Běloprstka bělavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxBěloprstka bělavá
alternativní popis obrázku chybí
Běloprstka bělavá (Pseudorchis albida)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída jednoděložné (Liliopsida)
Řád chřestotvaré (Asparagales)
Čeleď vstavačovité (Orchidaceae)
Rod běloprstka (Pseudorchis)
Binomické jméno
Pseudorchis albida
(L.) Á. Löve et D. Löve, 1969
Synonyma
  • Gymnadenia albida
  • Habenaria densiflora
  • Leucorchis albida
  • Orchis albida
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Běloprstka bělavá (Pseudorchis albida) je hlíznatá rostlina, druh pozemní orchideje rostoucí nejčastěji ve vyšších a chladnějších polohách. Je jediným druhem rodu běloprstka a do poloviny 20. století byla součástí rodu pětiprstka (Gymnadenia). Je sice původní druh české květeny, ale v současnosti je poměrně vzácná, je ohrožená vymizením.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Je to druh preferující chladnější místa, roste ostrůvkovitě v rozlehlém areálu. Vyskytuje se téměř po celé Evropě (v jižních částech v horských oblastech), na severu Severní Ameriky a v Asii na ruské západní Sibiři a na ruském Dálném východě.

České republice ji lze v přírodě nalézt poměrně vzácně, jen v malém počtu vyrůstá na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších, Orlických horách a Hrubém Jeseníku. Do poloviny 20. století byla vídávána i v Beskydech.[1][2]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

U běloprstky bělavé rozeznáváme tři poddruhy:

  • Pseudorchis albida subsp. albida - preferuje kyselé půdy, roste ve většině Evropy i v ČR,
  • Pseudorchis albida subsp. straminea - vyskytuje se na Islandu, v Grónsku a Kanadě,
  • Pseudorchis albida subsp. tricuspis - roste na zásaditém podloží v Alpách, Karpatech i na Balkáně.[1]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

V severních oblastech se nejčastěji vyskytuje v tundře, ve středu a jihu Evropy roste spíše ve vyšších polohách. Objevuje se od podhůří do nadmořské výšky 2700 m na kyselých i slabě bazických půdách, obvykle na mokrých, pasených smilkových loukách, vřesovištích, rašeliništích i ve světlých jehličnatých lesích a jalovcových křovinách. Rostlina je geofyt, obnovovací pupen raší z podzemní hlízy. Je dlouhověkou bylinou, přesto nevytváří rozsáhlé populace a její výskyt je často spojován s antropogenními loukami a otevřenými lesy.[1][3][4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalá, 10 až 30 cm vysoká bylinahlízou hvězdicovitě rozdělenou do několika tlustých, dlouhých kořenů. Lodyha je přímá, světle zelená, oblá, na bázi má dva až tři hnědé, objímavé, šupinovité listy a výše je porostlá třemi až šesti tmavě zelenými, lesklými listy. Spodní listy jsou dlouhé 5 až 9 a široké 1 až 2 cm, obvejčité až podlouhle kopinaté, směrem vzhůru se zmenšují a nejhořejší přecházejí v objímavé listeny.

Na vrcholu lodyhy je husté, úzké, válcovité květenství klas dlouhé až 10 cm. V květenství bývá 15 až 50 velmi drobných, světle šedých, nažloutlých nebo nazelenalých, slabě vonných, pootevřených květů s kopinatými listeny. Semeník je tenký, válcovitý, vřetenovitě zkroucený a dlouhý asi 5 mm. Vnější oválné okvětní lístky jsou asi 3 mm dlouhé, postranní vnitřní jsou kratší a společně tvoří neúplnou přilbu. Pysk je hluboko rozeklán ve tři laloky, postranní jsou někdy kratší než střední. Dolů skloněná trubkovitá ostruha je kratší než vřetenovitě zkroucený semeník a obsahuje žlázky vylučující nektar. Sloupek je krátký a široký, brylky jsou světle žluté. Květy se opylují hlavně cizosprašně entomogamicky, jen někdy může dojít ke spontánní autogamii, kdy pyl samovolně vypadá na bliznu. Kvetou od květnu do července a opylovači jsou hlavně drobní motýli travaříci (Crambus) a pernatušky (Hellinsia). Ploidie druhu je 2n = 42.

Plodem je úzce vejčitá až eliptická, zelená tobolka s množstvím velmi drobných, větrem roznášených semen, která uložená mělce v zemí vydrží živá po několik let.[1][3][4][5][6]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rostlina se vegetativně prakticky nerozmnožuje, rozšiřuje se jen semeny. Pro svůj vznik a vývoj je závislá na tzv. orchideoidní mykorhízehoubou rodu kořenomorka (Rhizoctonia). Má dlouhou ontogenezi, semeno může být dormantní jeden až dva roky a od vyklíčení po vytvoření prvého listu nad zemí potřebuje nejméně další čtyři roky.[3][4]

Hybridizace[editovat | editovat zdroj]

Běloprstka bělavá vzácně vytváří mezirodové hybridy, např. byly zaznamenány její kříženci:

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Ohrožení druhu spočívá hlavně v rušení jeho stanovišť zarůstáním agresivnějšími rostlinami nebo náletovými dřevinami, rozšiřováním lesních ploch, hnojením okolních porostů i zvýšenou turistikou. Jednou z možností, jak zabrzdit její úbytek, je zařadit místa s výskytem mezi chráněná území. Proto byla běloprstka bělavá zařazena ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb" i v "Červeném seznam cévnatých rostlin České republiky" mezi druhy silně ohrožené (§2 a C2t).[1][7][8]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f HOSKOVEC, Ladislav. BOTANY.cz: Běloprstka bělavá [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 12.07.2007 [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  2. US National Plant Germplasm System: Pseudorchis albida [online]. United States Department of Agriculture, Beltsville, MD, USA [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c CIBULKA, Radim. Běloprstka bělavá [online]. Salvia – ekologický institut, z. s., Praha 8, rev. 02.10.2014 [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b c ŠTÍPKOVÁ, Zuzana. BP: Vliv managementu na populační dynamiku ... druhu Pseudorchis albida [online]. Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích, rev. 226.04.2013 [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  5. Finland Nature and Species: Pseudorchis albida [online]. Luonto Porti Nature Gate, Helsinki, FI [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. GRABNER, Uwe. Herbst-Drehwurz-Spiranthes spiralis [online]. Peter Müller, Arbeitskreis Heimische Orchideen Bayern e.V., München, DE, rev. 2009 [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (německy) 
  7. Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 2016-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  8. GRULICH, Vít. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. Preslia [online]. Botanický ústav, AV ČR, Průhonice, 2012 [cit. 22.12.2016]. Roč. 84, čís. 3, s. 631-645. Dostupné online. ISSN 0032-7786. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]