Anton Vincenz Lebeda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Anton Vincenz Lebeda
Narození1. května 1798
Černošice
České královstvíČeské království České království
Úmrtí2. července 1857 (ve věku 59 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánípuškař
Choť1. Anna 2. Alžběta
PříbuzníAntonín a Ferdinand Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Anton Vincenz Lebeda na Wikimedia Commons
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Anton Vincenz Lebeda (také Antonín Vincenc Lebeda, 1. května 1798 Černošice[1]2. července 1857 Praha[2]) byl významný český puškař a konstruktér.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejmladší syn v rodině rolníka Matěje Lebedy v Černošicích. Vyučil se na Smíchově v roce 1813, poté krátce pracoval v Německu a ve Vídni v dílně proslulého puškaře Josefa Contrinera.[3] Svoji první vlastní puškařskou dílnu v Praze v Ostrovní ulici převzal po zesnulém Matěji Brandejsovi v roce 1821, kdy byl prohlášen mistrem.

Byl dvakrát ženat, poprvé se oženil roku 1821 nebo 1822 s Annou Stumpfovou (1801–1854),[4] dcerou pražského obchodníka s ovocem[5], s níž měl dva syny, Antonína (* 1823) a Ferdinanda (* 1824), kteří pokračovali v otcových podnikatelských aktivitách. Druhá manželka se jmenovala Alžběta (1806–1884).

Rodina vlastnila v Praze postupně čtyři novoměstské domy, ve čtyřicátých letech měla Anna svůj dům v Široké (=Jungmannově) ulici a Antonín v Masné ulici.[6] Asi nejdelší dobu bydleli v Praze v nárožním domě čp. 284/II, Myslíkova 32, Spálená 1, který dal roku 1800 na místě dvou stržených menších domů postavit a dekorovat svým erbem Vilém z Auerspergu. Po Lebedových se tam nic nedochovalo, protože dům byl při asanaci staré Prahy zbořen a nahrazen novostavbou podle projektu Osvalda Polívky z let 1905–1906.[7] Čtvrtý dům, čp. 170/II stál blízko předchozího, v Černé ulici, tradičně nazývaný Na smetisku; zdědil ho syn Ferdinand Lebeda.[8]

Lebeda se tituloval Gewehrfabrikant a jeho dílna nazývána továrnou, podle pobytových přihlášek se v ní vystřídaly na dvě desítky tovaryšů, kteří v Lebedovic domě také bydleli[4].

Zámky Lebedových zbraní byly značeny A.V. LEBEDA – IN PRAG nebo A. V. LEBERDA A PRAGUE, nebo jen Lebeda rytou s běžící liškou či zajícem. Letopočet vzniku bývá vyryt uvnitř zámku a dá se přečíst teprve po rozmontování zbraně. Pro všechny zbraně užíval jednotné pořadové číslo, celkový počet dosáhl přes 7500 kusů. Synové pokračovali podobným tempem až do krize v roce 1872.[9] Ve slonovině nebo dřevě byla někdy řezaná figurální výzdoba pažby pušky či rukojeti pistole, nejčastěji byla zámková deska zdobená rytinou v oceli. Na loveckých zbraních byly časté lovecké motivy, na vojenských alegorie válečné. Tato výzdoba založila tradici a věhlas tzv. Pražské práce. Lebeda se přátelil a spolupracoval s výtvarnými umělci, například s malířem Josefem Mánesem, který mu dodával kresby s náměty z českých dějin, či s Josefem Navrátilem a Václavem Sekalem.

Podnikatelské úspěchy[editovat | editovat zdroj]

První český patent v oboru puškařství získal roku 1829, když se v nemocnici zotavoval ze zranění po nehodě v kočáru. Tehdy zjednodušil konstrukci zámků dvouhlavňové pušky, dva zámky nahradil jedním.[10] Pušky zvané „Lebedovky“ s charakteristickou bohatou a výtvarně vynikající výzdobou se staly pojmem nejen mezi šlechtici; Lebedovým protektorem byl kníže Camillo Rohan. V roce 1835 továrna dosáhla jmenování Císařským a královským dvorním dodavatelem s povolením používat spolu s označením firmy i rakousko-uherský znak dvouhlavého orla a prodávat své výrobky po celém území říše bez cechovních omezení.

Sehrál rovněž pozoruhodnou roli při vyšetřování případu zastřelení kněžny Marie Eleonory Windischgrätzové během pražské demonstrace v červnu 1848.[11] V něm figuroval jako hlavní podezřelý Maxmilián Maux, student a člen českého spolku Slávie, který byl na shromáždění podle svědků ozbrojen puškou. Maux bil uvězněn, následně čelil bití a vynucování přiznání. Lebeda byl osloven jakožto zkušený zbrojařský odborník, aby provedl de facto balistickou expertízu v historii Rakouského císařství a možná i v celém světě. Porovnal ráži Mauxovy pušky s velikostí průstřelu ve skle okna a i z hlediska rozdílných povah nábojů zbraně (Maux vlastnil brokovnici, kdežto kněžna zemřela po zásahu jednou kulkou) podezření, že se jedná o vražednou zbraň, vyvrátil,[12] což později pomohlo prokázat Mauxovu nevinu. Ten byl nakonec z vězení propuštěn až s dalšími zadrženými na amnestii 16. září 1848.[13]

V roce 1852 při příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. se pořádaly na Střeleckém ostrově závody ve střelbě. Tehdy byl A. V. Lebeda osobně představen císaři a bylo mu umožněno předvedení jeho zbraní. Císař byl úrovní Lebedových zbraní nadšen a na místě objednal dvanáct stejných dvojek, šest dvojáků a tři kozlice. Lebeda dodával zbraně i dalším významným členům Habsburského rodu. Dílna zanikla kolem roku 1888.

Sbírky Lebedových zbraní[editovat | editovat zdroj]

  • Národní muzeum v Praze - ucelená kolekce pušek, pistolí a pár křesadlových zámků na podložce (mistrovská práce z roku 1821)
  • Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
  • Vojenské muzeum, Arsenal, Vídeň

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  3. Evženie Šnajdrová, Arma ofensiva et defensiva. Historické zbraně a zbroj ze sbírky Národního muzea. NM Praha 2014, s. 84–85
  4. a b Policejní přihláška rodiny
  5. Evženie Šnajdrová, Arma ofensiva et defensiva. Historické zbraně a zbroj ze sbírky Národního muzea. NM Praha 2014, s. 84–85
  6. Schematismus des Königsreich Böhmen für das Jahr 1842, Prag 1841, s. 472, 526.
  7. Růžena Baťková a kolektiv: Umělecké památky Prahy 2, Nové Město a Vyšehrad, Academia Praha 1998, s.284
  8. František Ruth, Kronika staré Prahy a obcí sousedních I. díl, Praha 1903, s. 127, také díl III., s. 757
  9. Vladimír Dolínek zaznamenal k roku 1866 pořadové číslo 8000.
  10. Vladimír Dolínek: Palné zbraně. Praha 2008, s. 187
  11. Balistika věda je... | Menhouse.eu – Oficiální web časopisu MENHOUSE. www.menhouse.eu [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  12. Vražda nebo omyl: Zabila kněžnu Windischgrätzovou zbloudilá kulka?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-01-10 [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. BAJEROVÁ, Anna. Z české revoluce r. 1848 .... [s.l.]: F. Topič 112 s. Dostupné online. Google-Books-ID: 8QdyAAAAMAAJ. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vladimír Dolínek: Palné zbraně. Artia Praha 2008, s. 175, 187, ISBN 978-80-86858-67-8
  • Constantin von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich. Wien 1865, svazek 14, s. 264, online [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]