Andrij Parubij
| Andrij Volodymyrovyč Parubij | |
|---|---|
 Andrij Volodymyrovyč Parubij (26. ledna 2014) | |
| 13. předseda Parlamentu Ukrajiny | |
| Ve funkci: 14. dubna 2016 – 29. srpna 2019 | |
| Prezident | Petro Porošenko Volodymyr Zelenskyj |
| Předchůdce | Volodymyr Hrojsman |
| Nástupce | Dmytro Razumkov |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Baťkivščyna Všeukrajinské sdružení „Svoboda“ Naše Ukrajina Front for Change Lidová fronta Evropská Solidarita Social-National Party of Ukraine (1994–2004) |
| Narození | 31. ledna 1971 (54 let) Šeptyckyj |
| Sídlo | Kyjev |
| Alma mater | Lvovská univerzita |
| Profese | politik |
| Ocenění | Jubilejní medaile k 25. výročí nezávislosti Ukrajiny Řád sv. Ondřeje čestná palná zbraň Řád za zásluhy 3. třídy Řád knížete Jaroslava Moudrého 5. třídy |
| Webová stránka | www |
| Commons | Andriy Parubiy |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Andrij Volodymyrovyč Parubij (ukrajinsky Андрій Володимирович Парубій, * 31. ledna 1971, Červonohrad) je ukrajinský politik. Po svržení režimu prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.[1]
Život
[editovat | editovat zdroj]Před osamostatněním se Ukrajiny ze svazku Sovětského svazu v roce 1991 byl Parubij nezávislým aktivistou. V roce 1988 byl zatčen a vězněn za pořádání nepovoleného shromáždění.[2] V roce 1991 založil společně s Olehem Ťahnybokem Sociálně-národní stranu Ukrajiny, která kombinovala radikální nacionalismus s neonacistickými prvky (např. názvem nebo znakem připomínajícím symbol wolfsangel).[2][3] V letech 1998 až 2004 vedl Parubij polovojenskou složku strany zvanou Vlastenci Ukrajiny.
V roce 2004 byl Parubij jedním z čelných představitelů tzv. oranžové revoluce.[2][4] V roce 2007 byl zvolen na kandidátce Naší Ukrajiny – Lidové sebeobrany do parlamentu.[2] Později se v Naší Ukrajině stal členem politické rady. V únoru 2010 požádal Evropský parlament, aby europoslanci přehodnotili svou negativní reakci na vyznamenání Stepana Bandery titulem Hrdina Ukrajiny.[5]
V únoru 2012 Parubij odešel z Naší Ukrajiny kvůli rozchodu v názorech.[6] Později byl znovu zvolen do parlamentu, tentokrát za Baťkivščynu.[7]
Od prosince 2013 do února 2014 byl jedním z komandantů tzv. Euromajdanu,[8] koordinoval dobrovolnické jednotky obrany účastníků protestů.[9] Po vítězství Euromajdanu a svržení prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andriy Parubiy na anglické Wikipedii.
- ↑ Ukraine's new government: Who's who. The Telegraph [online]. 2014-02-27. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Parubij Andrej [online]. LIGABiznesInform. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ UMLAND, Andreas; ŠECHOVCOV, Anton. Ultraright Party Politics in Post-Soviet Ukraine and the Puzzle of the Electoral Marginalism of Ukrainian Ultranationalists in 1994–2009. S. 41. Russian Politics and Law [online]. September–October 2013. Roč. 51, čís. 5, s. 41. Dostupné online. (rusky)
- ↑ WILLIAMS, Daniel. Kiev Protesters Look Beyond Vote. Washington Post [online]. 2004-12-05. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Parubiy asks European Parliament to reconsider its decision on Bandera. Kyiv Post [online]. 2010-02-26. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PARUBIJ, Andrij. Ja vyjšov z "Našoi Ukrainy" [online]. Ukrajinska pravda, 2012-02-03. Blog. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ Spisok deputativ novoj Verchovnoj rady. Ukrajinska pravda [online]. 2012-11-11. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ Parubij snova stal komendantom na Evromajdaně. Newsline [online]. 2014-01-13 [cit. 2014-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-21. (rusky)
- ↑ KARMANAU, Yuras. Radicals a wild card in Ukraine's protests. Yahoo News [online]. 2014-02-02. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrij Volodymyrovyč Parubij na Wikimedia Commons
