Anna de Pisseleu d'Heilly

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Anna de Pisseleu d'Heilly
AnnedePisseleuCorneilledeLyon.jpg
Narození1508
Fontaine-Lavaganne
Úmrtí1580 (ve věku 71–72 let)
Heilly
Povolánídvorní dáma
Titulvévodkyně du Étamps
PředchůdceFrancoise de Foix
Nábož. vyznáníprotestant
ChoťJean IV. de Brosse
Partner(ka)František I. Francouzský[1]
RodičeGuillame de Pisseleu, Anne Sanguin
PříbuzníFrançois de Pisseleu a Charles de Pisseleu (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anna de Pisseleu d'Heilly, vévodkyně du Étampes (15081580), byla titulární milenkou Františka I. Francouzského. Po návratu ze zajetí v roce 1526 se stala Františkovou milenkou. Anna díky silnému vlivu na krále obohatila sebe, svou rodinu i přátele. Po Františkově smrti byla vypovězena ode dvora a dočasně uvězněna v zámku svého manžela. Poslední léta strávila zajišťováním bohatství své rodiny.

Králova milenka[editovat | editovat zdroj]

Narodila se roku 1508[2] jako dcera Guillauma de Pisseleu, seigneura d'Heilly, šlechtice z Picardie[3] a Anny Sanguin.[4] Její otec byl třikrát ženatý a měl celkem 34 dětí, Anna z nich byla nejmladší. Anna byla po své babičce příbuzná s Kapetovci pocházejících od Ludvíka Tlustého.[5] Ke dvoru byla uvedena před rokem 1522 a byla jednou z dvorních dam Marie Lucemburské [6] a později Louisy Savojské, vévodkyně de Angoulême, matky Františka I.[7] František učinil Annu svou milenkou až po svém návratu ze svého zajetí v Madridu (1526) a brzy se za ni vzdal své dlouhodobé milenky, Françoise de Foix.[2]

Anna byla popisována jako nenápadná, hezká, vtipná a kultivovaná, „nejkrásnější mezi naučenými a nejznámějšími mezi krásnými“.[2] Jejich vztah získal oficiální charakter poté, co František začal nosit Anny barvy.[2] Anna byla jmenována dvorní dámou budoucí královny, Eleonory Habsburské, a později se také stala vychovatelkou Františkových dvou dcer. [2] Využila svého vlivu s Františkem k povýšení a obohacení své rodiny.[3] Její bratr Adrien seigneur d'Heilly se stal kapitánem Picardského pluku[3] a její strýc Antoine Sanguin se v roce 1533 stal biskupem z Orléans a později v roce 1539 i kardinálem.[3] Další tři bratři se stali biskupy.[3] V roce 1534 ji František I. provdal za Jeana IV. de Brosse, kterého jmenoval vévodou du Étampes.[7]

Náčrt Anny od Françoise Cloueta .

Její vliv na královském dvoře[editovat | editovat zdroj]

S politickým pádem vévody de Montmorency v roce 1540 se Anna stala u královského dvora všemocnou.[3] Obklopena těmi, kdo hledali královu štědrou ruku, ovládla celý dvůr.[2] Zahraniční diplomaté se rychle dozvěděli, že musí získat Anninu přízeň, aby jejich plány měli šanci na úspěch.[2] Tím získala faktické postavení královny celého dvora.[2] Později svůj vliv demonstrovala třeba tím, že nechala propustit admirála Chabota. Ten, aby se mohl vrátit ke dvoru, musel oženit svého synovce s Anninou sestrou Louisou.[6]

I přes její schopnosti nebyla Anna právě vzorem stálosti.[8] V roce 1545 se pokusila diskreditovat admirála d'Annebaulta, a to navzdory tomu, že patřil mezi její podporovatele.[8] Když její intriku prozradil arcibiskup Francois de Tournon, tak se Anna pokusila o jeho odstranění obviněním z nečestnosti.[8]

Její vliv na krále stále rostl, zejména v posledních letech Františkovi vlády.[7] Anna byla vyznáním protestantka[6] a zasazovala se u Františka za toleranci hugenotů.[9] Do října 1546 se Anna a kardinál Jean du Bellay snažili přemluvit Františka I., aby se rozešel s Římem.[8] V důsledku jejího vlivu se František účastnil dalších schůzí rady a podle císařského vyslance byla Anna „skutečným předsedou královy nejosobnější a nejintimnější rady“.[8]

Na základě svého přínosu k uzavření míru v roce 1544 v Crepy mezi Františkem I. a císařem Karlem V. Habsburským se Anna snažila přesvědčit Františka, že jeho syn, dauphin Jindřich, spolu se svou milenkou Dianou de Poitiers usilovali o znovu uvedení Montmorencyho ke dvoru.[2] František I. se sice nechal přesvědčit a dočasně Dianu ode dvora odvolal, nicméně dobře věděl, že pro udržení nezbytných vztahů se svým nástupcem bude nezbytné Dianu brzy povolat zpět.[2] A skutečně v reakci na odvolání Diany odešel Jindřich a jeho příznivci demonstrativně na zámek Anet; potom Františkovi nezbývalo nic jiného než pro urovnání roztržky opět povolat Dianu zpět ke dvoru a to hned následující rok, tedy 1545.[2]

Ztráta postavení[editovat | editovat zdroj]

Znak Anny de Pisseleu, vévodkyně d´Etamps

Anna si po dobu své éry udělala mnoho nepřátel, zejména v osobě následníka trůnu Jindřicha, jeho milenky Diany de Poitiers a Anne de Montmorencyho.[8] Po Františkově smrti v březnu 1547 ji nechal Jindřich II., bývalý korunní princ, propustit ode dvora a zabavit její majetek.[2] Do roku 1548 potom navíc Anna čelila hrozbě soudního řízení pro herezi.[10] Jindřich II. se nakonec rozhodl toto řízení zastavit a to z úcty ke svému otci.[10] Annin manžel ji obvinil z krádeže jeho platu guvernéra a zneuctění jeho rodiny. Anna potom dočasně žila na hradě La Hardoinaye.[10]

Anna byla stále bohatá žena, měla majetky v Paříži a hlavně měla 47 615 livrů renty.[10] V letech 1554–1555 poručníkovala právy neteře Jossine de Pisseleu na Lenoncourtovo dědictví v rámci rodiny de Guise.[10] V březnu 1560 darovala 114 000 livrů jako svatební dar své neteři Dianě de Barbançon a jejímu manželovi Jeanu de Rohan, baronovi de Frontenay.[10] Anna také věnovala 30 000 livrů na první svatbu jejího synovce Jeana d'Heilly,[10] a později fungovala jako zprostředkovatel pro Jeanovo druhé manželství.[10] A i nadále se podílela svou aktivní účastí na životech svých neteří a synovců.[10]

Anna zemřela v roce 1580.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anne de Pisseleu 'Heilly na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online.
  2. a b c d e f g h i j k l m WELLMAN, Kathleen Anne. Queens and mistresses of Renaissance France. New Haven: [s.n.] 1 online resource (xiv, 433 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-0-300-19065-6, ISBN 0-300-19065-4. OCLC 841809754 
  3. a b c d e f POTTER, David. War and government in the French provinces : Picardy, 1470-1560. Cambridge [England]: Cambridge University Press xv, 393 pages s. Dostupné online. ISBN 0-521-43189-1, ISBN 978-0-521-43189-7. OCLC 25713791 
  4. LA FAYETTE, Madame de. The princess of Cleves. [Auckland]: [s.n.] 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 978-1-77545-492-2, ISBN 1-77545-492-4. OCLC 781614946 
  5. DUFRESNE, Claude. František I.. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Domino 227 s. s. Dostupné online. ISBN 80-7303-060-8, ISBN 978-80-7303-060-5. OCLC 51186426 
  6. a b c POTTER, D. Politics and faction at the court of Francis I: the Duchesse D'Etampes, Montmorency and the Dauphin Henri. French History. 2007-05-15, roč. 21, čís. 2, s. 127–146. Dostupné online [cit. 2022-06-20]. ISSN 0269-1191. DOI 10.1093/fh/crm005. (anglicky) 
  7. a b c KNECHT, R. J. Renaissance warrior and patron : the reign of Francis I. 1st pbk. ed. vyd. Cambridge: Cambridge University Press 637 pages s. Dostupné online. ISBN 0-521-57885-X, ISBN 978-0-521-57885-1. OCLC 59640555 
  8. a b c d e f KNECHT, R. J. Francis I. Cambridge: Cambridge University Press xv, 480 pages, 8 unnumbered leaves of plates s. Dostupné online. ISBN 0-521-24344-0, ISBN 978-0-521-24344-5. OCLC 7672388 
  9. CRAWFORD, Katherine. The sexual culture of the French Renaissance. Cambridge, UK: Cambridge University Press xvi, 295 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-76989-1, ISBN 0-521-76989-2. OCLC 466341312 
  10. a b c d e f g h i POTTER, David. Marriage and Cruelty among the Protestant Nobility in Sixteenth-Century France: Diane de Barbançon and Jean de Rohan, 1561-7. European History Quarterly. 1990-01, roč. 20, čís. 1, s. 5–38. Dostupné online [cit. 2022-06-20]. ISSN 0265-6914. DOI 10.1177/026569149002000101. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]