Arthur Seyß-Inquart

Arthur Seyß-Inquart
Arthur Seyß-Inquart
Stranická příslušnost
Členství	Národně socialistická německá dělnická strana (1938–1945); Vaterländische Front
Rodné jméno	Arthur Seyß-Inquart
Narození	22. července 1892 ; Stonařov ; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	16. října 1946 (ve věku 54 let) ; Norimberk ; Německo 1945-1949
Příčina úmrtí	oběšení
Místo pohřbení	Wenzbach
Sídlo	Nizozemské království a Sudety
Alma mater	Vídeňská univerzita
Profese	politik, advokát, právník a spisovatel
Náboženství	matrikový katolík
Ocenění	Válečný záslužný kříž; Zlatý stranický odznak; Gdaňský kříž; medaile Na památku 13. března 1938; Kříž cti; … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Arthur Seyß-Inquart
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arthur Seyss-Inquart (německy psáno: Seyß-Inquart; výslovnost; 22. července 1892 Stonařov – 16. října 1946 Norimberk) byl právník, nacista, rakouský spolkový kancléř a později říšský místodržící obsazeného Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko. V roce 1946 byl v Norimberském procesu odsouzen k trestu smrti.^[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Arthur Seyss-Inquart se narodil v roce 1892 ve Stonařově u Jihlavy v Markrabství moravském. Jeho rodiče, Emil Seyss (1841-1920) a Augustina Hyrenbachová, byli rakouskými přistěhovalci, kteří zde hledali práci. Emil byl učitelem latiny, řečtiny a němčiny; nejprve učil na gymnáziu ve Villachu v Korutanech, kde poznal i svou budoucí manželku Augustu. Odtud se rodina v roce 1882 přestěhovala do Jihlavy. Jeho kariéra vrcholila v roce 1889, kdy byl jmenován ředitelem německého státního gymnázia v Olomouci. Na tomto gymnáziu započal středoškolské studium i mladý Arthur.^[2] Již v mládí si osvojil velkoněmecké přesvědčení; například se odmítal učit česky, ač to otec od něho vyžadoval.^[3]

V roce 1907 se rodina přestěhovala do Vídně, kde Emil Seyss převzal s celou svojí rodinou příjmení svého nobilitovaného strýce Johanna Heinricha von Inquarta (1813-1896), čímž vzniklo příjmení Seyss-Inquart.^[4] Arthur Seyss-Inquart měl pět sourozenců: Hedwigu (* 1881), Richarda (* 1883), Irenu (* 1885), Henriettu (* 1887) a Roberta (* 1891). Na vídeňské universitě studoval práva. Po vypuknutí první světové války odešel na frontu. Sloužil na ruské, rumunské a také italské frontě. V roce 1917 byl zraněn. V roce 1911 se poznali s Gertrudou Maschkovou, kterou si vzal a měli spolu tři děti: Ingeborgu Carolinu Augustu (* 1917), Richarda (* 1921) a Dorotheu (* 1928). Byl přítelem Engelberta Dolfusse.^[5] Od roku 1921 působil jako advokát ve Vídni.^[2] V meziválečném období vynikal jako horlivý římský katolík: účastnil se správy farnosti a organizoval biblické hodiny.^[3]

Anšlus Rakouska[editovat | editovat zdroj]

Byl horlivým zastáncem anšlusu Rakouska. V roce 1931 vstoupil do rakouské NSDAP. V roce 1937 byl povolán do Státní rady, aby zprostředkoval styky tehdejší vlády s nacionálně socialistickou opozicí.^[2] V roce 1938, po nátlaku Adolfa Hitlera, jej rakouský kancléř Kurt Schuschnigg jmenoval do vlády na post rakouského ministra vnitra.^[6]

Dne 11. března 1938 nahradil Schuschnigga ve funkci rakouského spolkového kancléře. Jeho úkolem bylo povolat vojsko Třetí říše na pomoc a připojit Rakousko k Německu. Poté byl povýšen na obergruppenführera SS a Hitler jej jmenoval říšským ministrem bez portfeje.

V roce 1940 byl jmenován říšským komisařem pro obsazené Nizozemsko, kde setrval až do těsného konce války. Uspořádával zde všední život dle nacistické ideologie a podporoval nizozemskou stranu Nationaal-Socialistische Beweging, jakákoliv jiná politická uskupení zakázal. Povolil zřídit Landwacht, který působil jako asistující sbor policie. Dále zde za jeho vedení probíhala masívní deportace židovských občanů do koncentračních táborů.^[7] Když za Židy dne 17. února 1942 orodovali církevní představitelé, zpražil je citací biblického slova („dejte císaři, co je císařovo“), Židy nazval „zhoubným nádorem na organismu našeho evropského společenství národů“ a prohlásil, že „milosrdenství není na místě“. K další podobné audienci již nedošlo.^[3] Poté, co Hitler spáchal sebevraždu, měl být podle jeho poslední vůle jmenován ministrem zahraničí, avšak admirál Karl Dönitz, nový říšský prezident, místo něj jmenoval Ludwiga Schwerina von Krosigk. 8. května 1945 byl Seyss-Inquart zatčen v Hamburku.

Norimberský proces[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce byl souzen v Norimberském procesu. Byl obviněn ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a ze spiknutí. Obvinění byl zproštěn jen v prvním bodě, zločinů proti míru. Za zbylá obvinění byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 16. října 1946 v Norimberku.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Údaje použity z: ruská Wikipedie-Зейсс-Инкварт, Артур/Награды

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Seyß-Inquart, Arthur. Austria-Forum. Dostupné online [cit. 2016-12-11].
↑ ^a ^b ^c TOBOLKA, Zdeněk Václav, ed. Naučný slovník aktualit 1939. [Ročník druhý]. V Praze: L. Mazáč, 1939. 614 s. Heslo „Seyss-Inquart", s. 467–468.
↑ ^a ^b ^c SCHNEIDER, Jan-Willem. Kulturní člověk: Arthur Seyss-Inquart. Protestant, nezávislý evangelický měsíčník [online]. Číslo 5/2007 [cit. 25.6.2022]. Dostupné online.
↑ INGVORTOVI :: Rene-inquort. rene-inquort.webnode.cz [online]. [cit. 2020-10-22]. Dostupné online.
↑ HEID, Ludger. NS-Verbrecher Arthur Seyß-Inquart : Barbarischer Austronazi. sueddeutsche.de. 2016-02-14. Dostupné online [cit. 2016-12-11]. ISSN 0174-4917. (německy)
↑ HEID, L. Joseph. Arthur Seyß-Inquart: Eine neue Biografie von Johannes Koll - WELT. DIE WELT [online]. 2016-01-30 [cit. 2016-12-11]. Dostupné online.
↑ BRECHTKEN, Magnus. Arthur Seyß-Inquart: Profilierungssucht im Rassenwahn. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 2015-11-16. Dostupné online [cit. 2016-12-11]. ISSN 0174-4909.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Arthur Seyß-Inquart na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Arthur Seyß-Inquart

[1] Seyß-Inquart, Arthur. Austria-Forum. Dostupné online [cit. 2016-12-11].

[Slovník-2] TOBOLKA, Zdeněk Václav, ed. Naučný slovník aktualit 1939. [Ročník druhý]. V Praze: L. Mazáč, 1939. 614 s. Heslo „Seyss-Inquart", s. 467–468.

[Schneider-3] SCHNEIDER, Jan-Willem. Kulturní člověk: Arthur Seyss-Inquart. Protestant, nezávislý evangelický měsíčník [online]. Číslo 5/2007 [cit. 25.6.2022]. Dostupné online.

[4] INGVORTOVI :: Rene-inquort. rene-inquort.webnode.cz [online]. [cit. 2020-10-22]. Dostupné online.

[5] HEID, Ludger. NS-Verbrecher Arthur Seyß-Inquart : Barbarischer Austronazi. sueddeutsche.de. 2016-02-14. Dostupné online [cit. 2016-12-11]. ISSN 0174-4917. (německy)

[6] HEID, L. Joseph. Arthur Seyß-Inquart: Eine neue Biografie von Johannes Koll - WELT. DIE WELT [online]. 2016-01-30 [cit. 2016-12-11]. Dostupné online.

[7] BRECHTKEN, Magnus. Arthur Seyß-Inquart: Profilierungssucht im Rassenwahn. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 2015-11-16. Dostupné online [cit. 2016-12-11]. ISSN 0174-4909.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

Kancléři Rakouska

První republika	Karl Renner (1918–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Johann Schober (1922) • Ignaz Seipel (1922–1924) • Rudolf Ramek (1924–1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Carl Vaugoin (1930) • Otto Ender (1930–1931) • Karl Buresch (1931–1932) • Engelbert Dollfuss (1932–1934) • Kurt Schuschnigg (1934–1938) • Arthur Seyß-Inquart (1938)	Státní znak Rakouska

Druhá republika	Karl Renner (1945) • Leopold Figl (1945–1953) • Julius Raab (1953–1961) • Alfons Gorbach (1961–1964) • Josef Klaus (1964–1970) • Bruno Kreisky (1970–1983) • Fred Sinowatz (1983–1986) • Franz Vranitzky (1986–1997) • Viktor Klima (1997–2000) • Wolfgang Schüssel (2000–2007) • Alfred Gusenbauer (2007–2008) • Werner Faymann (2008–2016) • Reinhold Mitterlehner (2016) • Christian Kern (2016–2017) • Sebastian Kurz (2017–2019) • Brigitte Bierleinová (2019–2020) • Sebastian Kurz ( 2020–2021) • Alexander Schallenberg (2021) • Karl Nehammer (od 2021)

Nacisté obvinění v norimberském procesu

Trest smrti	Martin Bormann¹ • Hans Frank • Wilhelm Frick • Hermann Göring² • Alfred Jodl • Ernst Kaltenbrunner • Wilhelm Keitel • Joachim von Ribbentrop • Alfred Rosenberg • Fritz Sauckel • Arthur Seyß-Inquart • Julius Streicher

Doživotí	Walter Funk • Rudolf Hess • Erich Raeder

20 let	Baldur von Schirach • Albert Speer

15 let	Konstantin von Neurath

10 let	Karl Dönitz

Osvobozeni	Hans Fritzsche • Franz von Papen • Hjalmar Schacht

Nesouzeni	Gustav Krupp von Bohlen und Halbach³ • Robert Ley⁴

¹Odsouzen v nepřítomnosti · ²Spáchal sebevraždu dříve než mohl být rozsudek vykonán · ³Shledán duševně i tělesně nezpůsobilým, aby mohl stanout před soudem · ⁴Spáchal sebevraždu před zahájením procesu.