Baillie Scott

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Baillie Scott
Narození23. října 1865
Broadstairs
AnglieAnglie Anglie
Úmrtí10. února 1945 (ve věku 79 let)
Brighton
AnglieAnglie Anglie
Alma materRoyal Agricultural University
Povoláníarchitekt a designér
RodičeMackay Hugh Baillie Scott a Martha Jemima Dorr Waters
Manžel(ka)Florence Kate Nash (od 1899)
DětiEnid Maud Mackay Baillie-Scott
Mackay Hugh Baillie-Scott
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mackay Hugh Baillie Scott (23. října 1865 St Peter's, Broadstairs10. února 1945 Brighton) byl britský umělec a architekt. Během své dlouhé kariéry užíval různé architektonické styly včetně tudorovské architektury, stylu Hnutí uměleckých řemesel a později neogeorgiánské architektury.[1][2]

Historický dům Blackwell, poblíž Bowness v hrabství Cumbria
Krb v Blackwell, příklad Scottova důrazu na detail v interiétu, typické pro architekturu Hnutí uměleckých řemesel

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhý potomek bohatého skotského statkáře v Beards Hill v St Peter's poblíž města Broadstairs v hrabství Kent. Studoval nejdříve na Royal Agricultural College v Cirencestertu, ale v roce 1885 se rozhodl studovat architekturu. Krátce studoval v Bathu, ale jeho rozvoj v architektuře je přičítán období 12let, které strávil na ostrově Man. Z toho první čtyři roky strávil v Alexander Terrace ve městě Douglas. V roce 1893 se s rodinou přestěhoval do domu Red House na Victoria Road v Douglas, který navrhl.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Na počátku své kariéry pracoval s Fredem Sandersem, s nímž studoval školu umění Isle of Man School of Art v Douglas. V květnu 1891 působil jako učitel umění. V umělecké škole se spřátelil s designérem Archibaldem Knoxem. Poté opustil Saunderse a založil si vlastní podnik na 23 Athol Street v Douglas. V roce 1894 ve článku časopisu The Studio navrhoval architekturu s vysokou centrální halou s galerijním zákoutím mezi salonem a jídelnou, která by od nich byla oddělená skládacími paravány. Tento hypotetický „ideální dům“ mu přinesl mnoho zakázek.[1]

Scott vyvinul svůj vlastní styl Hnutí uměleckých řemesel, který postupoval směrem k jednoduché formě architektury, spoléhající na věrnost materiálu a funkci a na precizní řemeslo. Scott byl známý tím, že se věnoval obojímu, exteriéru i interiéru a jejich výzdobě. Za svou kariéru má na kontě téměř 300 budov.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Oženil se s Florence Kate Nash, která byla potomkem Beau Nash, dne 1. února 1899 ve farním kostele v Batheastonu v hrabství Somerset. Měli spolu dceru a syna.

  • Enid Maud Mackay Baillie-Scott (26. listopadu 1889 – 1968)
  • Mackay Hugh Baillie-Scott (13. května 1891 – 1943)

Zemřel v nemocnici Elm Grove Hospital (nyní Brighton General Hospital) v Elm Grove v Brightonu. Na jeho náhrobku v Edenbridge v hrabství Kent stojí: „Přírodu miloval a vedle přírody umění.”

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Kabinet na piáno, 1897, Art Institute of Chicago

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Baillie Scott na anglické Wikipedii.

  1. a b DAVEY, Peter. Arts and Crafts Architecture. London: Phaidon, 1999. ISBN 0-7148-3711-3. 
  2. Sunday Express page 87 Sunday 7 July 2002 (2002) Northern and Shell Media "....arts and crafts master Baillie Scott...."
  3. The Twentieth Century Society. 100 Houses 100 Years. London: Batsford, 2017. ISBN 978-1-84994-437-3. S. 24–25. 
  4. Unknown Vitebsk: a castle designed by an English architect in Leskovichi [online]. vkurier.by, 2018-5-7 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. (by) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TANKARD, Judith B. Gardens of the Arts & Craft Movement. Portland, Oregon: Timber Press, 2018. ISBN 978-1-604698-20-6. 
  • Omilanowska Małgorzata, Dwa polskie projekty M. H. Scotta (Two Polish works of M. H. Baillie Scott), Rocznik Historii Sztuki (Warsaw), T. XXII: 1996, s. 139–154.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]