinami, zachvěje se Gamzatti. Vzpomněla si na vraždu Nikiye, která se jí rovněž okamžitě zjevila. Gamzatti s hrůzou prchá do náruče svého otce, který dává rozkaz zahájit obřad. Když Nejvyšší bráhman vezme ruce nevěsty a ženicha k provedení svatebního obřadu, obloha se zatemní, nastanou blesky a hromy. Při strašlivém zemětřesení, kdy se vybíjí hněv bohů, se chrám zhroutí a všechny pod sutinami pohřbí.

Apoteoza

Po zemětřesení se duše Nikiye a Solora znovu setkají a v obraze věčného světla se vznášejí k vrcholům Himalájí do nirvány (stav absolutní blaženosti).

Obsazení při premiéře[editovat | editovat zdroj]

Osoba Premièra

23. leden 1877

Nikiya Jekaterina Vazem
Solor Lev Ivanov
Gamzatti M. N. Goršenkova
Nejvyšší bráhman Nikolai Golts
Madhavaya
Dugmanta Christian Johansson

Historie[editovat | editovat zdroj]

Marius Petipa
Léon Minkus

Vznik a premiéra[editovat | editovat zdroj]

V romantické éře byl Orient a exotická postava indických chrámových tanečnic, „bajadér“ oblíbeným tématem, s nímž se již před Petipou a Minkusem zabýval Filippo Taglioni, jehož balet Le Dieu et la Bayadère (Bůh a bajadéra) měl v Paříži premiéru v roce 1830.[7] Fascinace tímto tématem nabrala na síle poté, co v Paříži byla roku 1838 skupina skutečných tanečnic z Indie se sólovou tanečnicí Amani, a její hostování popsal Théophile Gautier.[8][7] Možným přímým modelem pro balet Bajadéra se někdy předpokládá balet Sacountalâ, který v pařížské opeře uvedl 14. července 1858 Petipův bratr Lucien Petipa a který byl založen na hře indického básníka Kálidásy.[7]

Bajadéra měla původně čtyři dějství a sedm obrazů s apoteózou.[7] Petipa na tuto nákladnou produkci potřeboval téměř šest měsíců, kvůli čemuž se zvýšilo vstupné (bylo vyšší než u italské opery, která už byla velmi drahá!).[7]

Balet měl premiéru 23. ledna 1877 (podle juliánského kalendáře) v císařském petrohradském Velkém divadle (Большой театр Санкт-Петербург) - jen pár týdnů před moskevskou premiérou Čajkovského, tehdy méně známého, Labutího jezera.

Jekaterina Vazem jako Nikiya v baletu Bajadèra, 1877

Titulní role chrámové tanečnice Nikiye byla vytvořena pro primabalerínu Jekaterinu Vazem (Екатери́на О́ттовна Ва́зем). Patřil jí také i příjem z premiéry.[7] V dalších hlavních rolích tančil Lev Ivanov (Иванов, Лев Иванович) jako Solor, Maria Goršenkova (Горшенкова, Мария Николаевна) jako Gamsatti, Nikolai Goltz (Гольц, Николай Осипович) jako nejvyšší bráhman a Christian Johansson (Иогансон, Христиан Петрович) jako rádža.[9] V zásnubní scéně druhého dějství vystoupilo 230 tanečníků a kompars.[10] Ve známé scéně „království stínů" ve třetím dějství vystoupilo 64 tanečníků.[11]

Balet měl velký úspěch, závěrečný potlesk prý trval přes půl hodiny.[12] Představitelka hlavní role Jekaterina Vazem byla poctěna darem brože s rubíny a diamanty a od slavné operní zpěvačky Adeliny Patti dostala kytici květin.[12] Bajadéra se stala jejím oblíbeným baletem. Později uvedla:

Milovala jsem jeho krásný, velmi divadelní scénář, jeho zajímavé, živé tance v nejrůznějších žánrech a nakonec Minkusovu hudbu, kterou skladatel zvládl obzvláště dobře, pokud jde o melodii a koordinaci s charakterem scén a tanců.

—Jekaterina Vazem

Poslední revizi baletu uvedl Petipa 3. prosince 1900 (podle Juliánského kalendáře) v Mariinském divadle. Provedl několik důležitých změn, včetně změny názvu rádžovy dcery z původního „Hamsatti“ na Gamzatti;[13] a v „království stínů" snížil počet tanečníků z původních 64 na 48.[14] V premiéře této nové verze tančila Matylda Krzesiňská jako Nikiya, Pavel Gerd (Гердт, Павел Андреевич) jako Solor a Olga Preobraženská (Преображенская, Ольга Ивановна) jako Gamzatti, dále Felix Krzesiňský (nejvyšší bráhman), Nikolai Aistov (rádža) a při pas de trois (tanec ve třech) v „království stínů" také Vera Trefilova (Трефилова, Вера Александровна), Varvara Rychliakova a Anna Pavlova (Павлова, Анна Павловна).[15] Tato poslední původní produkce Petipovy Bajadéry byla naposledy provedena v roce 1916.

Petipova choreografie Bajadéry byla kolem roku 1905 zaznamenána Stěpanovou metodou (Владимир Иванович Степанов) a později se dostala do významné Sergějevovy sbírky (Sergeyev Collection) na Harvardově univerzitě.[13]

Inscenace v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Маriinské divadlo[editovat | editovat zdroj]

  • 1900 - autorská obnova a nové vydání Mariuse Petipy (Nikia - Matilda Krzesinská, Solor - Pavel Gerdt)
  • 1941 - nové vydání Vachtanga Čabukiani (Вахтанг  Чабукиани) a Vladimíra Ponomarjova (Владимир Пономарёв)
  • 2002 - revize Sergěje Vichareva (Вихарев, Сергей Геннадьевич). 31. května 2002 vydal Sergěj Vicharev rekonstrukci Bajadèry v Mariinském divadle podle taneční partitury ze Sergějevovy sbírky s dlouho ztraceným čtvrtým dějstvím. Tančily Daria Pavlenko (Nikiya), Igor Kolb (Solor) a Elvira Tarasova (Gamzatti).[16]

Velké divadlo[editovat | editovat zdroj]

  • 1904 - choreografie Alexandra Gorského (Александр Горский) podle představení Mariuse Petipy. Nikiya - Jekaterina Geltser (Екатерина Гельцер), Solor - Michail Mordkin (ихаил Мордкин .)
  • 1917 - choreografie Alexander Gorský. Nikiya - Jekaterina Geltser (Екатерина Гельцер), Solor - Vasilij Tichomirov (Василий Тихомиров)
  • 1923 - choreografové Alexandr Gorsky a Vasilij Tichomirov (obnova provedení „Království stínů", podle choreografie Mariuse Petipy)
  • 1991 - inscenace Jurije Grigoroviče (Григорович, Юрий Николаевич). Verze Mariuse Petipy.

Další divadla[editovat | editovat zdroj]

Inscenace mimo Rusko[editovat | editovat zdroj]

Mimo rusko byla Bajadéra dlouho neznámá.

Premiéry „království stínů"[editovat | editovat zdroj]

První pokusy o provedení alespoň slavné scény Království stínů ze 3. dějství provedla ve dvacátých letech dvacátého století Anna Pavlova (Павлова, Анна Павловна), ale s malým úspěchem.[16] Ve stejné době tančila Olga Spesivceva (Спесивцева, Ольга Александровна) jako Nikiya v pařížské opeře silně zkrácenou verzi Říše stínů.[16]

Nikolaj Sergějev inscenoval ve 30. letech dvacátého století krátký balet s názvem Rádžův sen (The Rajah’s Dream), který byl rovněž vytvořen podle aktu stín.[16] Tuto scénu uvedl Sergějev poprvé v Paříži v roce 1927 s Olgou Spesivcevovou v roli Nikiye.[17]

Království stínů se stalo samostatným fenoménem. Dvaatřicet dívek se postupně objevuje na horizontu a jednoduchou, neustále opakovanou kombinací několika kroků, pózy arabesque a mírného záklonu postupně zaplňuje jeviště. V roce 1900 čítal sbor 48 tanečnic a arabesek).[17]

Oficiální západní premiéra stínového aktu se konala 12. dubna 1961 v Theatro Municipal v Rio de Janeiru v inscenaci Eugenie Feodorové.[16] Bertha Rosanova tančila Nikiyu a Aldo Lotufo tančil Solora.

Ve stejném roce, 4. července 1961, vzbudilo velkou pozornost představení Království stínů v Paříži, během hostování tehdejšího Kirovova baletu. Od roku 1991 je to balet Mariinského divadla (Балет Мариинского театра) se sólistou Rudolfem Nurejevem.[16]

Se sólisty Nurejevem a Margot Fonteynovou následovala v roce 1963 první produkce stínového aktu s královským baletem Royal Ballet v Londýně.[16][17]

V roce 1974 byla scéna Království stínů poprvé uvedena v Československu, ve Smetanově divadle v Praze.[18]

Celý balet[editovat | editovat zdroj]

  • 1980 - Bajedéra jako celek se na Západě poprvé představila 21. května 1980, kdy Natalia Makarova (Макарова, Наталия Романовна) uvedla její novou verzi v Metropolitní opeře v New Yorku s Americkým baletním divadlem. (ABT).[16][19] Minkusovu hudbu nově zorchestroval John Lanchbery.[16] Makarova v zásadě vycházela z verze Ponomareva a Chabukianiho, kterou v mládí tančila v divadle Kirov / Mariinsky. Makarova také provedla další změny, vypustila řadu čísel z 2. dějství a představila svou vlastní verzi 4. dějství, které v Rusku již dávno nebylo uváděno.[16] Toto provedení bylo také v přímém přenosu americké televize a mělo velký úspěch.
  • Makarova v letech 1989/90 svou verzi nastudovala v Royal Ballet v Londýně[20] a později také v dalších společnostech po celém světě.[16]
  • 1992 - Pařížská opera, režie Rudolf Nurejev, asistent režie - Ninel Kurgapkina (Нінель Кургапкіна). Rudolf Nurejev vytvořil s baletem Pařížské opery vlastní verzi Bajadéry, která měla premiéru 8. října 1992. Vystupovali Isabelle Guérin jako Nikiya, Laurent Hilaire jako Solor a Élisabeth Platel jako Gamzatti.[16][21][22] Za choreografii byl Nurejev oceněn řádem Ordre des Arts et des Lettres.[16] Tato verze je stále v repertoáru pařížské opery a byla také zfilmována.
  • 2002 - Vicharevova (Вихарев, Сергей Геннадьевич) verze byla uvedena na turné v New Yorku, Paříži a Baden-Badenu, kde se i přes počáteční údiv nad množstvím pantomimy setkala s velkým zájmem.[23]

Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

  • 1926, 2. října - Kyjevské divadlo opery a baletu (Київський театр опери і балету), první balet divadla [24]
  • 2013 - Ukrajinská národní opera (Національна опера України), režie Natalia Makarova, dirigentka - Mikola Ďaďura (Дядюра Микола Володимирович), výtvarník - Vjačeslav Okunev, Nikiya - Elena Filipěva (Олена Філіп'єва), Solor - Denis Matvienko (Денис Матвієнко)

Kazachstán[editovat | editovat zdroj]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

1999 - Vídeňská státní opera, choreografie Vladimír Malachov (Nikiya - Brigita Stadler, Solor - Vladimír Malachov, Gamzatti - Simona Noža)

Česko[editovat | editovat zdroj]

Česká premiéra se uskutečnila v brněnském divadle v roce 2003. Na premiéru v Česku tedy Bajadéra čekala 136 let. Obnovená inscenace se konala tamtéž roku 2013. Na scéně pražského Národního divadla se objevila v choreografii Javiera Torrese v roce 2014.[26] Moravské divadlo Olomouc ji uvedlo 22. března 2019.[27]

Nahrávky (výběr)[editovat | editovat zdroj]

CD[editovat | editovat zdroj]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • Léon Minkus: La Bayadère (Choreografie: Rudolf Nureyev / Orchestrace: John Lanchbery), Isabelle Guérin (Nikiya), Laurent Hilaire (Solor), Élisabeth Platel (Gamzatti) a další. Balet Pařížské opery, orchestr Colonne, Dir.: Michel Quéval (2010 (?); Warner Music Group Germany; DVD)
  • Léon Minkus: La Bayadère (Choreografie: Yuri Grigorovič podle Mariuse Petipy, Vakhtang Chabukiani, Nikolai Zubkovský a Konstantin Sergějev), Svetlana Zacharova (Nikiya), Vladislav Lantratov (Solor), Maria Alexandrova (Gamzatti) a další, Bolschoi-Ballett, Bolshoi Theatre Orchestra, Dir.: Pavel Sorokin (2013; Pathé-Live/Belair; DVD)
  • Léon Minkus: La Bayadère. Choreografie: Natalia Makarowa podle Mariuse Petipy. Orchestrace: John Lanchbery). Marianela Nuñez (Nikiya), Vadim Muntagirov (Solor), Natalia Osipova (Gamzatti) a další, The Royal Ballet, The Orchestra of the Royal Opera House, Dir.: Boris Gruzin (2020 (?); Opus Arte; DVD)

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Balet blanc je termín pro choreografie bez zápletky nebo libreta, zaměřený na pohyby a technické dovednosti tanečníků. Většinou se tančí v bílém tutu (krátká baletní sukénka).
  2. Sergeyev Collection je sbírka choreografické notace, hudby, návrhů dekorací a kostýmů, divadelních programů, fotografií a dalších materiálů, které dokumentují repertoár císařského baletu (předchůdce baletu Kirov / Mariinsky) Petrohradu v Rusku na přelomu 20. století.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků La Bayadère na německé Wikipedii, Баядерка na ruské Wikipedii, La Bayadère na francouzské Wikipedii a Баядерка (балет) na ukrajinské Wikipedii.

  1. Статья о Балете [online]. [cit. 2010-05-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-08. (anglicky) 
  2. The Marius Petipa Society [online]. 2015-12-21 [cit. 2021-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Repertoire. www.bolshoi.ru [online]. [cit. 2021-05-15]. Dostupné online. 
  4. Леуччи Т. Наследие романтизма и ориентализма в балетах Мариуса Петипа с индийским мотивом: «Баядерка» (1877) и «Талисман» (1889) // Věstník Akademie ruského baletu („ Академии Русского балета им. А. Я. Вагановой") : časopis. — 2019. — č. 6 (65). — S. 22—32.
  5. WWW.QCM.CZ, QCM s r o. Bajadéra. Národní divadlo Brno [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (česky) 
  6. The Marius Petipa Society [online]. 2018-08-29 [cit. 2021-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c d e f La Bayadère (v sekci historie) [online]. Marius Petipa Society [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. 
  8. Podle Guesta to bylo roku 1839. Ivor Guest: La Bayadère, text brožury, s. 16, k nahrávce na CD: Léon Minkus: La Bayadère (orchestrace: John Lanchbery), Anglický komorní orchestr, dirigent: Richard Bonynge (1994 / 2012; Decca).
  9. La Bayadère (sekce Original 1877) [online]. Marius Petipa Society. Dostupné online. 
  10. Ivor Guest: La Bayadère, text brožury, s. 17, k CD nahrávce: Léon Minkus: La Bayadère (orchestr: John Lanchbery), Anglický komorní orchestr, dirigent: Richard Bonynge (1994/2012; Decca)
  11. La Bayadère (v sekci The Kingdom of the Shades ) [online]. Marius Petipa Society [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. 
  12. a b "La Bayadere" Ballet in three acts - - Bolshoi Theatre, Moscow, Russia. www.bolshoitheatre.com [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. 
  13. a b La Bayadère (v sekci Histori) [online]. Marius Petipa Society [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. 
  14. La Bayadère (v sekci The Kingdom of the Shades ) [online]. Marius Petipa Society [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. 
  15. La Bayadère (v sekci Original 1900 Cast) [online]. Marius Petipa Society [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. 
  16. a b c d e f g h i j k l m La Bayadère (sekce La Bayadère in the West) [online]. Marius Petipa Society [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. 
  17. a b c S.R.O, NETservis. Bajadéra – Krize baletu v roce 2019. Taneční aktuality [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  18. Bajadéra. balet.netstranky.cz [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  19. American Ballet Theatre [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. 
  20. La Bayadère — Productions — Royal Opera House. www.roh.org.uk [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. 
  21. La Bayadère - Nureyev's choreography. The Rudolf Nureyev Foundation [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. La Bayadère - Ballet - Season 20/21 Programming. Opéra national de Paris [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Karl-Peter Fürst: 8. Rekonstrukce baletu Bajadéra od Sergeje Wicharewa (Mariinsky Festival 2003), ve: Tanznetz.de, 26. července 2003, recenze představení Vicharevovy Bajadéry v Baden-Badenu
  24. Репертуар | Національна опера України. opera.com.ua [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  25. KUBÍK, Petr. Triumf originální Bajadéry v Berlíně [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (česky) 
  26. KOCOURKOVÁ, Lucie. Podruhé obnovená Bajadéra v brněnském baletu se zaskvěla v novém výtvarném hávu | OperaPlus [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (česky) 
  27. Bajadéra – malý krok pro lidstvo, velký krok pro olomoucký balet – Divábáze [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Violeta Mainiece: La Bayadère, informace na stránkách Velkého divadla (Bolschoi-Theaters), Moskva (anglicky);
  • La Bayadère, článek s podrobnými informacemi o historii baletu na webových stránkách společnosti Marius Petipa Society (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • La Bayadère Ballet in three acts, Informace k produkci ve Velkém divadle, Moskva (anglicky)
  • La Bayadère, Info k verzi „Natalia Makarova" (orchestrace: John Lanchbery) se souborem American Ballet Theatre (ABT; od roku 1980); s obsahem baletu (anglicky)
  • La Bayadère, krátká informace k verzi „Natalia Makarova" se souborem The Royal Ballet Londýn (od roku 1989, anglicky)
  • La Bayadère, Informace k verzi „Rudolf Nurejev" (od roku1992) na stránkách The Rudolf Nurejew Foundation (anglicky)
  • La Bayadère, Informace k verzi „Rudolf Nurejev" na stránkách Pařížské opery (francouzsky)
  • Berliner Umschau, článek odIngrid Müller-Mertens: „La Bayadère“ – zauberhafte Wiederentdeckung aus dem 19. Jahrhundert, recenze verze „Alexei Ratmansky" se Státním baletem Berlín (německy)
  • La Bayadère, verze „Nacho Duato" se souborem Michailovsky-Ballett, Sankt Petersburg (2019) na Mezzo.tv (anglicky)