Anna Bayerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
MUDr. Anna Bayerová
Jan Vilímek - Anna Bayerová.jpg
Narození4. listopadu 1852
Vojtěchov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. ledna 1924 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materUniverzita v Curychu
Povolánílékařka a pedagožka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anna Bayerová (4. listopadu 1852 Vojtěchov u Mělníka[1]25. ledna 1924 Praha)[2] byla po Bohuslavě Keckové historicky druhá česká lékařka, promovaná roku 1881 v Bernu.[3][p 1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodila se do rodiny mlynáře ve Vojtěchově u Mělníka. Absolvovala Vyšší dívčí školu v Praze, poté chtěla studovat gymnázium, které v dané době umožňovalo vzdělání jen chlapcům. Po povolení od vídeňské vlády nastoupila na gymnázium a po dvou letech uzavřela jeho nižší stupeň. V roce 1875 však v kvintě studium přerušila a v říjnu odjela do Curychu studovat medicínu, ke které byla přijata na základě přijímacího řízení s podmínkou, že maturitu složí dodatečně. Karlo-Ferdinandova univerzita v době, kdy se rozhodla pro studium lékařství, ženy nepřijímala. Na přednášce Jana Evangelisty Purkyně v Náprstkově Americkém klubu dam se seznámila s krajankou Bohuslavou Keckovou[4] a obě se rozhodly pro studium ve Švýcarsku. Po třech semestrech společného studia se z finančních důvodů přestěhovala do Bernu, kde nebyl život tak náročný. Studium však musela přerušit z finančních důvodů v roce 1878. Vydělávala si soukromou výukou a poté dostávala finanční dary, např. od své movité kolumbijské kolegyně Anny Galvisové (500 franků) či manželů Lenzových.[5] Dne 30. listopadu 1881 byla promována v Bernu na lékařku.

Obě české doktorky však měly problém s uznáním svého diplomu v Rakousku-Uhersku, které tento akt ženám-lékařkám odmítalo učinit, i když měly veřejnou podporu ženských spolků a jejich předních představitelelek jako byly Eliška Krásnohorská, Karolina Světlá, Růžena Jesenská a další.[6] Proto svou lékařskou praxi zahájily v zahraničí. Kecková v Bosně a Hercegovině, Bayerová se v roce 1883 vrátila do Švýcarska a začala pracovat v Teufenu, horské vesnici blízko St. Gallenu. Poté do roku 1891 působila v Bernu. Od roku 1892 na přání svého otce přesídlila do Dolní Tuzly v Bosně a Hercegovině, odkud po krátkém období přemístila do Sarajeva. Pro nespokojenost se však dala v roce 1893 vrátila do Bernu, kde pracovala do roku 1900.

Následně přijala nabídku místa z pražského sanatoria. Zde však pracovala jen jeden měsíc a opět odjela do Švýcarska, kde často měnila pracoviště. V roce 1901 ordinovala v ústavu pro pulmonální nemoci v Leysinu, dalšího roku v Ženevě, v letech 1903–1904 v ústavu pro vodoléčbu v Chardonne (poblíž města Vevey u Ženevského jezera), pak opět v Ženevě v dívčím ústavu a v letech 1905–1906 v nemocnici dr. Widmera ve Val Mouts Territet. Roku 1907 se odhodlala pronajmout s kolegyní sanatorium Château La Châtelaine v Ženevě, které však bylo prodělečné. Po neúspěchu odjela do Anglie, kde se do roku 1909 věnovala domácí péči aristokratky. V tomto roce se navrátila do Prahy, kde vyučovala němčinu na průmyslové škole a škole Ženského výrobního spolku. V letech 1912–1913 byla na krátkou dobu zaměstnána v Drážďanech. Svému bloudění cizinou, jež jí bylo rakouskou vládou vnuceno, by se vyhnula jedině v případě, že by v Čechách podala žádost o nostrifikaci diplomu, což umožnil zákon z roku 1896. Lékařka by však musela v Čechách složit maturitu. Tuto podmínku Bayerová považovala za ponižující, neboť měla za sebou těžké zkoušky ve Švýcarsku a bohatou lékařskou praxi v různých místech Evropy. Od roku 1914 získala místo profesorky hygieny v Praze a konečně mohla v obvodu Prahy také léčit, neboť Vídeň jí po mnoha peticích ženských spolků uznala lékařský diplom bez dalších zkoušek. Bylo jí 60 let.

Anna Bayerová přednášela a psala články pro Ženské listy, které se týkaly převážně lékařství a hygieny,[7] ale i jejích zážitků ze Švýcarska[8]. Několik jejích příspěvků se objevilo také v Časopisu českých lékařů. Věnovala se také překladu odborné literatury.[9]

V Praze se Bayerová od mládí přátelila s kruhem žen kolem Libuše Bráfové-Riegrové a Zdenky Braunerové.[10]

Zemřela 24. ledna 1924 v Praze. Smuteční projev na Olšanských hřbitovech pronesla MUDr. Anna Honzáková.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Ulice Anny Bayerové na Mělníku.
  • Anna Honzáková o ní napsala biografii Dr. Med. Anna Bayerová 1853–1924, první česká lékařka ve Švýcarech (nákladem Ženské Nár. Rady, Praha 1937).
  • V Mělníku je po ní pojmenovaná ulice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Literatura obecně uvádí jako místo promoce Bern, Národní politika z 30. 11. 1883 však označuje Bern za její působiště, kde se usadila; jako místo promoce ale uvádí Curych. Pravděpodobně byla zaměněna studia Anny Bayerové a Bohuslavy Keckové.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z4, s. 15
  3. Češka doktorkou. Národní listy. 2. 12. 1881, s. 2. Dostupné online. 
  4. Miroslav Sígl: Životy a osudy našich krajanů ve světě (1/3), 2. 9. 2009 Archivováno 20. 11. 2010 na Wayback Machine
  5. Anna Nedvědová: 150 let od narození MUDr. Anny Bayerové – první české lékařky, 4. 11. 2003, feminismus.cz
  6. České ženy lékařce české. S. 109–117. Ženské listy [online]. [cit. 2022-03-23]. Čís. 6/1889, s. 109–117. Dostupné online. 
  7. BAYEROVÁ, Anna. O zdraví a významu jeho. S. 98–99. Ženské listy [online]. 1882-07-01 [cit. 2022-03-23]. S. 98–99. Dostupné online. 
  8. BAYEROVÁ, Anna. Výlet do bernských Alp. S. 97–101. Ženské listy [online]. 1879-07-01 (na pokračování) [cit. 2022-03-23]. S. 97–101. Dostupné online. 
  9. Anna Bayerová – Ženy ve vědě do roku 1945. albina.ff.cuni.cz [online]. [cit. 2017-09-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-19. 
  10. konvolut fotografií a upomínkových předmětů pochází z Památníku Františka Paklackého a Františka Ladislava Riegera, je ve sbírkách Národního muzea v Praze

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]