Antoine Hérouard

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Excelence
Antoine Hérouard
arcibiskup dijonský
Antoine Hérouard (vlevo) a kardinál André Vingt-Trois (Elysejský palác, 2012)
Antoine Hérouard (vlevo) a kardinál André Vingt-Trois (Elysejský palác, 2012)
Církevřímskokatolická
Provincielillská
MetropoleLille
Arcidiecézelillská
SídloLille
Nástupceúřadující
ZnakZnak
Svěcení
Jáhenské svěcení30. září 1984
světitel kardinál Jean-Marie Lustiger
Kněžské svěcení29. června 1985
světitel kardinál Jean-Marie Lustiger
Biskupské svěcení30. dubna 2017
světitel arcibiskup Laurent Ulrich
1. spolusvětitel Jean-Paul Jaeger
2. spolusvětitel Michel Dubost
Osobní údaje
Datum narození10. srpna 1956
Místo narozeníNeuilly-sur-Seine
FrancieFrancie Francie
Národnostfrancouzská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antoine Henry Pierre Marie Hérouard (* 10. srpna 1956 Neuilly-sur-Seine) je francouzský římskokatolický duchovní. Působil jako generální sekretář francouzské biskupské konference, v letech 20142017 byl rektorem semináře Séminaire français de Rome. V letech 2017–2022 byl pomocným biskupem v lillské arcidiecézi a apoštolským delegátem pro poutní místo v Lurdech. V roce 2022 byl jmenován arcibiskupem dijonským.

Život[editovat | editovat zdroj]

Antoine Hérouard se narodil v roce 1956 ve městě Neuilly-sur-Seine, nacházející se v departmentu Hauts-de-Seine v Île-de-France. Vystudoval ekonomii na École des hautes études commerciales v Paříži a teologii na římské gregoriánské univerzitě. Po vysvěcení na kněze v roce 1985 působil ve farnostech náležejících arcibiskupství v Paříži.[1]

V roce 2013 byl vyznamenán řádem čestné legie ve třídě rytíř.[2] V únoru 2017 byl papežem Františkem jmenován pomocným biskupem pro lillskou arcidiecézi s titulem biskup maillezaiský, k arcibiskupovi L. Ulrichovi. V rámci Francouzské biskupské konference je členem komise pro rodinu a členem komise zabývající se prohřešky katolických duchovních v oblastech zneužívání mladistvých.[3]

Mons. Hérouard byl v roce 2019 jmenován apoštolským delegátem pro poutní místo Svatyně Panny Marie Lurdské v tarbesko-lurdské diecézi v Hautes-Pyrénées. Poutní místo bylo vyňato z pravomoci místního biskupa Mons. Brouweta v oblastech pastorace, způsobů zavádění nové pastorace a dohledem nad duchovní péčí na poutním místě. Tarbesko-lurdské biskupství nadále zodpovídá za ekonomické otázky, místně příslušným ordinářem je však Mons. Hérouard.[4][5]

V roce 2022 byl jmenován dijonským arcibiskupem. Nepodporuje katolický tradicionalismus, z dijonské arcidiecéze byli v návaznosti na Traditionis custodes vypovězeni kněží FSSP.

Biskupská genealogie[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[6] Mons. Hérouard patří k linii kardinála d'Estouteville. Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antoine Hérouard na francouzské Wikipedii.

  1. Mgr Antoine Hérouard [online]. eglise.catholique.fr, Francouzská biskupská konference [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. Mgr Antoine Hérouard a reçu les insignes de chevalier de la Légion d’honneur [online]. la-croix.com [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. Mgr Antoine Hérouard evêque auxiliaire [online]. lille.catholique.fr, Arcidiecéze lillská [cit. 2020-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-28. (francouzsky) 
  4. Papež vysílá svého delegáta do Lurd [online]. radiovaticana.cz [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. 
  5. Mgr Hérouard Délégué Apostolique pour le sanctuaire de Lourdes [online]. lille.catholique.fr, Arcidiecéze lillská [cit. 2020-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-28. (francouzsky) 
  6. SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]