Běluha severní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxBěluha severní
alternativní popis obrázku chybí
Běluha severní
alternativní popis obrázku chybí
Porovnání velikosti s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Cetartiodactyla)
Infrařádkytovci (Cetacea)
Malořádozubení (Odontoceti)
Čeleďnarvalovití (Monodontidae)
Rodběluha (Delphinapterus)
Lacépède, 1804
Binomické jméno
Delphinapterus leucas
(Pallas, 1776)
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Běluha severní (Delphinapterus leucas) je ozubený kytovec, který se vyskytuje v arktických a subarktických mořích. Jedná se o jediného současného zástupce rodu běluha (Delphinapterus) a jednoho ze dvou zástupců čeledí narvalovití (Monodontidae); druhým je narval. Tento středně velký mořský savec dosahuje délky těla 3,5–5,5 m a váhy kolem 1500 kg. Samci bývají asi o čtvrtinu delší než samice. Novorozeňata jsou šedá až nahnědlá, s přibývajícím věkem se barví do bíla a dospělci jsou již čistě bílí. V přední části hlavy se nachází výrazný meloun, pod ním mírně vyčnělá tlama, jejíž rty se vyznačují vysokou flexibilitou. Dobře ohebný je i krk, který umožňuje pohyb hlavy na stranu, což je u kytovců značně nezvyklé.

Běluha je silně sociální tvor, který žije ve skupinkách o velikosti kolem 10 jedinců. Vokální projev běluhy je jeden z nejpestřejších mezi všemi mořskými savci. K navigaci a hledání kořisti používá echolokaci, která umožňuje nalézt i dýchací díry v ledu. Díky tomu může pobývat v silně zaledněných oblastech po celý rok. V místech se souvislou ledovou pokrývkou moře v zimě migruje na jih. Jejím hlavním zdrojem potravy jsou ryby, jídelníček doplňuje měkkýši či drobnými bezobratlými živočichy. Samice dospívají ve věku 8–13 let, samci ještě o něco později. K páření dochází koncem zimy nebo na jaře, samice rodí vždy jen jedno mládě, které krmí tučným mateřským mlékem po dobu kolem 2 let. Rozmnožuje se jednou za 2 až 3 roky.

Druh je dle norem IUCN veden jako málo dotčený, nicméně některé subpopulace jsou v ohrožení. Hrozbu představuje hlavně pokračující lov, který v minulosti způsobil rapidní úbytek početnosti mnoha subpopulací nebo jejich úplné vymizení z některých oblastí. Vedle lovu běluhy ohrožuje i globální oteplování nebo znečištění moří (zejména těžkými kovy). Vzhledem ke své poměrně malé velikosti, cvičitelnosti a zajímavému vzezření se jedná o relativně často chovaného kytovce v mořských akváriích. V asijských, evropských a severoamerických chovných zařízeních je drženo přes 300 běluh.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Běluha severní (nahoře) a narval (ilustrace z 19. století)

Běluhu severní popsal pruský přírodovědec Peter Simon Pallas v roce 1776.[2] Jedná se o jediného zástupce rodu běluha (Delphinapterus) a jednoho ze dvou recentních zástupců čeledi narvalovití (Monodontidae); druhým je narval (Monodon monoceros).[3] I přes to, že jsou narval a běluha považováni za odlišné rody, oba druhy se výjimečně mohou křížit. V roce 1990 byla v západním Grónsku nalezena lebka živočicha, z jejíž detailní morfologické analýzy vyplynulo, že patřila neznámému kytovci, jenž se morfologickými znaky nacházel někde mezi běluhou a narvalem. Vědci přišli s hypotézou, že se jedná o jejich křížence.[4] Tuto hypotézu potvrdila studie DNA z roku 2019, podle které lebka patřila kříženci, jehož otec byl samec běluhy a matka samice narvala.[5]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Kostra běluhy severní

Podle mitochondriální DNA se předek moderních kytovců vyvinul někdy před 25–34 miliony let. Nadčeleď Delphinoidea (která zahrnuje sviňuchovité, narvalovité a delfínovité) se vydělila od ostatních ozubených kytovců někdy před 11–15 miliony lety. Nejdříve došlo k osamostatnění delfínovitých a nedlouho na to se od sebe vydělili narvalovití a sviňuchovití, kteří tak představují sesterskou skupinu.[6][7]

Nejstarší známý fosilní zástupce čeledi narvalovití je Denebola brachycephala z pozdního miocénu (před 9–10 miliony lety), který byl nalezen v Baja California.[3] Známý je i druh Bohaskaia monodontoides z raného pliocénu (3–5 mya), který byl objeven ve Virginii / Severní Karolíně,[8] nebo Casatia thermophila taktéž z raného pliocénu (5,1–4,5 mya) odkrytý v Toskánsku.[9] Všechny tři zmíněné fosilní druhy pochází z mnohem nižších zeměpisných šířek, než se dnes narvalovití běžně vyskytují. To vedlo k hypotéze, že areál výskytu narvalovitých původně zasahoval i do relativně teplých moří. Silným důkazem pro tuto hypotézu je již zmíněný Casatia thermophila z Toskánska, jehož fosilizované pozůstatky byly nalezeny ve stejném souvrství jako některé druhy teplomilných živočichů, jako jsou žralok tygří, žralok bělavý nebo již vyhynulá teplomilná siréna Metaxytherium subapenninum.[9]

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Lebka křížence běluhy a narvala (Zoologické muzeum v Kodani)

Vědecké jméno běluhy severní zní Delphinapterus leucas. Rodový název Delphinapterus je složeninou řecký slov delphinos („delfín“), předpony a („bez“) a pteros („křídla“). Druhové jméno leucas se odvozuje z řeckého leucos („bílý“). Volně přeloženo tedy vědecký název znamená něco jako „bílý delfín bez křídel“, což odkazuje na bílou barvu kůže a chybějící hřbetní ploutev. K dalším českým názvům patří běluha mořská.[10] Český název běluha pochází z ruského белу́га, které má základ v ruském белый, tedy „bílý“.[11] Podobně se odvozují její názvy i v některých dalších jazycích; např. v angličtině, španělštině a portugalštině to je Beluga a ve francouzštině Bélouga.[10] Rybáři ji někdy označují jako „mořskou pannu“, jelikož díky své kulaté hlavě s velkýma očima působí dobrosrdečně. Díky hlasitému trylku se běluze také někdy přezdívá „mořský kanár“.[12]

Výskyt a početnost[editovat | editovat zdroj]

Běluha severní je široce rozšířena ve studených vodách severní polokoule hlavně mezi 50–80° s. š.[13] Spolu s narvalem a velrybou grónskou se jedná o jediné kytovce, kteří celoročně žijí v arktických mořích.[14] Nejsevernější místa výskytu představují Ellesmerův ostrov a Špicberky (kolem 82° s. š.), nejjižněji se vyskytuje kolem ústí řeky Svatého Vavřince (kolem 47° s. š.).[15] K lokacím hojného výskytu patří vody podél severního Ruska včetně Ochotského a Beringova moře, Aljaška včetně Cookova zálivu, Kanada (hlavně Hudsonův záliv), západní Grónsko a Špicberky.[16][17] Na východě Grónska se vyskytuje jen vzácně.[18] Populace běluh se dělí do 21 subpopulací s různou mírou početnosti a genetické odlišnosti. Tento počet se nicméně zakládá na omezeném vzorkování a hlavně běluhy ze severního Ruska jsou jen špatně prozkoumány, takže se dá předpokládat, že konečný počet subpopulací bude vyšší. Subpopulace jsou pojmenovány podle lokací u pobřeží, na kterých se běluhy každoročně sdružují. Během migrace na jaře, na podzim a v zimě se hranice rozšíření jednotlivých subpopulací mohou částečně překrývat. Celkový počet běluh severních se odhaduje na 136 tisíc dospělých jedinců, nicméně velikost některých subpopulací (hlavně u Špicberků a v arktickém Rusku) je prakticky neznámá, takže celkovou početnost je potřeba brát s rezervou.[17]

Detail ocasu

Stanoviště běluhy mohou být různá. Obývá zátoky, kontinentální šelfy a svahy i oceánské pánve. Vyskytuje se i v mořích řídce i hustě osázených ledovými krami. V létě se může pohybovat v mělčinách o hloubkách pouze 1 metr nebo naopak v mořích hlubokých několik kilometrů.[17] Léto typicky tráví v zátokách, kde se někdy může vydávat proti proudu řeky i několik desítek až stovek kilometrů. Zimu přebývá v oblastech vysoké míry zalednění.[17] Vlastnost běluh stahovat se v létě do mělkých zátok má několik možných vysvětlení. V některých oblastech je voda v krytých mělkých zátokách teplejší než na otevřeném moři, což prospívá nedospělým jedincům. U dospělců může pomáhat při každoročním línání, jelikož vyšší teploty stimulují růst pokožky.[19][20] Výjimečně se běluha může zatoulat i do teplých vod. Jsou známy pozorování z Irska,[21] Skotska[22] nebo Japonska.[23] Zbloudilci byli zaznamenáni i na říčních tocích, mezi než patřily francouzská Siena,[24] anglická Temže[25] nebo aljašská Tanana.[26]

Migrace[editovat | editovat zdroj]

Zatímco některé subpopulace jsou stálé a lokálně se přesunují pouze v případě souvislého zalednění, řada jiných se vydává na každoroční migraci. Ke stálým patří např. izolovaná subpopulace při ústí řeky Svatého Vavřince. Populace od Aljašky, severní Kanady nebo západního Grónska se každoročně přesouvají v zimě na jih s postupujícím ledem. Běluhy z Bílého moře, Špicberků a Cookova zálivu tráví letní měsíce u pobřeží a jak začne v zimních měsících moře kolem pobřeží zamrzat, přesouvají se do otevřenějších nezamrzajících vod dále od pobřeží.[27][28] Tažné jsou zejména arktické populace, které se potýkají s každoročním zamrzáním moře, zatímco u subarktických populací dochází k překryvu jejich letního a zimního výskytu. Délka migrace může dosahovat i 3000 km jedním směrem (tzn. 6 000 km celkem).[29][30][31] Migrační cesty jsou předávány z generace na generaci pomocí sociálního učení.[32][29]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail hlavy běluhy

Jedná se o středně velkého ozubeného kytovce, který běžně dosahuje délky těla 3,5–5,5 m a hmotnosti obvykle do 1500 kg,[3] max. 1600 kg[33] či snad dokonce 1900 kg.[34] Největší změřený jedinec měl na délku 6,67 metru.[35] Samci bývají o čtvrtinu delší než samice. Novorozeňata měří kolem 1,6 m a váží 80–100 kg.[33] Velikost těl se geograficky liší. Běluhy ze subarktických zálivů bývají menší, běluhy z arktických moří bývají středně velké a běluhy z oblastí otevřených subarktických oblastí bývají největší.[15] To je patrně způsobeno dostupností potravní nabídky, která je nejlepší v otevřených subarktických vodách.[36]

Zřejmým rozpoznávacím znakem běluhy je bílá barva jejího těla. Do bílé se však samci zbarvují až kolem 9. a samice kolem 11. roku života. Novorozeňata jsou tmavě hnědá, šedohnědá nebo modrošedá a nedospělé běluhy se barví do různých odstínů šedi, než jejich pokožka na začátku dospělosti získá bílou barvu.[15] Bílá barva je forma adaptace na žití v arktických vodách. Umožňuje běluze splynout s okolním prostředím a zůstat tak ve skrytu před predátory, jako je medvěd lední nebo kosatka dravá.[37] Hlavně v létě se tělo může jevit jako žluté, což je způsobeno koloniemi rozsivek, které se na povrchu těla usídlují.[38] Dalším adaptačním znakem je silná vrstva podkožního tuku, která pokrývá většinu těla. Může být až 15 cm tlustá a představuje až 40 % váhy běluhy.[37] Podkožní vrstva je natolik silná, že ji lze někdy pozorovat ve formě zvrásněných tukových vrstev na břichu a bocích.[33]

Běluha pod vodou (Georgia Aquarium, USA)

Tělo běluhy je válcovité, zavalité. Na nevelké hlavě se nachází výrazně vypouklý meloun, pod nímž se ukrývá malá, jemně vyčnívající tlama. Hřbetní ploutev chybí, avšak ve středu hřbetu se nachází mírně vystouplý hřeben.[33] Je možné, že vytracení hřbetní ploutve je forma adaptace na žití ve velmi studených podmínkách, jelikož přes ní se odvádí velké množství tělesného tepla. Hřbetní hřeben, jenž někdy může mít tmavé zbarvení, se mohl vyvinout jako prostředek na prorážení ledu.[3][38] Prsní ploutve jsou krátké, zakulacené, u dospělých samců zvlněné směrem nahoru. Za malýma očima lze pozorovat krátký krk, což je na kytovce nezvyklé. U běluhy nedošlo ke srůstu krčních obratlů jako u jiných kytovců, což jí umožňuje otočit hlavou do strany. Podobně poddajné jsou i rty, které umí běluha tvarovat jako žádný jiný kytovec.[33] Ocasní ploutev je malá s jasným výřezem uprostřed. Zadní okraj ocasní ploutve může být tmavý.[38] U nedospělých jedinců je rovný, u dospělců se vypukuje směrem ven; čím starší jedinci, tím vypuklejší ocas.[10]

Tlama ukrývá maximálně 40 špičatých kuželovitých zubů (ne vždy se všechny prořežou)[15], které se s věkem obrušují.[3] Velmi staří jedinci mohou mít zuby obroušené až na úroveň dásní.[18] Zuby se začínají prořezávat ve věku 2 let a ve věku 3 let je prořezána stále jen část z nich. Zuby samců jsou delší než samičí a mohou měřit až 8 cm.[15]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Socialita[editovat | editovat zdroj]

Skupina běluh severních (Národní park Ruská Arktida)

Běluha je velmi sociální a hravé zvíře. I když se může pohybovat samostatně, typicky se vyskytuje ve skupinách o 5–20 jedincích,[18] nejčastěji je to kolem 10.[39] Tyto skupiny bývají značně nestálé a fluidní, takže jedinci se mezi nimi volně a často pohybují. Výjimkou je pouze pouto mezi matkou a jejím mládětem, kteří zůstávají vždy pospolu.[18] V době migrace, během línání nebo u bohatých potravních zdrojů mohou běluhy tvořit obří skupiny o stovkách, tisících a výjimečně až kolem 10 000 jedinců.[39] Skupiny běluh mohou zahrnovat pouze samce, samice, nebo obě pohlaví, nebo pouze jedince určité věkové skupiny.[18] Příslušnost ke skupině může být jen krátká, řádově dny či dokonce hodiny, avšak taktéž může trvat až několik let. Dřívější hypotézy o formování skupin na základě matrilinearity nebyly analýzami DNA potvrzeny. Bylo naopak ukázáno, že v rámci skupiny se nejčastěji vyskytují nepříbuzné běluhy. Když už se jednalo o příbuzné, typicky byl příbuzenský vztah určen patrilinearitou. I přes volný pohyb běluh mezi malými sociálními skupinami tito kytovci vykazují vysokou věrnost své subpopulaci, tzn. zůstávají v subpopulaci, do které se narodily.[40]

Skupina běluh (Hudsonův záliv u Churchillu, Manitoba, Kanada)

Běluhy si samostatně nebo kooperativně mohou hrát s různými předměty. Pozorovány byly při opakovaném předávání objektů, jako je dřevo, rostliny nebo mrtvé ryby, což bylo považováno za formu hry. V případě samostatného hraní si běluha tyto předměty často umisťuje na hlavu. Byla zaznamenána běluha nesoucí na hlavě a hřbetu kostru soba polárního včetně parohů nebo jedinec s dvoumetrovou deskou.[41][42] Vášnivá vytrvalost, s jakou běluhy tyto předměty na zadní části těla nosily, vedla k hypotéze, že spíše než o hru se může jednat o formu substitučního chování matek postižených perinatální mortalitou (tzn. úmrtím mláděte krátce před porodem nebo těsně po něm). Nošení ostatků mláďat bylo zaznamenáno u některých druhů delfínovitých.[42]

K dalším typům hry běluh patří tvorba bublinových balónků pod vodou, které během stoupání k vodní hladině běluha nasaje do tlamy a zase vyplivne. Běluha také dokáže vytvářet pod vodou bublinkové kroužky ve stylu kroužků cigaretového dýmu.[41][43] Ze studie v chovném zařízení vyplynulo, že matka při interakci se svým mládětem často vypouští bubliny z výdechového otvoru, což bylo interpretováno jako gesto výhrůžky nebo ochrany.[44] Běluhy dokáží pozměnit tvar svého melounu a rtů, což jim spolu s flexibilním krkem umožňuje vydávat řadu vizuálních signálů.[45] Pokročilé strukturování sociálních skupin, obrovský vokální repertoár (viz níže), schopnost utvářet vizuální signály hlavou a tlamou a plejáda interaktivního chování včetně kooperativního lovu svědčí o tom, že běluhy formují komplexní sociální skupiny s kontextově založenými strukturami.[46][40]

Vokalizace[editovat | editovat zdroj]

Ukázka vokalizace

Běluha severní má jeden z nejrozmanitějších vokálních repertoárů ze všech mořských savců.[46] Při vydávání zvuků dokáže měnit tvar svého melounu, čímž mění intenzitu nebo frekvenci vydávaných vln.[47] Komunikační zvuky lze hrubě rozdělit na pískání a klikání.[46] Rozeznává se kolem 50 různých typů volání. Patří k ním různé mručení, pískání, bzučení, trylkování nebo řvaní. Zvuky nesou informaci o identitě jedince, takže mohou komunikovat s konkrétními běluhami na poměrně dlouhé vzdálenosti.[46] Jeden z typů zvukových projevů zní podobně jako lidské samohlásky. Dlouhodobá studie z roku 2015 odhalila, že tento typ volání se u různých subpopulací mění a tato různost se zvyšuje se vzdáleností subpopulací od sebe. V průběhu času (doba analýzy nejméně 12 let) však u téže subpopulace zůstává volání stejné.[48]

Běluhy plivající vodu u díry v ledu

Echolokace běluhy je vysoce efektivní. Díky ní dokáže najít díry v ledu pro dýchání, navigovat se mezi ledovými krami a snad i nalézt vzduchové kapsy pod ledem.[46] Schopnost vyslání echolokačního pulzu skrze ledový příkrov je přitom klíčová podmínka pro přežití v zaledněném prostředí arktických moří.[47] Fyzikální vlastnosti echolokačních signálů jsou kontextově podmíněny. Běluha z kalifornského záliv San Diego vydávala echolokační zvuky mezi 40–60 kHz, avšak po přemístění do havajského zálivu Kāneʻohe se tato frekvence změnila na 100–120 kHz. Rozdíl se vysvětluje rozdílnou hladinou zvukového znečištění lidmi, který byl v havajském zálivu Kāneʻohe asi o 12–17 dB větší.[49]

Běluha dokáže vydávat již hodinu po narození jednoduché širokopásmové pulzní zvuky. Ve věku dvou týdnů vydává základní pískání. Variabilita vydávaných zvuků se poté postupně zvyšuje a ve věku kolem dvou či tří let je již srovnatelná s dospělým jedincem.[50] U běluhy držené v zajetí spolu s delfíny skákavými bylo vypozorováno, že po dvou měsících začala imitovat hvízdání delfínů, zatímco jeden z typů jejího vlastního hlasového projevu se vytratil.[51] Jiná běluha držená v zajetí se zase naučila imitovat lidskou řeč.[52][53]

Plavání a potápění[editovat | editovat zdroj]

Video zachycující plavání běluhy

Běluha je pomalý plavec. Běžně se pohybuje rychlostí 2,5–6 km/h,[30][54] ovšem v případě potřeby dokáže krátkodobě zrychlit až na cca 20 km/h.[55] V porovnání s některými jinými kytovci, jako je kosatka dravá nebo delfín skákavý, má běluha mnohem méně hydrodynamické tělo, její ocasní ploutev umožňuje pouze limitovaný pohyb a spolu s pohyblivou hlavou a vrstvami srolovaného tuku vypovídá o omezené pohyblivosti ve vodě.[55] Na rozdíl od jiných kytovců dokáže plavat pozpátku.[39] Nad mořskou hladinu neskáče, avšak může se angažovat v různých aktivitách u hladiny, k nimž patří panáčkování (vystrkování přední části těla nad hladinu), mávání ocasem nad hladinou nebo plácání ocasem o hladinu.[45]

Typicky se vynořuje každých 30–40 vteřin, aby se nadechla, avšak během krmení se intervaly prodlužují na asi 3–5 minut.[39] Výjimečně se může ponořit až na 32 minut.[56] Typicky se potápí do hloubek kolem 20 m, avšak nezřídka i do 300–600m hloubek, často až k oceánskému dnu.[45][57][56][58] Občas se může potopit i hlouběji. Výjimečný byl záznam běluhy v hloubce 1400 m.[56] Dokáže na jedno nadechnutí urazit i několik kilometrů, což jí umožňuje překonávat poměrně značné vzdálenosti pod ledem. V případě, že při přesunech pod ledem nenajde otvor, přes který se by se mohla nadechnout, může si ho prorazit svým dorzálním hřebenem, avšak pouze v tenkém ledu.[39]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Treska polární patří k základu jídelníčku běluhy.

Složení jídelníčku je vysoce variabilní a proměňuje se v závislosti na lokaci a sezónní dostupnosti potravy.[59] Hlavním zdrojem potravy jsou ryby, jako je treska ledová (Arctogadus glacialis), platýs černý (Reinhardtius hippoglossoides), huňáček severní (Mallotus villosus) nebo různé druhy lososů a sleďů. Krmí se však i na měkkýších (krakatice, chobotnice) a bentických korýších (krevety, krabi, mlži aj.). Občas může požírat i mořské červy nebo větší zooplankton.[13][60] Potravu shání hlavně u oceánského dna, což lze dobře vidět u satelitně sledovaných jedinců, jejichž potápěcí trasy mají čtvercový profil, tzn. běluha nejdříve zamíří strmě ke dnu, kde dojde k horizontálnímu pohybu, jak hledá kořist u dna, načež zamíří strmě vzhůru k hladině.[59] Běluhy požírají potravu sukcí, k čemuž jim pomáhají jejich flexibilní rty, kterými vytvoří podtlak a celou kořist nasají a spolknou.[13][60] Vzhledem k tomu, že polykají potravu vcelku, je velikost chycené kořisti limitována velikostí běluhy. Velmi mladí, ještě neodstavení jedinci žerou jen malé rybky či krevety a teprve postupně s růstem těla přechází na větší kořist. Velké ryby, jako jsou lososi, mohou být spolknuty jen dospělci.[61] Běluhy se nejvíce vykrmují v zimě a počátkem jara, kdy je jejich tuková vrstva nejtlustší, zatímco nejtenčí bývá na podzim. Podle Inuitů z Hudsonova zálivu běluhy během migrace vůbec nejí.[62] Podle odhadů sežere dospělý jedinec o váze kolem 650 kg asi 4,9 tun ryb ročně.[63] Typicky loví samostatně, avšak byly pozorovány i případy kooperativního lovu.[46]

Běluhy s patrnými dýchacími otvory

V estuáru Svatého Vavřince (Quebec, Kanada) patřily k nejdůležitější kořisti smačky (Ammodytes sp.), huňáček severní, koruška severoatlantská (Osmerus mordax), treska obecná (Gadus morhua), treska grónská (Gadus oga), treska tomkod (Microgadus tomcod) a vranky (Myoxocephalus sp.).[64] Klíčovou potravou běluh z kanadského Cumberland Sound v Nunavutu zase byla treska polární (Boreogadus saida) a huňáček severní.[65] Podobně i běluhy z Beaufortova moře v létě hodovaly hlavně na treskách polárních,[66] avšak často požíraly i krevety a chobotnice hladké (Benthoctopus leioderma). V Čukotském moři lovily hlavně navagy štíhlé (Eleginus gracilis), krevety a rypohlavce (Echiura). Velmi rozmanitý jídelníček byl zaznamenán u běluh z východu Beringova moře, kde dominovaly ryby jako koruška severoatlantská (Osmerus mordax), treska polární a několik druhů vranek (Cottidae) a platýsů (Pleuronectidae). K hlavním skupinám požíraných bezobratlých patřily krevety, avšak solidní zastoupení měli i rypohlavci, různonožci, stejnonožci a mnohoštětinatci.[61]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Samice s mládětem (Vancouver Aquarium, Kanada)

Samice dospívají ve věku 8–13 let, samci ještě o něco později.[46] Konkrétní načasování rozmnožování se liší podle lokace, avšak obecně k páření dochází koncem zimy nebo na jaře v člověku těžko dostupných oblastech arktických moří.[59] Námluvy nebo samotné páření bylo ve volné přírodě pozorováno jen zcela výjimečně. Námluvní chování, které předchází páření, zahrnuje společné paralelní plavání s břišními stranami natočenými k sobě, během nichž občas může dojít k úklonu hlavy směrem ke genitáliím nebo nastrčení genitální oblasti k břišní oblasti partnera.[67][68] Samice zabřezne pouze každé dva nebo tři roky. Mláďata se rodí mezi dubnem a zářím.[39]

Doba gestace trvá snad kolem 14 měsíců,[46] i když u běluh v zajetí byla pozorována gestace trvající 15–16 měsíců.[69] Doba laktace trvá kolem 2 let, čili celý reprodukční proces od zabřeznutí po osamostatnění mláděte trvá kolem 3 let.[46] Podobně jako u ostatních mořských savců, mateřské mléko běluhy je velmi výživné. Obsahuje kolem 27 % tuku, 11 % proteinů, 1 % laktózy a zbytek tvoří voda.[15] Mláďata se mohou zdržovat v blízkosti matky i po odstavení.[59] U běluh v zajetí bylo pozorováno osvojení mláděte nepříbuznou samicí. Co více, další dvě samice, které v době narození mláděte nabyly březí ani nekojily, začaly mládě spontánně kojit.[70]

Dožití[editovat | editovat zdroj]

K odhadnutí věku běluh se tradičně používá analýza zubů, resp. zuboviny. Zuby při růstu pravidelně ukládají střídavě matnou a průsvitnou zubovinu, díky které lze určit věk běluhy. Původně se mělo za to, že se tato zubovina ukládá dvakrát ročně: průsvitná vrstva se mělo ukládat v době letního páření, kdy běluhy nepožívají dostatek potravy, zatímco matná vrstva vzniká v zimě v době potravní hojnosti.[10] Studie z roku 2006 využívající radiouhlíkovou metodu nicméně poukázala, že každá z těchto vrstev se ukládá pouze jednou za dva roky, což v praxi znamená, že předchozí odhady maximálního věku dožití běluh kolem 35–40 je potřeba zdvojnásobit na 70 až 80 let.[71] Novější studie zase upozornila, že pro odhad věku běluh je potřeba vedle zubních vrstev využívat holistických metod a přihlédnout i k dalším faktorům morfologie zubu i celkového tělesného stavu.[72]

Predátoři a parazité[editovat | editovat zdroj]

Medvěd lední při požírání běluhy (Nunavut)

K hlavním predátorům vyjma lidí patří kosatka dravá a medvěd lední. Na mladých nebo zraněných běluhách může predovat i mrož lední nebo žralok malohlavý.[18] Žralok bílý pravděpodobně loví běluhy v zálivu Svatého Vavřince.[15]

Z velkého množství parazitů zjištěných u běluh lze zmínit motolice (Odhneriella seymouri, Leucasiella arctica, Leucasiella mironovi),[15] hlístice (mj. Contracaecum sp., Anisakis sp., Pharurus pallasii, Hadwenius seymouri, Leucasiella arctica),[73][74] nálevníky (Planilamina ovata, Kyaroikeus paracetarius) či vrtejše (Corynosoma strumosum).[15] Hlavně běluhy v zajetí jsou vystaveny riziku nákazy bakterií Erysipelothrix rhusiopathiae, která způsobuje erysipel.[75]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Historické vyobrazení lovu běluhy v Cookově zálivu (H. W. Elliott, 1883)

Celková populace běluh je hodnocena jako málo dotčená z důvodů vysoké početnosti a širokého geografického rozšíření. Mezinárodní svaz ochrany přírody nicméně hodnotí izolovanou populaci z Cookova zálivu zvlášť jako kriticky ohroženou a v ohrožení jsou i některé další subpopulace. Globální populační trend početnosti běluh je nicméně neznámý. Největší hrozbu ve velké části jejich výskytu představuje lov lidmi.[17]

Lov[editovat | editovat zdroj]

Běluhy jsou tradičně loveny arktickými národy již po celá staletí. Kůže s tukem jsou považovány za delikatesu zvanou muktuk. Maso bývá konzumováno syrové, sušené nebo vařené. Využívá se i jako krmivo pro psy. Lidé konzumují i ploutve, interní orgány a střeva. Z kůže se tradičně vyráběly lana a ze šlach provázky na šití. Podkožní tuk se zpracovával na olej na produkci tepla a jako náplň do tradičních olejových lamp zvaných qulliq. Kosti se používaly jako stavební materiál a pro rytiny. Řada zmíněných využití (např. lana) byly nahrazeny novějšími, moderními materiály, avšak maso běluh je dodnes hojně konzumováno napříč arktickými komunitami.[76] Běluhy stále loví komunity v severní Aljašce, Kanadě, Grónsku a Rusku.[17]

Aljaška s lokacemi a počtem odlovených běluh v roce 2007

Běluhy jsou pro člověka poměrně snadnou kořistí, protože se každoročně vrací na totéž místo pobytu, takže je jejich výskyt značně předvídatelný. Takřka na veškeré ploše výskytu lov běluh dnes podléhá managementu, jehož cílem je zajisti odlovy na udržitelném stupni.[17] V minulosti se běluhy lovili i v komerčním měřítku, což způsobilo rapidní pokles některých populací. Např. v Rusku, kde se běluhy komerčně lovili již od počátku 18. století, se jen v roce 1818 ulovilo 1200 běluh. Norové na Špicberkách od 60. let 19. století do 60. let 20. století ulovili kolem 15 000 běluh.[76] V západním Grónsku od roku 1954 do konce 20. století početnost běluh klesla o 78 % a dramatické poklesy nastaly i v Cookově zálivu, Špicberkách, Ungavském zálivu, východní části Hudsonova záliv, při ústí řeky svatého Vavřince nebo kolem Cumberland Sound.[77]

Další hrozby[editovat | editovat zdroj]

Inuité při porcování běluhy

K dalším hrozbám patří hlavně globální oteplování a jeho dopady. K těm patří hlavně změny v zalednění, i když při nejmenším některé subpopulace běluh se zdají dosti flexibilní a dovedou se těmto změnám přizpůsobit. Změny teploty moří způsobují i změny v distribuci potravy, což může mít na běluhy negativní vliv. Díky ústupu ledu se areál výskytu kosatek dravých rozšiřuje stále severněji, což negativně ovlivní populace běluh, které navíc mezi ledovými krami hledají před kosatkami úkryt. Běluhám se také občas stává, že zůstanou uvězněny pod ledem a odkázány na jediný dýchací otvor v ledu, kde jsou snadnou kořisti medvědů ledních i lidí.[17]

Běluhy jsou patrně citlivé na zvukové znečištění moří. V případě, že se ocitnou v několikakilometrové blízkosti lodi, jejich vokalizace se omezuje na naprosté minimum.[78] V Kanadě dokonce klesla ze 3,4–10,5 volání za minutu na 0–1 volání za minutu.[79] Zvukové znečištění produkují i ropné plošiny a další těžařské aktivity. Podobně jako ostatní mořští savci, i běluhy jsou náchylné k akumulování těžkých kovů v těle, což bylo zaznamenáno u několika subpopulací v kanadské Arktidě. Přítomnost polychlorovaných bifenylů (PBC) v těle běluh může mít vliv na imunitní systém a nakonec i zvýšenou přítomnost bakteriálních infekcí nebo napadení parazity.[17]

Vztah k lidem[editovat | editovat zdroj]

Chov v zajetí[editovat | editovat zdroj]

Běluha se cvičitelem v Safari World (Bangkok, Thajsko)

Běluhy jsou chovány v akváriích v Evropě (Španělsko, Bělorusko, Island, Ukrajina), Severní Americe (Kanada, USA) a Asii (mj. Čína, Rusko, Turecko).[80][81][82][83] V roce 2020 se ve světě chovalo přes 300 běluh.[84] První pokusy o chov běluh v zajetí se datují již do 60. let 19. století, kdy byly běluhy chovány v Barnumově muzeu v New York City.[85][86] Po většinu 20. století byl hlavním exportérem běluh pro chov v zajetí Kanada. V roce 1992 však v Kanadě došlo k zákazu exportu běluh pro chovy v zajetí a největší exportní zemí se stalo Rusko, kde se běluhy loví u ústí řeky Amur na Ruském Dálném východě.[87] Ruské běluhy jsou exportovány do akvárií nejen v Rusku (Moskva, Soči),[87] ale i Číny[88] nebo na čas byly paradoxně exportovány i do Kanady.[87] V roce 2019 bylo však v Kanadě zakázáno chování kytovců v zajetí (s výjimkou těch, kteří se již v zajetí chovají).[89]

Od 60. let 19. století se námořnictvo Spojených států zabývá možným využitím mořských savců pro vojenské účely. K tomuto účely bylo experimentováno i s běluhami. Americké námořnictvo učí kytovce přenášet různé předměty nebo nalézat podvodní miny. Podobný program byl založen i v Sovětském svazu a patrně pokračuje i v dnešním Rusku.[90] Napovídal by tomu nález krotké běluhy, kterou v dubnu 2019 zpozorovali rybáři u norského ostrova Ingøya. Tato běluha měla na těle připevněný pás s kamerou GoPro s nápisem odkazujícím k Petrohradu. To vedlo ke spekulacím, že se jedná o běluhu z ruského vojenského programu.[91][92] Tato běluha dostala přezdívku Hvaldimir (z norského hval = „velryba“, a prvního jména ruského prezidenta Vladimíra Putina).[93]

Odkaz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Airbus Beluga XL

V roce 1963 byl publikován kanadský film Pro příští pokolení (v originále Pour la suite du monde), který zachycuje rekonstrukci tradičního lovu běluh v L'Isle-aux-Coudres, městečku na řece svatého Vavřince v Québecu.[94] K dalším dokumentárním filmům věnujícím se běluhám patří francouzský dokument V říši běluh (L'énigme des Belugas)[95] nebo kanadský snímek Mládě běluhy (Call of the Baby Beluga).[96] Běluha se objevuje v animovaném filmu Hledá se Dory, kde představuje postavu jménem Bailey, jehož echolokační schopnosti tvoří zásadní část dějové linie.[97][98]

Jedno z největších nákladních letadel na světě, Airbus Beluga, je podobné běluze. Tento velkokapacitní dopravní letoun původně nesl název Super Transporter, avšak brzy dostal přezdívku Beluga, pročež došlo k oficiálnímu přejmenování letounu.[99] U Airbusu Beluga XL byly dokonce přimalovány oči a ústa jako u běluhy.[100]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
  2. Delphinapterus leucas (Pallas, 1776) [online]. WoRMS - World Register of Marine Species [cit. 2023-10-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e O’Corry-Crowe 2018, s. 93.
  4. HEIDE-JORGENSEN, Mads P.; REEVES, Randall R. DESCRIPTION OF AN ANOMALOUS MONODONTID SKULL FROM WEST GREENLAND: A POSSIBLE HYBRID?. Marine Mammal Science. 1993-07, roč. 9, čís. 3, s. 258–268. Dostupné online [cit. 2022-09-26]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1993.tb00454.x. (anglicky) 
  5. SKOVRIND, Mikkel; CASTRUITA, Jose Alfredo Samaniego; HAILE, James. Hybridization between two high Arctic cetaceans confirmed by genomic analysis. Scientific Reports. 2019-06-20, roč. 9, čís. 1, s. 7729. Dostupné online [cit. 2022-09-26]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-019-44038-0. PMID 31221994. (anglicky) 
  6. ARNASON, U.; GULLBERG, A. Cytochrome b nucleotide sequences and the identification of five primary lineages of extant cetaceans. Molecular Biology and Evolution. 1996-02-01, roč. 13, čís. 2, s. 407–417. Dostupné online [cit. 2023-10-16]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/oxfordjournals.molbev.a025599. (anglicky) 
  7. WADDELL, Victor G.; MILINKOVITCH, Michel C.; BÉRUBÉ, Martine. Molecular Phylogenetic Examination of the Delphinoidea Trichotomy: Congruent Evidence from Three Nuclear Loci Indicates That Porpoises (Phocoenidae) Share a More Recent Common Ancestry with White Whales (Monodontidae) Than They Do with True Dolphins (Delphinidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2000-05-01, roč. 15, čís. 2, s. 314–318. Dostupné online [cit. 2023-10-16]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1006/mpev.1999.0751. (anglicky) 
  8. VÉLEZ-JUARBE, Jorge; PYENSON, Nicholas D. Bohaskaia monodontoides , a new monodontid (Cetacea, Odontoceti, Delphinoidea) from the Pliocene of the western North Atlantic Ocean. Journal of Vertebrate Paleontology. 2012-03-01, roč. 32, čís. 2, s. 476–484. Dostupné online [cit. 2023-10-16]. ISSN 0272-4634. DOI 10.1080/02724634.2012.641705. (anglicky) 
  9. a b BIANUCCI, Giovanni; PESCI, Fabio; COLLARETA, Alberto. A new Monodontidae (Cetacea, Delphinoidea) from the lower Pliocene of Italy supports a warm-water origin for narwhals and white whales. Journal of Vertebrate Paleontology. 2019-05-04, roč. 39, čís. 3, s. e1645148. Dostupné online [cit. 2023-10-16]. ISSN 0272-4634. DOI 10.1080/02724634.2019.1645148. (anglicky) 
  10. a b c d Kiefner 2002, s. 147.
  11. Carwardine et al. 2020, s. 164.
  12. ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80-00-00829-7. S. 25. 
  13. a b c Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 178.
  14. ZAHN, Marie J.; RANKIN, Shannon; MCCULLOUGH, Jennifer L. K. Acoustic differentiation and classification of wild belugas and narwhals using echolocation clicks. Scientific Reports. 2021-11-12, roč. 11, čís. 1, s. 22141. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-021-01441-w. PMID 34772963. (anglicky) 
  15. a b c d e f g h i STEWART, Barbara E.; STEWART, Robert E. A. Delphinapterus leucas. Mammalian Species. 1989-05-12, čís. 336, s. 1. Dostupné online [cit. 2023-10-16]. DOI 10.2307/3504210. (anglicky) 
  16. REEVES, Randall R.; EWINS, Peter J.; AGBAYANI, Selina. Distribution of endemic cetaceans in relation to hydrocarbon development and commercial shipping in a warming Arctic. Marine Policy. 2014-02-01, roč. 44, s. 375–389. Dostupné online [cit. 2023-10-17]. ISSN 0308-597X. DOI 10.1016/j.marpol.2013.10.005. (anglicky) 
  17. a b c d e f g h i Delphinapterus leucas [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2017 [cit. 2023-10-15]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-3.RLTS.T6335A50352346.en. (anglicky) 
  18. a b c d e f Carwardine et al. 2020, s. 167.
  19. O’Corry-Crowe 2018, s. 94.
  20. FORTUNE, Sarah M. E.; KOSKI, William R.; HIGDON, Jeff W. Correction: Evidence of molting and the function of "rock-nosing" behavior in bowhead whales in the eastern Canadian Arctic. PLOS ONE. 8. 2. 2018, roč. 13, čís. 2, s. e0192813. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0192813. PMID 29420623. (anglicky) 
  21. First images and 3rd only sighting record of a beluga whale in Irish waters | Irish Whale and Dolphin Group. iwdg.ie [online]. [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. 
  22. First local sighting of beluga whale in nearly 25 years. Shetland News [online]. 2021-07-21 [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. SHPAK, Olga V., et al. Structure and Assessment of Beluga Whale, Delphinapterus leucas, Populations in the Russian Far East. Marine Fisheries Review [online]. 2019 [cit. 2023-10-17]. Roč. 81, čís. 3–4. Dostupné online. DOI https://doi.org/10.7755/MFR.81.3–4.3. (anglicky) 
  24. Concerns grow for beluga whale swimming in France's River Seine. www.nhm.ac.uk [online]. [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. 'Beluga whale' spotted in River Thames near London: reports. The Sydney Morning Herald [online]. 2018-09-25 [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ARCHIVES, L. A. Times. Whale Carcass in Alaska River Mystifies Experts. Los Angeles Times [online]. 2006-06-16 [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Carwardine et al. 2020, s. 166-167.
  28. HOBBS, R. C.; LAIDRE, K. L.; VOS, D. J. Movements and Area Use of Belugas, Delphinapterus leucas, in a Subarctic Alaskan Estuary. ARCTIC. 2005, roč. 58, čís. 4, s. 331–340. Dostupné online [cit. 2023-10-17]. ISSN 1923-1245. DOI 10.14430/arctic447. (anglicky) 
  29. a b O’CORRY-CROWE, Greg; SUYDAM, Robert; QUAKENBUSH, Lori. Migratory culture, population structure and stock identity in North Pacific beluga whales (Delphinapterus leucas). PLOS ONE. 22. 3. 2018, roč. 13, čís. 3, s. e0194201. Dostupné online [cit. 2023-10-17]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0194201. PMID 29566001. (anglicky) 
  30. a b SUYDAM, Robert S.; LOWRY, Lloyd F.; FROST, Kathy J. Satellite Tracking of Eastern Chukchi Sea Beluga Whales into the Arctic Ocean. ARCTIC. 2001-01-01, roč. 54, čís. 3, s. 237–243. Dostupné online [cit. 2023-10-17]. ISSN 1923-1245. DOI 10.14430/arctic784. (anglicky) 
  31. HAUSER, Donna D. W.; LAIDRE, Kristin L.; SUYDAM, Robert S. Population-specific home ranges and migration timing of Pacific Arctic beluga whales (Delphinapterus leucas). Polar Biology. 2014-08-01, roč. 37, čís. 8, s. 1171–1183. Dostupné online [cit. 2023-10-17]. ISSN 1432-2056. DOI 10.1007/s00300-014-1510-1. (anglicky) 
  32. ANDREI, Mihai. Beluga whales value culture and family ties. ZME Science [online]. 2018-04-06 [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. a b c d e Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 176.
  34. Aquatic Species at Risk - Beluga Whale (St. Lawrence Estuary). web.archive.org [online]. 2011-12-11 [cit. 2024-02-15]. Dostupné online. 
  35. MAZÁK, Vratislav. Zvířata celého světa 12ː Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1988. S. 181-183. 
  36. SERGEANT, D. E.; BRODIE, P. F. Body Size in White Whales, Delphinapterus leucas. Journal of the Fisheries Research Board of Canada. 1969-10-01, roč. 26, čís. 10, s. 2561–2580. Dostupné online [cit. 2023-10-16]. ISSN 0015-296X. DOI 10.1139/f69-251. (anglicky) 
  37. a b FRIEDMAN, W. R. Environmental Adaptations of the Beluga Whale (Delphinapterus leucas) [online]. Cognitive Science 143, 2006 [cit. 2023-10-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. a b c Carwardine et al. 2020, s. 165.
  39. a b c d e f WALKER, Ernest Pillsbury; NOWAK, Ronald M. Walker's mammals of the world. 5. vyd. Baltimore London: Johns Hopkins university press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0-8018-3970-2. S. 1009. (anglicky) 
  40. a b O’CORRY-CROWE, Greg; SUYDAM, Robert; QUAKENBUSH, Lori. Group structure and kinship in beluga whale societies. Scientific Reports. 2020-07-10, roč. 10, čís. 1, s. 11462. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-020-67314-w. (anglicky) 
  41. a b PAINE, Stefani. The world of the arctic whales : belugas, bowhcads, and narwhals. Canada: Greystone Books, 1995. Dostupné online. ISBN 0-87156-378-9. S. 63. (anglicky) 
  42. a b SMITH, T. G.; SLENO, G. A. Do white whales, Delphinapterus leucas , carry surrogates in response to early loss of their young?. Canadian Journal of Zoology. 1986-07-01, roč. 64, čís. 7, s. 1581–1582. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/z86-237. (anglicky) 
  43. DELFOUR, Fabienne; AULAGNIER, Stéphane. Bubbleblow in beluga whales (Delphinapterus leucas): a play activity?. Behavioural Processes. 1997-07-01, roč. 40, čís. 2, s. 183–186. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0376-6357. DOI 10.1016/S0376-6357(97)00782-1. (anglicky) 
  44. HILL, H.; KAHN, M.; BRILLIOTT, Lucas J. Beluga (Delphinapterus leucas) Bubble Bursts: Surprise, Protection, or Play?. International Journal of Comparative Psychology. 2011. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. (anglicky) 
  45. a b c O’Corry-Crowe 2018, s. 96.
  46. a b c d e f g h i O’Corry-Crowe 2018, s. 95.
  47. a b Kiefner 2002, s. 152.
  48. PANOVA, Elena M.; BELIKOV, Roman A.; AGAFONOV, Alexandr V. Intraspecific variability in the “vowel”‐like sounds of beluga whales ( Delphinapterus leucas ): Intra‐ and interpopulation comparisons. Marine Mammal Science. 2016-04, roč. 32, čís. 2, s. 452–465. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/mms.12266. (anglicky) 
  49. AU, Whitlow W. L.; CARDER, Donald A.; PENNER, Ralph H. Demonstration of adaptation in beluga whale echolocation signals. The Journal of the Acoustical Society of America. 1985-02-01, roč. 77, čís. 2, s. 726–730. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0001-4966. DOI 10.1121/1.392341. (anglicky) 
  50. VERGARA, Valeria; BARRETT-LENNARD, Lance G. Vocal Development in a Beluga Calf (Delphinapterus leucas). Aquatic Mammals. 2008-01-01, roč. 34, čís. 1, s. 123–143. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. DOI 10.1578/AM.34.1.2008.123. (anglicky) 
  51. PANOVA, Elena M.; AGAFONOV, Alexandr V. A beluga whale socialized with bottlenose dolphins imitates their whistles. Animal Cognition. 2017-11, roč. 20, čís. 6, s. 1153–1160. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 1435-9448. DOI 10.1007/s10071-017-1132-4. (anglicky) 
  52. 'Who told me to get out?': Beluga whale mimics human speech. The Sydney Morning Herald [online]. 2012-10-22 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. RIDGWAY, Sam; CARDER, Donald; JEFFRIES, Michelle. Spontaneous human speech mimicry by a cetacean. Current Biology. 2012-10, roč. 22, čís. 20, s. R860–R861. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0960-9822. DOI 10.1016/j.cub.2012.08.044. (anglicky) 
  54. LYDERSEN, Christian; MARTIN, Anthony R.; KOVACS, Kit M. Summer and autumn movements of white whales Delphinapterus leucas in Svalbard, Norway. Marine Ecology Progress Series. 2001, roč. 219, s. 265–274. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0171-8630. 
  55. a b FISH, Frank E. Comparative Kinematics and Hydrodynamics of Odontocete Cetaceans: Morphological and Ecological Correlates With Swimming Performance. Journal of Experimental Biology. 1998-10-15, roč. 201, čís. 20, s. 2867–2877. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0022-0949. DOI 10.1242/jeb.201.20.2867. (anglicky) 
  56. a b c STORRIE, Luke; HUSSEY, Nigel E.; MACPHEE, Shannon A. Year-Round Dive Characteristics of Male Beluga Whales From the Eastern Beaufort Sea Population Indicate Seasonal Shifts in Foraging Strategies. Frontiers in Marine Science. 2022-01-03, roč. 8. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 2296-7745. DOI 10.3389/fmars.2021.715412. 
  57. MARTIN, A. R.; SMITH, T. G.; COX, O. P. Dive form and function in belugas Delphinapterus leucas of the eastern Canadian High Arctic. Polar Biology. 1998-08-01, roč. 20, čís. 3, s. 218–228. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 1432-2056. DOI 10.1007/s003000050299. (anglicky) 
  58. HEIDE-JØRGENSEN, M. P.; RICHARD, P. R.; ROSING-ASVID, A. Dive Patterns of Belugas (Delphinapterus leucas) in Waters Near Eastern Devon Island. ARCTIC. 1998-01-01, roč. 51, čís. 1, s. 17–26. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 1923-1245. DOI 10.14430/arctic1041. (anglicky) 
  59. a b c d REEVES, Randall R., et al. Guide to marine mammals of the world. Příprava vydání National Audubon society. 2. vyd. New York: A. A. Knopf, 2002. ISBN 978-0-375-41141-0. S. 318–321. (anglicky) 
  60. a b Carwardine et al. 2020, s. 168.
  61. a b QUAKENBUSH, Lori T.; SUYDAM, Robert S.; BROWN, Anna L. Diet of beluga whales, Delphinapterus leucas, in Alaska from stomach contents, March-November. Marine Fisheries Review. 2015-07, roč. 77, čís. 1, s. 70–84. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. DOI 10.7755/MFR.77.1.7. (anglicky)  Archivováno 3. 6. 2018 na Wayback Machine.
  62. BRETON-HONEYMAN, K.; HAMMILL, M.O.; FURGAL, C.M. Inuit Knowledge of beluga whale ( Delphinapterus leucas ) foraging ecology in Nunavik (Arctic Quebec), Canada. Canadian Journal of Zoology. 2016-10, roč. 94, čís. 10, s. 713–726. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/cjz-2015-0259. (anglicky) 
  63. KASTELEIN, R. A., et al. Food consumption, growth and reproduction of Belugas (Delphinapterus leucas) in human care. S. 81–97. Aquatic Mammals [online]. 1994 [cit. 2023-10-25]. Roč. 20, čís. 2, s. 81–97. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-05. (anglicky) 
  64. LESAGE, Véronique; LAIR, Stéphane; TURGEON, Samuel. Diet of St. Lawrence Estuary Beluga (Delphinapterus leucas) in a changing ecosystem. The Canadian Field-Naturalist. 2020-07-08, roč. 134, čís. 1, s. 21–35. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0008-3550. DOI 10.22621/cfn.v134i1.2421. (anglicky) 
  65. MARCOUX, Marianne; MCMEANS, Bailey C.; FISK, Aaron T. Composition and temporal variation in the diet of beluga whales, derived from stable isotopes. Marine Ecology Progress Series. 2012-12-19, roč. 471, s. 283–291. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0171-8630. DOI 10.3354/meps10029. (anglicky) 
  66. LOSETO, L. L.; STERN, G. A.; CONNELLY, T. L. Summer diet of beluga whales inferred by fatty acid analysis of the eastern Beaufort Sea food web. Journal of Experimental Marine Biology and Ecology. 2009-06-15, roč. 374, čís. 1, s. 12–18. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 0022-0981. DOI 10.1016/j.jembe.2009.03.015. 
  67. LILLEY, Malin K.; HAM, Jackson R.; MANITZAS HILL, Heather M. Observations of Courtship in Belugas (Delphinapterus leucas). Aquatic Mammals. 2022-11-15, roč. 48, čís. 6, s. 547–552. Dostupné online [cit. 2023-10-20]. DOI 10.1578/AM.48.6.2022.547. (anglicky) 
  68. LOMAC-MACNAIR, Kate S.; SMULTEA, Mari A.; COTTER, Mark P. Socio-sexual and probable mating behavior of cook inlet Beluga Whales, Delphinapterus leucas, observed from an aircraft. Marine Fisheries Review. 2015-03-22, roč. 77, čís. 2, s. 32–40. Dostupné online [cit. 2023-10-20]. DOI 10.7755/MFR.77.2.2. (anglicky) 
  69. ROBECK, Todd R.; MONFORT, Steven L.; CALLE, Paul P. Reproduction, Growth and Development in Captive Beluga (Delphinapterus leucas). Zoo Biology. 2005-02, roč. 24, čís. 1, s. 29–49. Dostupné online [cit. 2023-10-20]. ISSN 0733-3188. DOI 10.1002/zoo.20037. (anglicky) 
  70. LEUNG, Elaine S.; VERGARA, Valeria; BARRETT-LENNARD, Lance G. Allonursing in captive belugas (Delphinapterus leucas). Zoo Biology. 2010-09, roč. 29, čís. 5, s. 633–637. Dostupné online [cit. 2023-10-20]. DOI 10.1002/zoo.20295. (anglicky) 
  71. STEWART, R.E.A.; CAMPANA, S.E.; JONES, C.M. Bomb radiocarbon dating calibrates beluga ( Delphinapterus leucas ) age estimates. Canadian Journal of Zoology. 2006-12, roč. 84, čís. 12, s. 1840–1852. Dostupné online [cit. 2023-10-17]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/z06-182. (anglicky) 
  72. STEWART, Barbara E.; STEWART, Robert EA. The biology behind the counts: tooth development related to age estimation in beluga (Delphinapterus leucas). NAMMCO Scientific Publications. 2018, roč. 10. Dostupné online [cit. 2023-10-18]. ISSN 2309-2491. DOI 10.7557/3.3195. (anglicky) 
  73. WAZURA, K. W.; STRONG, J. T.; GLENN, C. L. Helminths of the Beluga Whale (Delphinapterus leucas) from the Mackenzie River Delta, Northwest Territories. Journal of Wildlife Diseases. 1986-07, roč. 22, čís. 3, s. 440–442. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0090-3558. DOI 10.7589/0090-3558-22.3.440. (anglicky) 
  74. KENYON, ALAN J.; KENYON, BONNIE J. PREVALENCE OF Pharurus pallasii IN THE BELUGA WHALE (Delphinapterus leucas) OF CHURCHILL RIVER BASIN, MANITOBA. Journal of Wildlife Diseases. 1977-10, roč. 13, čís. 4, s. 338–340. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0090-3558. DOI 10.7589/0090-3558-13.4.338. (anglicky) 
  75. CALLE, Paul P.; KENNY, David E.; COOK, Robert A. Successful treatment of suspected erysipelas septicemia in a beluga whale (Delphinapterus leucas). Zoo Biology. 1993, roč. 12, čís. 5, s. 483–490. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0733-3188. DOI 10.1002/zoo.1430120510. (anglicky) 
  76. a b Beluga [online]. NAMMCO [cit. 2023-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-03-25. (anglicky) 
  77. ALVAREZ-FLORES, Carlos M.; HEIDE-JØRGENSEN, Mads Peter. A risk assessment of the sustainability of the harvest of beluga (Delphinapterus leucas (Pallas 1776)) in West Greenland. ICES Journal of Marine Science. 2004-01-01, roč. 61, čís. 2, s. 274–286. Dostupné online [cit. 2023-10-24]. ISSN 1095-9289. DOI 10.1016/j.icesjms.2003.12.004. (anglicky) 
  78. HALLIDAY, William D.; SCHARFFENBERG, Kevin; MACPHEE, Shannon. Beluga Vocalizations Decrease in Response to Vessel Traffic in the Mackenzie River Estuary. ARCTIC. 2019-12-18, roč. 72, čís. 4, s. 337–346. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 1923-1245. DOI 10.14430/arctic69294. (anglicky) 
  79. LESAGE, Veronique; BARRETTE, Cyrille; KINGSLEY, Michael C. S. THE EFFECT OF VESSEL NOISE ON THE VOCAL BEHAVIOR OF BELUGAS IN THE ST. LAWRENCE RIVER ESTUARY, CANADA. Marine Mammal Science. 1999-01, roč. 15, čís. 1, s. 65–84. Dostupné online [cit. 2023-10-19]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1999.tb00782.x. (anglicky) 
  80. Canada to move two captive belugas to theme park in Spain. Whale & Dolphin Conservation UK [online]. 2019-09-10 [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. MAGAZINE, Hakai. The Controversial Plan to Move Five Captive Belugas. Hakai Magazine [online]. [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. MIYANO, Miran. Look at This Beluga Whale Smiling After Being Rescued From Years of Captivity [online]. 2020-08-14 [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Delphinapterus leucas. www.zootierliste.de [online]. ZootierlisteHomepage, 2023 [cit. 2023-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-10-24. (anglicky) 
  84. RECH, Dominic. Trucks, tugboats and cranes -- two beluga whales finally reach the sea after epic journey from captivity. CNN [online]. 2020-08-10 [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Belugas in aquariums : a brief history. Baleines en direct [online]. 2018-10-25 [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. PRATER, Danny. In 1865, Two Captive Whales Boiled to Death as P.T. Barnum's Museum Burned. PETA [online]. 2018-07-13 [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. a b c CANADA’S BELUGA WHALES: Hunted, Poisoned, Unprotected [online]. CANADIAN MARINE ENVIRONMENT PROTECTION SOCIETY [cit. 2023-10-15]. (anglicky) 
  88. Tidal wave of Chinese marine parks fuels murky cetacean trade. Reuters. 2018-09-20. Dostupné online [cit. 2023-10-24]. (anglicky) 
  89. HELD, Amy. Canada Bans Keeping Whales And Dolphins In Captivity [online]. NPR, 2019-06-11 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. ISMAY, John. Why Whales and Dolphins Join the Navy, in Russia and the U.S.. The New York Times. 2019-04-30. Dostupné online [cit. 2023-10-24]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  91. Norway finds 'Russian spy whale' off Arctic coast. BBC News. 2019-04-29. Dostupné online [cit. 2023-10-24]. (anglicky) 
  92. Military whales and dolphins: What do they do and who uses them?. Animals [online]. 2019-05-03 [cit. 2023-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. Suspected Russia-trained spy whale reappears off Sweden’s coast. The Guardian. 2023-05-29. Dostupné online [cit. 2023-10-24]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  94. Of Whales, the Moon and Men [online]. National Film Board of Canada Production, 2007 [cit. 2023-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-02. (anglicky) 
  95. V říši běluh [online]. CSFD.cz - Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2023-10-15]. Dostupné online. 
  96. Mládě běluhy [online]. CSFD.cz - Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2023-10-15]. Dostupné online. 
  97. NEWS, A. B. C. Ty Burrell Makes a Splash as a Whale in 'Finding Dory'. ABC News [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. GIARDINA, Sophie Schillaci,Carolyn; SCHILLACI, Sophie; GIARDINA, Carolyn. D23: Disney Sets Voice Casts for ‘Finding Dory,’ ‘Inside Out’ and ‘The Good Dinosaur’ [online]. 2013-08-09 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ROS, Miquel. Airbus' Beluga: The world's strangest-looking airplane turns 20. CNN [online]. 2014-01-16 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. WALLACE, Text,Colin. Airbus Beluga XL spreads its wings at long last. CNN [online]. 2019-02-18 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

česky
  • ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav, 2000. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00829-7. 
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. S. 68–69. (anglicky) 
  • CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni, 2020. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury. ISBN 978-1-4729-0814-8. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • O’CORRY-CROWE, GreGory M., 2018. Beluga Whale. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 93–96. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]