Artabanos II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Artabanos II.
Portrét
Narození 1. století př. n. l.
Úmrtí 38
Potomci Vardanés, Gótarzés II., Arsaces I of Armenia a Orodes of Armenia
Otec Darius II of Media Atropatene
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Artabanos II., v minulosti rovněž nazývaný Artabanos III. (?38 n. l.), byl parthský velkokrál z rodu Arsakovců panující v letech 10/1138. Podle K. Schippmanna pocházel ze severovýchodního Íránu, pravděpodobně z Hyrkánie, a byl Arsakovcem po matce.[1]Tacita vyplývá, že vyrostl u Dahů východně od Kaspického moře,[2] zatímco Flavius Iosephus zasazuje jeho dětství do médské Atropatené.[3]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Na trůn dosadila Artabana část parthské šlechty nespokojená s panováním krále Vonóna I. – ten měl v důsledku své latinské výchovy "příliš změkčilé" způsoby[4] a navíc byl podporován císařemŘíma. Artabanos byl v nastalé občanské válce nejprve poražen a nucen uprchnout do hor, později se však se silnějším vojskem vrátil a roku 10/11 Vonóna svrhl.[5] Pak se dal v Ktésifóntu korunovat parthským králem. Vonónés našel útočiště v Arménii, kde převzal tamní vakantní královský stolec.

Pro Artabana bylo důležité, že Římané neměli v úmyslu dostat se kvůli Vonónovi do války s Parthy, a když jim velkokrál pohrozil vojenskými kroky, donutili svého chráněnce k odchodu do Sýrie a rezignaci na titul arménského krále.[6] Snahy dosadit na trůn v Artaxatě arsakovského prince, které dával Artabanos najevo, však narazily na odpor císaře Tiberia a na východ byl urychleně vyslán vojevůdce Germanicus, aby tomu zabránil. Novým arménským králem se z vůle Říma stal roku 18 syn pontského krále Zénón, který přijal jméno Artaxés III.

Artabanův řecky psaný dopis archontům Antiochovi a Fraatovi ze Sus

V parthské říši, která se dosud zmítala vnitřními spory, se Artabanovi během relativně krátké doby podařilo nastolit pořádek. Do provincií byli jako správci dosazeni královi synové, aby se zvýšila kontrola centra, a byl eliminován vliv lokálních dynastií. Z této doby pochází také jediný královský dokument, který se z arsakovské epochy vůbec zachoval – dopis Artabana II. magistrátu města Sus z prosince roku 21. Král v něm potvrzuje spornou volbu městské samosprávy.

Vztahy s Římem, po celá dvacátá léta mírové, se zkalily roku 35 opět kvůli Arménii, kde zemřel bezdětný Artaxés III. Za nového krále si Artabanos vyhlédl svého prvorozeného syna Arsaka a zřejmě počítal s tím, že starý císař Tiberius nebude chtít riskovat válečný konflikt. Oficiálně se krok zdůvodňoval tím, že Arménie patřila svého času k achaimenovské říši,[7] argument, který později využívali i sásánovští vladaři. Artabanos zjevně přecenil svoje síly, neboť nečekal, že část parthské šlechty vstoupí do kontaktu s Tiberiem a ten vyšle na východ vnuka Fraata IV. Tiridata a na arménský trůn nominuje bratra iberského krále Mithridata.

Ve válce, jež následovala, dobyli Iberové Arménii, parthské vojsko bylo při pokusu o protiofenzívu poraženo a k Eufratu dorazil syrský místodržitel Lucius Vitellius, takže šance obnovit status quo byly minimální. Artabanos se stáhl do Hyrkánie a musel přihlížet, jak je jeho soupeř Tiridatés korunován parthským králem. Jeho pozici nakonec zachránily stejné faktory, které mu umožnily vzestup – Tiridatova římská výchova. Parthové ho již po několika měsících prosili, aby opět převzal vládu, a Tiridata vypudili do Sýrie.[8] V roce 37 se Artabanos sešel na Eufratu s Vitelliem, a poté, co rezignoval na vměšování do arménských záležitostí, byla Římem uznána jeho panovnická suverenita.

Zbylých pár měsíců, které Artabanos II. strávil na parthském trůně, stálo ve znamení vzpoury měšťanů v Seleukii nad Tigridem a pokusu jistého Cinnama o uzurpaci. I tyto dramatické okamžiky se králi podařilo ustát, navzdory tomu, že Seleukii zpacifikoval až jeho syn a nástupce Vardanés.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHIPPMANN, Klaus. Grundzüge der parthischen Geschichte. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980. S. 49. 
  2. Tacitus, Letopisy, II, 3
  3. Flavius Iosephus, Židovské starožitnosti, XVIII, 48.
  4. Tacitus, Letopisy, II, 2
  5. Flavius Iosephus, Židovské starožitnosti, XVIII, 2, 4.
  6. Vonónés byl v roce 19 zavražděn v Kilikii. Viz Tacitus, Letopisy, II, 58
  7. Tacitus, Letopisy, VI, 31
  8. Tacitus, Letopisy, VI, 44

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s. (česky) 
  • SCHIPPMANN, Klaus. Grundzüge der parthischen Geschichte. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980. ix, 132 s. ISBN 3-534-07064-X. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Vonónés I.
Znak z doby nástupu Parthský král
10/1138
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Vardanés