Apencelský chocholáč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Apencelský chocholáč
Appenzeller barthuhn schwarz.jpg
Základní informace
Země původu ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Využití výstavní plemeno, snáška
Barva vaječné skořápky bílá
Tělesná charakteristika
Hmotnost samce 1,7–2,1 kg
Hmotnost samice 1,4–1,8 kg[1]
Tělesný rámec lehká slepice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah v galerii na Commons

Apencelský chocholáč je plemeno kura domácího.

Tato slepice je již několik staletí obyvatelka Alpské oblasti. Byla již v 15 století chována v klášterech. Tyto čilé a vitální slepice jsou ideálně přizpůsobeny horským podmínkám. Výtečně lezou po skalnaté půdě a umějí neobyčejně dobře létat. Protože mají jen malé krční laloky a místo hřebínku jen dva malé růžky, nemůže jim ublížit ani krutý mráz. Typický rasový znak je úzká, dopředu nakloněná péřová kapuce na hlavě, která připomíná kostým kapuce Appenzellerského nedělního oděvu.

Z deseti původních různých zabarvení přežilo jen pět: nejčastěji jsou stříbrno-černě tečkované. Mnohem vzácnější jsou zlato-černě tečkované, čistě zlaté, černé a bílé.

Appenzeller Spitzhaubenhuhn (Appenzellerské špičaté kapuce) Vitální a radostně poletující Appenzellerské slepice – barevné peří a dobrá nosnost vajec uchvátí. Znakem těchto Appenzellerských slepic je jejich výrazná ozdoba na hlavě: úzká dopředu nakloněná péřová kapuce na hlavě, která připomíná kostým kapuce Appenzellerského nedělního oděvu.

Rasový popis[editovat | editovat zdroj]

Appenzellerské slepice jsou ideálně přizpůsobeny horským podmínkám, výtečně lezou po skalnaté půdě a umějí neobyčejně dobře létat.[2]

Rády přespávají na stromech, dokonce i v zimě. Protože mají jen malé krční laloky a místo hřebínku jen dva malé růžky, nemůže jim ublížit ani krutý mráz. Slepice váží jen něco přes 1 kg a kohouti něco málo přes 1,5 kg.

Tyto slepice jsou relativně dobré nosnice: v prvním roce snesou přibližně 150 bílých a 55 gramů vážících vajec. Jejich instinkt hnízdění je velmi omezen. V posledním století existovalo více než deset různých zabarvení této rasy. Dodnes jich přežilo jen pět: nejčastěji jsou stříbrno-černě tečkované. Mnohem vzácnější jsou zlato-černě tečkované, čistě zlaté, černé a čistě bílé. Mladí kohouti se nechají od 8-9 týdne rozeznat na základě jejich růžků a na rozdíl od jejich sester větších krčních laloků.

Původ a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Tento druh měl být už v 15. století chován v Alpských klášterech. K rodu těchto slepic mohli brabanti připočítat jak starou holandskou rasu, tak také dva francouzské opeřené zástupce La Fléche a Créve-Couer. Ve 20. století zůstaly tyto slepice už jen v Appenzelleru a proto byly pojmenovány nadále Appenzellerskými špičatými kapucemi. Appenzellerští pojmenovávají, ale také své Appenzellerské slepice Gässerschnäpfli nebo Tschüpperli. Na začátku padesátých let rasa málem vyhynula, kdyby neexistoval závazek několika chovatelů. Jeden z prvních projektů ProSpecieRara se v roce 1983 chovu tohoto druhu ujal. Ještě téhož roku se pod dozorem nadace vylíhlo 230 kuřat. Na podzim 1983 se z těchto mladých slepic sestavilo 19 chovatelských skupin.

Dnešní rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Slepice se chovají v celém Švýcarsku, hlavní těžiště leží ve východním Švýcarsku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://www.csch-trutnov.cz/news/apencelsti-chocholaci-ach/
  2. PROMBERGEROVÁ, Iveta. Apencelští chocholáči [online]. ifauna.cz [cit. 2018-08-27]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • IVAN, Pavel; TULÁČEK, František. Vzorník plemen drůbeže. Praha: Český svaz chovatelů, 2006. 213 s. ISBN 80-239-9542-1.