Anna Benešová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anna Benešová
Narození12. března 1910
Konecchlumí
Úmrtí10. července 1998 (ve věku 88 let)
Praha
Místo pohřbeníNový židovský hřbitov na Olšanech
Národnostčeská
OceněníŘád rudé hvězdy

Čs. válečný kříž
Čs. medaile za chrabrost

Medaile Florence Nightingalové
a další
ChoťOskar Beneš
Erich Jucker (od r. 1950)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Hrob Anny Benešové, jejího druhého manžela a kenotaf jeho rodiny, Nový židovský hřbitov na Olšanech

Anna Benešová (12. března 1910 Konecchlumí10. července 1998 Praha) byla zdravotnice, spojařka, mnohonásobná válečná hrdinka, která přímo na bojištích zachránila nejméně dvě stě vojáků. Účastnila se bitev u Sokolova, Kyjeva, Žaškova, Rudy a Bílé Cerkeve.

Předválečná léta[editovat | editovat zdroj]

Anna Benešová pocházela z Konecchlumí v Podkrkonoší ze skromných poměrů, které ji v mládí přivedly do dělnického hnutí. Zde se seznámila s mladým úředníkem Oskarem Benešem, za něhož se provdala. Dívčí jméno Benešová jí díky shodě se jménem manžela po svatbě zůstalo. V roce 1939 se manželé Benešovi rozhodli emigrovat z okupované republiky, nejdříve do Polska, později do Sovětského svazu. Usadili se v Kirgizii, kde je zastihlo v červnu 1941 napadení SSSR Německem.

Válečná léta[editovat | editovat zdroj]

Když se manželé Benešovi dozvěděli, že se organizuje československá vojenská jednotka v Buzuluku, přihlásili se do 1. československého polního praporu v Sovětském svazu. Po odvodu byla Anna zařazena do výcviku pro zdravotnice. Patřila ke skupině prvních 38 žen, které odjely na frontu. V době bojů byla přidělena k minometné rotě, ve které působil i její manžel. Na frontě se podle svědků chovala statečněji než mnozí muži (pro zajímavost: měřila 165 centimetrů), podobně jako další zdravotní sestry. Zatímco bojující vojáci se kryli v zákopech či za terénními nerovnostmi, zdravotnice se za zraněnými plazily až do předních linií, často doslova na dosah nepřítele. Po odtažení mnohem těžších vojáků a jejich ošetření se pak ženy opět vracely na bojiště.[1]

V Novochopjorsku absolvovala radiotelegrafický kurz a jako velitelka radiodružstva 1. československé brigády bojovala u Kyjeva, Bílé Cerekve a Žaškova. V těchto bojích byla těžce zasažena střepinou granátu do levé nohy. Během Karpatsko-dukelské operace byla opět dvakrát zraněna. Po vyléčení se vrátila k brigádě. V té době byla povýšena do hodnosti podporučíka. O úmrtí manžela, který na sklonku války padl, se Anna Benešová dozvěděla až po válce.

V květnu 1945 zastávala funkci velitele radiostanice a velitelky spojení 1. brigády 1. československého armádního sboru v SSSR.

Poválečná léta[editovat | editovat zdroj]

Anna Benešová po roce 1945 zůstala v armádě jako důstojnice z povolání, byla povýšena do hodnosti poručíka a zařazena k velitelství spojovacího vojska na Hlavním štábu ministerstva národní obrany až do konce roku 1947, odkud musela ze zdravotních důvodů odejít do invalidního důchodu jako válečný invalida v hodnosti poručíka. Jako civilní zaměstnankyně pracovala na Obvodním velitelství Sboru národní bezpečnosti. V roce 1950 se podruhé provdala za svého spolubojovníka od Sokolova, Ericha Juckera[2] (1912–2005). Aktivně se účastnila práce v Československém červeném kříži.

Až do své smrti udržovala přátelské vztahy s veterány bojů na východní frontě, jež ve válce zachránila, později i s jejich potomky. Bývá označována za „mámu“ 2 500 dětí; za svůj život jí vděčí tři poválečné generace lidí.

Ve Vinařské ulici č. 1 je na domě umístěna její pamětní deska.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JAN, Gazdík. Aktuálně [online]. 8. 5. 2015. Dostupné online. 
  2. Paměť národa [online]. 23. 08. 2002. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]