Přeskočit na obsah

Anna Řeháková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anna Řeháková
Narození16. července 1850
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí27. května 1937 (ve věku 86 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
ObčanstvíČeskoslovensko, Rakousko-Uhersko a Rakouské císařství
Povoláníspisovatelka, překladatelka a učitelka
RodičeWaclaw Řehak
Marya Řehaková-Zelenská
PříbuzníEliška Řeháková (sestra)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anna Řeháková[1] v matrice Řehaková (16. července 1850 Praha-Nové Město[2] – 27. května 1937 Praha) byla česká pedagožka, spisovatelka a překladatelka. Napsala řadu cestopisů i próz inspirovaných svými cestami po Evropě. Psala výchovné povídky pro mládež, věnovala se i psaní memoárů. Společně se svou starší sestrou Eliškou Řehákovou se zapojila do ženského emancipačního hnutí v Americkém klubu dam a v dalších spolcích. Byla přítelkyní a obdivovatelkou významné české herečky Otylie Sklenářové-Malé.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Anna Řeháková se narodila 16. července 1850 v Praze. Její rodiče byli Waclaw Řehak (* 1805), vlastník krupařského obchodu a Marya Řehaková-Zelenská (* 1814) původem z Kutné Hory (příbuzná J. K. Tyla).[3] Byla nejmladší z deseti sourozenců, z nichž tři zemřely brzy po narození. Starší byli Wenzl (* 1838), Barbara (* 1839), Maria (* 1940), Karl (* 1841), Johann (* 1843) a Eliška Řeháková, spisovatelka a překladatelka.[4] Od mládí byla často nemocná, trpěla zánětem plic a proto nechodila pravidelně do školy. Otec, který nemohl studovat, si pro děti přál dobré vzdělání. Rodina pravidelně chodila na divadelní představení a měla předplatné do Prozatímního divadla. V roce 1857 zemřel otec. V roce 1865 zemřela po dlouhé nemoci také matka. Sestra Marie vedla po matce obchod a Anna jí pomáhala. Starší Eliška studovala v učitelského kurzu. Obchod záhy přestal prosperovat a Marie se provdala. Eliška dokončila studium a odešla z Prahy.[5][6]

Portrét Anny Řehákové, publikovaný v roce 1908 v Ženských listech

Anna po smrti otce, v sedmi letech, velmi zvážněla. Ráda četla a půjčovala si knihy v knihovně. Četla díla J. K. Tyla, Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Boleslava Jablonského, Karla Jaromíra Erbena a dalších autorů. Do dvanácti let chodila do české dívčí školy Františky Amerlingové a poté do německé školy při klášteru voršilek. Zajímala se také o hudbu a výtvarné umění, o kterém získávala vědomosti četbou sešitů německého měsíčníku Paynes Universum. Od patnácti let si vedla deník. Své vzpomínky na rodinný život a dětství popsala později v knize V milém domě a v memoárech Zašlé časy a Z mého alba.[6]

Učitelka

[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1868 začala studovat v českém ústavu pro vzdělání učitele při klášteře sv. Anny v Ječné ulici, který absolvovala jako první česká světská učitelka v roce 1870. Zpočátku pracovala půl roku ve staroměstské opatrovně (mateřská škola). V létě roku 1871 pečovala o nemocného bratra Jana, který záhy zemřel. Krátce působila jako vychovatelka na Hrubé Skále. Téhož roku, v listopadu, se vrátila do Prahy a přijala místo ředitelky v mateřské škole v Karlíně. V letech 1872–1874 učila na dívčí obecné škole v Čáslavi a od roku 1874 učila na dívčí obecné škole u sv. Tomáše v Praze na Malé straně.[4] Zde učila do roku 1904, kdy byla ze zdravotních důvodů penzionována.[5]

Spolková činnost

[editovat | editovat zdroj]

Angažovala se v rámci českých ženských spolků. Se sestrou Eliškou již v roce 1865 patřily ke členkám spolku Americký klub dam, který patřil k místům, kde byly podporovány emancipační snahy žen. Obě sestry se zapojily do vzniku Ženského výrobního spolku i k podpoře myšlenky dívčího gymnázia zřizovaného spolkem Minerva.[5] Zapojení do činnosti Amerického klubu dam ovlivnilo životní názory mladé Anny Řehákové. Navázala zde společenské kontakty. Zaujala ji například filantropická činnost klubu a ve svém mládí byla nadšena charitativní činností a prací pro národ.[6]

Obdivovala blízkou přítelkyni herečku Otylii Sklenářovou-Malou a patřila k zakladatelkám spolku, který chtěl postavit umělkyni památník a nazýval se Komitét pro postavení památníku Otylii Sklenářové-Malé, později byl přejmenován na Spolek pro postavení památníku Otylii Sklenářové-Malé. Byl založen na jaře v roce 1912 a Anna Řeháková se stala jeho předsedkyní.[6]

Pro bližší kontakty si s učitelkami založily v roce 1874 nezávislý Spolek pražských učitelek. Scházely se každou středu v Ústavu ke vzdělání českých učitelek v Konviktské ulici. Pořádaly přednášky a diskutovaly o stavovských problémech. Trápila je platová nerovnost, omezený kariérní postup i velké množství žákyň v jedné třídě.[6] Do spolku se zapojily i německé učitelky a tak se spolek časem přejmenoval na Spolek českých učitelek v Praze.[5]

Turistka a cestovatelka

[editovat | editovat zdroj]

Výlety do okolí Prahy měla ráda již v dětství. V roce 1877 se vydala se sestrou Eliškou za bratrem a jeho rodinou do německého Pforzheimu. Z výletu na Šumavu zveřejnila v roce 1881 cestopisné črty a později obrázky z Alp, v týdeníku Beseda učitelská. Svoje turistické cesty do Korutan a Tyrolska, na tehdejší dobu, pro ženy nezvyklé, popsala v cestopisném textu Obrázky z Alp (1905). Se sestrou cestovaly o školních prázdninách. Podnikaly pěší túry, stanovaly a nocovaly v jednoduchých podmínkách. Anna Řeháková si vedla cestovní deníky, které později použila při psaní článků i pro svoji beletristickou tvorbu. Během let procestovala Německo, Rakousko, Švýcarsko, navštívila Francii a Itálii. Zaujaly ji země Balkánu a Slovinsko. Svými cestopisnými knihami a články získala jméno zkušené turistky. [6]

Literární tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Její literární tvorbu lze rozdělit na literaturu pro ženy, povídky pro mládež, cestopisy, memoáry a překlady. První její vydané dílo byla cestopisná kniha Postojna, popisující oblast Kraňska (1886). Postřehy ze svých cest i povídky publikovala nejdříve v časopisech jako byla Beseda učitelská, Ženské listy, List českých učitelek, Jarý věk, Květy, Lumír nebo Osvěta. Mezi její podporovatelky v literární tvorbě patřila například Eliška Krásnohorská nebo Teréza Nováková[6]

Ve svých cestopisech popisovala nejen krásy přírody, ale věnovala se také etnografickému popisu krajin a zemí, které navštívila. Své osobní zážitky propojovala se znalostmi historickými a politickými. V roce 1891 vydala knižně Cestopisné črty, popisující jeji oblíbenou část Slovinska, kterou sestry často a rády navštěvovaly. Další z knih Povídky z hor věnovala mládeži. Ve třech povídkách ze Slovinska popsala beletrizující, ale také didaktickou formou každodenní život v Hornokraňské oblasti a památky Bledského kraje. V roce 1897 vydala knihu Povídky z cest, kterou záhy přeložil do slovinštiny spisovatel Ivan Kunšič pod názvem Povesti s potovanja. Kniha Povídky z cest byla během první světové války označena cenzurou za protirakouskou a závadnou. Kniha otevřeně odsuzovala pronásledování, křivdy a násilnosti rakouské vlády na jihoslovanských obyvatelích. Další kniha Z Dalmatského jihu byla také prohlášena za protirakouskou.[6]

Koncem devatenáctého století psali muži i ženy paměti a memoáry. Vzpomínky z osobního, rodinného i profesního života zobrazila na pozadí společenských, kulturních a občas i politických událostí v knize Zašlé časy. Ze vzpomínek na cestování vznikla kniha memoárů Z mého alba.[6]

Anna Řeháková byla také překladatelkou. Z němčiny přeložila například knihu povídek Na zámku a ve vsi od Marie Ebner-Eschenbach nebo Ze života od Ady Christenové. Její knihy byly ve své době pozitivně přijímány čtenáři i kritikou.[6]

Bydlela v Praze III, na adrese U železné lávky 6.[7] Zemřela 27. května 1937 v Praze ve věku 86 let. Pohřbena byla spolu se svou sestrou Eliškou na Olšanských hřbitovech.[8] Její pozůstalost je uložena ve fondech Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze.[6]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • Povídky z hor – Praha: Alexandr Storch, 1894
  • Povídky s cest – Velké Meziříčí: Šašek a Frgal, 1897
  • Žena a život: tři povídky – Praha: Jan Otto, 1898
  • Andělská srdce: povídka – Praha: Josef Richard Vilímek, 1905
  • Z různých končin: povídky – Velké Meziříčí: Alois Šašek, 1910
  • Na horách: obrázky ze slovinských Alp – Praha: František Topič, 1913
  • Teta Eliška – Praha: Jos. R. Vilímek, 1917
  • Tři dalmatské povídky – Praha: Šolc a Šimáček, 1920
  • Jaro života: povídka – ilustroval K. Adámek, 4 celostranné obrazy V. Čutty. Praha: Emil Šolc, 1921
  • Osud – Praha: Stýblo, 1923
  • Za vlast a čest: povídky z dalmatského přímoří – ilustroval J. Goth. Praha: Šolc a Šimáček, 1925
  • Vzpomínky z hor: příhody ze života zvířat – Praha: Státní nakladatelství, 1925
  • V milém domě – Praha: Československá akciová tiskárna, 1925
  • V lepším světě: povídky – Praha: nákladem vlastním, 1929
  • Zašlé časy: vzpomínky – Praha: vlastní náklad, Beroun: Emanuel Volkán [distributor], 1932
  • Z mého alba: pestré obrázky z různých končin – Praha: Péčí přátel české knihy: V. Souček [distributor], 1936

Cestopisy

[editovat | editovat zdroj]
  • Postojna: cestopisný obrázek z Kraňska – Praha: M. Reisová, 1886
  • Dobrač: z cestovních upomínek Korutanských – Praha: Edvard Beaufort, 1887
  • Na Slovinsku: cestopisné obrázky z Kraňska a Korutan – Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1891
  • Obrázky z Alp: cestopisné črty z Korutan a Tyrol – Praha: Edvard Leschinger, 1905
  • Italské siluety – Praha: vlastní náklad, 1907
  • Z dalmátského jihu: cestopisné obrázky – Čáslav: vlastní náklad, 1910
  • Na Sicilii: cestopisné obrazy – Louny: J. Rössler; Praha: Josef Springer, 1913

Životopisné studie

[editovat | editovat zdroj]

Překlady

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 120.
  2. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2020-11-21]. Dostupné online.
  3. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2020-09-11]. Dostupné online.
  4. 1 2 TAXOVÁ, Eva. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. Redakce Jiří Opelík. Svazek P–Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. S. 1382–1384.
  5. 1 2 3 4 ŽIVNÁ, Kateřina. Žena v rodině ve vzpomínkách učitelek na přelomu 19. a 20. století. 2022 [cit. 2026-03-26]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Dostupné online.
  6. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 POTMĚŠILOVÁ, Magdaléna. Feminismus a emancipace na prahu 20. století. Anna Řeháková, Vlasta Pittnerová, dvě případové studie. dspace.cuni.cz. 2011-06-21. Dostupné online [cit. 2026-03-26].
  7. ↑ Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 387.
  8. ↑ Badatelna.eu | Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lešehradeum - Řeháková Anna a Eliška. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2020-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-12-30.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anna_Řeháková&oldid=26071221“