Andrea del Castagno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Andrea del Castagno
Narození 1421 /1423
Úmrtí 19. 8. 1457
Příčina úmrtí mor
Národnost italská
Povolání malíř
Hnutí renesance
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrea del Castagno (1421[1] /142319. srpna 1457[2], Itálie) byl florentský malíř. Jeho hlavním životopiscem byl Giorgio Vasari, který o něm psal ve své slavné knize Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Informace, které o něm Vasari uvádí o jeho životě, jsou ale z části smyšlené, například to, že Andrea zavraždil svého kolegu malíře Domenica Veneziana.[3] O jeho původu, vzdělání a životě se mnoho pravdivých informací neví. V jeho díle se odráží vliv sochařského a malířského umění jeho současníků. Vytvořil velký počet fresek, které obzvlášť dobře odrážejí jeho sochařský přístup k malbě, mnoho jeho prací se však nedochovalo.

Život a dílo Andrey del Castagna[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Andrea del Castagno se narodil v roce 1423 v Corelle. Do města Castagno se jeho otec Bartolo di Simone přestěhoval s rodinou až v roce 1436. Podle tohoto města si Andrea také říkal, když se pak přistěhoval do Florencie. Vasari uvádí, že del Castagnovi zemřel jeho otec v útlém věku, jiné zdroje uvádí, že jej otec přežil. Také zmiňuje, že kvůli smrti otce se del Castagno usadil u svého strýce. Ten jej nechával pást dobytek, protože Andrea byl hbitý, čilý a nebojácný. Vasari uvádí, že se v této době dostal k malování – potkal jednoho z venkovských malířů, který maloval pro nějakého venkovana jakýsi svatostánek. Andreu to velmi zaujalo, přihlížel s nesmírnou pozorností a chtěl začít také malovat. Po této události proto začal kreslit uhlem nebo rýt špičkou nože po zdích a kamenech figury a zvířata. Byl v tom velmi dobrý a informace o jeho umění začaly šířit, až se dostaly k florentskému pánovi Bernadettu de Medici. Ten se s ním setkal, byl nadšený z jeho umu a pohotovosti. Proto mu nabídl odjet na studium do Florencie, kde by se zdokonalil v umění kresby a malby u jednoho z mistrů, který se tehdy považoval za nejlepší.[2] Andrea si oblíbil zejména kresbu, malbě a barevnosti nedával takový význam, což nakonec výsledným pracím ubíralo na kvalitě a půvabu. Jeho silnou stránkou bylo znázorňování pohybu postav. Zvláště v mužských i ženských hlavách, jež se vyznačují vážným výrazem a výstižnou kresbou.

Rané dílo[editovat | editovat zdroj]

Andrea zahájil samostatnou uměleckou dráhu velmi brzy, jeho prvními doloženými pracemi jsou podobizny florentských rebelů poražených v červnu 1440 v bitvě u Anghiari. Hlavní rebelové byli namalování oběšení na Palazzo del Podesta Signoria ve Florencii téhož roku. Díky tomuto dílu si Andrea vysloužil přezdívku Andrea degl´Impiccati – tedy Andrea oběšenců.[2] V rámci realizace výzdoby Palazzo de Podesta vytvořil výjevy triumfu Medicejských nad rody Peruzzi a Albizzi. Později spolupracoval del Castagno v Benátkách s nepříliš známým malířem jménem Francesco da Faenza.[3] Mezi jeho nejranější práce patří freska s výjevem sv. Miniatua a sv. Crescia odcházejícího od svých rodičů v křížové chodbě kostela San Miniato, která se nedochovala. Také maloval v křížové chodbě a v kostele San Benedetto za branou Pitti, ale byly strženy při obléhání Florencie. Poté pracoval v křížové chodbě kláštera Santa Maria degli Angeli na scéně Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem, sv. Benediktem a sv. Romualdem, která byla přenesena do hlavního špitálu Santa Maria Nuova a dnes je umístěna v Museo del Castagno.[4] V kostele Santa Trinita namaloval sv. Ondřeje, dílo se však nezachovalo.[4] V jeho obrazech lze vidět vliv Masacciova téměř vědeckého realismu a Donatellovy sochařské linie.[3]

Benátky[editovat | editovat zdroj]

K obdobím, v nichž jsou s jistotou dokumentovány práce Andrey del Castagno patří i rok 1442, neboť v tomto roce je doložena umělcova přítomnost v Benátkách. Zde del Castagno vytvořil fresky v kostele San Zaccaria. Pracovní plochou se Andreovi stala klenba kaple sv. Tarasia, na ni vytvořil postavy proroků. Jeho malířský styl byl v těchto pracích velice ovlivněn Donatellovým sochařstvím a Masacciovým malířským uměním. Toto dílo neznamenalo pouze příchod raně renesančních florentských proudů do Benátek, také se jaednalo o jedno z prvních děl, které del Castagno datoval a signoval. Andrea ztvárnil sv. Jana Křtitele stojícího, zahaleného do bílého pláště. Postava se vyznačuje kvalitami, které jsou typické pro sochu, jako je objem či expresivita gest. Donatellova dynamická linie se spojuje s velikostí a robustností postavy, což je důsledkem velkého obdivu, který del Castagno choval k Masacciově tvorbě.[3] V benátském s. Marco je podle jeho kartónu mozaika.[5]

Florencie[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1447 vytvořil del Castagno cyklus fresky na téma utrpení Krista ve florentském kostele SantʼApollonia. Výjev Zmrtvýchvstání Krista patří mezi nejlépe zachované fresky nacházejících se v kostele SantʼApollonia. Freska je umístěna do horní části refektáře kláštera, společně s Ukřižováním a Snímáním z kříže. Na fresce je zobrazen Kristus, jak opouští hrobku, u jeho nohou se nacházejí dva hluboce spící vojáci, vzadu se však právě jeden voják vzbudil a s napětím přihlíží zjevení. Kristus, jehož postava je dokonale vykreslena, se tyčí nad ostatními figurami tak, že vypadá jako socha. V pozadí načrtnul del Castagno přírodu, která neodvádí pozornost od hlavního výjevu. O několik let později namaloval Piero della Francesca Kristovo zmrtvýchvstání velmi podobným způsobem v Borgo San Sepolcro. Uplatnil přitom také del Castagnův důraz na perspektivu, která zde vytváří dokonalou syntézu velikosti, prostoru a světla.[3]

Andrea del Castagno – Poslední večeře

Jedno z Andreových nejslavnějších děl je freska s výjevem Poslední večeře Páně. Tento výjev zobrazuje Ježíšovu poslední večeři s učedníky. Freska byla před nedávnem restaurována, byly odkryty živé barvy, jež malíř při vytváření tohoto díla použil. Výjev se odehrává v geometricky strukturovaném interiéru, který je směrem k divákovi otevřen. Uprostřed dlouhé tabule vidíme Krista, po jeho pravici i levici sedí jeho učedníci. Naproti Ježíšovi je znázorněn Jidáš Iškariotský – malíř tak vyjádřil protiklad mezi oběma postavami. Jidáš má černé vlasy, jež jsou symbolem jeho zlých úmyslů. Kompozice dokazuje, jak del Castagno dokázal předejít své současníky. Místo toho, aby použil několik plánů, jimiž by vytvořil dojem hloubky, použil zde jeden zadní plán, jenž je společně s tabulí a téměř abstraktním bílým ubrusem jediným prvkem, jehož prostřednictvím umístil malíř Krista a apoštoly do prostoru. Postavy jsou znázorněny zcela realisticky, stejně jako Donatellovy sochy. Nejedná se o idealizované postavy večeřící v tricliniu, nýbrž o sedláky sedící u stolu.[3] Andrea se stal členem malířského cechu dne 30. května 1445 ve Florencii.[1] V letech 1445 až 1448 Andrea pracoval na deskovém obraze pro hlavní oltář kostela Santa Lucia de´Bardi, jehož námětem je Madona se sv. Janem Křtitelem, sv. Zenobiem, sv. Františkem a sv. Lucií.[6] Dnes se práce nachází ve florentské Uffizi.

Andrea del Castagno – Dante

Kolem roku 1450 pacoval v Legnaji na výzdobě vily Carducciů a od roku 1475 Pandolfini (pro Pandolfa Pandolfiniho) a vyzdobil zde síň řadou slavných osobností. V tomto cyklu fresek spojil humanistického ducha tehdejší doby se svým zájmem o lidskou postavu. Zobrazené osoby, muži i ženy, vystupují díky svému ztvárnění a realistickému vzhledu v téměř životní velikosti z malířského plánu.[3] Jedná se o devět slavných mužů a žen – z toho šest význačných Floreňtanů, státníků a básníků – Filippa Spagna degli Scolari, Farinatu degli Uberti, Niccola Acciaiuoliho, Danta, Petrarcu a Boccaccia a tři ženy – Ester, Sibylu Kumskou a královnu Thomyris. Pracoval zčásti podle své fantazie a podle skutečnosti. Všechny postavy jsou zasazeny do namalované niky a vzájemně jsou odděleny pilastry, takže vypadají jako sochy. Skupina byla doplněna zobrazeními Adama a Evy, Madony s dítětem a několika putti, kteří drží věnce a girlandy. Andrea chtěl zachytit především humanistický ideál tehdejší doby – v každé postavě se spojuje fyzická síla, morální kvality a inteligence, které dohromady vytvářejí dokonalou lidskou bytost.[3] Dnes se nacházejí v galerii Uffizi ve Florencii.

Pozdní dílo[editovat | editovat zdroj]

Andrea maloval také olejovými barvami. Mezi slavné dílo, namalované touto technikou je Nanebevzetí Panny Marie se sv. Miniasem a sv. Juliem z roku 1450. Panna Marie je umístěna uprostřed, je oblečena do širokého roucha, ruce má sepjaté k modlitbě. Její postava je obklopena zářivou, téměř ohnivou mandorlou, jež drží několik andělů. Jejich nahé paže jsou dokladem toho, že del Castagno dokázal mimořádným způsobem zachytit anatomii lidského těla, což se vyvíjelo z jeho kreslířské zručnosti. Na obou stranách se nacházejí dva světci, kteří jsou oblečeni jako dvořané a jsou přímými svědky nanebevzetí Panny Marie na nebesa.[3]

V kostele florentských servitů pracoval na freskách ve třech plochých výklencích v různých kaplích. V kapli zasvěcené sv. Julianovi provedl výjevy ze světcova života s mnoho postavami a se psem v perspektivní zkratce. V kapli zasvěcené sv. Jeronýmovi namaloval nad světcem Nejsvětější Trojici s Kristem na kříži. Andrea del Castagno ovládal perspektivu velmi dobře, zkratky prováděl lepším a modernějším způsobem než ostatní malíři před ním. Třetí kapli dal postavit Orladno de Medici a Andrea zde zpodobnil Lazara, Martu a Magdalénu. Pro jeptišky z kláštera San Giuliano namaloval fresku Ukřižování s Pannou Marií, sv. Dominikem, sv. Juliánem a sv. Janem.[2] Působil také v kapli Cavalcantiů v kostele Santa Croce, kde namaloval sv. Jana Křtitele a sv. Františka. V tomto kostele také namaloval fresku představující Krista bičovaného u sloupu a perspektivně podanou lodžii se zmenšujícími se sloupy, křížovými klenbami a kosočtercovými stěnami. Výjev je zajímavý hlavně díky výrazným postojům mužů bičujících Krista, kteří se tváří nenávistně a vztekle a díky Kristovi, který je naopak trpělivý, pokorný a ušlechtilý.

Tato freska byla poničena již za Vasariho života a zničena koncem 17. století.[2] Poté pracoval na hřbitově u Santa Maria Nuova na výjevu sv. Ondřeje, která se nedochovala. Díky této zakázce ale v roce 1457 pracoval v refektáři kostela, kde zpodobnil Večeři Páně. Ta byla zničena pravděpodobně v 18. století. Andrea kvůli této práci získal přízeň rodiny Portinariů a správce tamějšího špitálu, získal zakázku na výzdobu jedné části chóru kostela Sant´Egidio. Vasari uvádí, že spolupracoval společně s Alessiem Baldovinettim a s Domenicem Veneziano. Vasari píše o tom, že del Castagno špatně nesl spolupráci s Domenicem Veneziano, který byl velmi slavný, Domenicovi záviděl obdiv a pozornost, kterou sám neměl. Jedná se ovšem o fikci, Domenico Veneziano v tomto kostele působil v letech 1434–1441 (například spolupracoval zde s Pierem della Francesca) a Andrea zde působil až od ledna 1451 do září 1453.[2]

Mezi jeho poslední dochované díla patří Jezdecký portrét florentského vojevůdce Niccola da Tolentino z roku 1456 v Santa Maria del Fiore ve Florencii. Vytvoření této fresky si u malíře objednala florentská katedrála, která tak chtěla uctít památku tohoto kondotiéra, jež pomáhal chránit Florencii. Andrea si vzal za vzor dílo Paola Uccella, které se rovněž nachází ve florentské katedrále. Obě díla se ale dosti liší – tam, kde Andrea dokázal postavě propůjčit mimořádnou dynamiku, vypadal Uccellův jezdec a kůň jako by stáli zcela ohromeni. Del Castagno vytvořil toto dílo velmi naturalisticky a zejména postavu koně a jeho svaly namaloval velmi přesně a detailně.[3] V chóru špitálu Santa Maria Nuova namaloval Andrea fresku Zvěstování, kde zpodobnil letícího anděla, což bylo do té doby neobvyklé. Také zde namaloval Smrt Panny Marie. Na tomto obraze Panna Marie leží na márech, kolem kterých jsou rozestoupeni apoštolové, v jejichž tvářích vidíme radost z toho, že Pannu Marii vzal Kristus na nebesa a zároveň hořkost, že musejí zůstat na zemi bez ní. Mezi apoštoly se objevuje také několik andělů se svícny v rukou. V této sérii obrazů zpodobnil podle skutečnosti Rinalda degli Albizzi, Puccia Pucciho, Falganaccia a klečícího správce kostela – Bernarda di Domenico della Volta. Namaloval zde i sám sebe – v rondu jako Jidáše Iškariotského.

Ve florentském kostele San Miniato fra le Torri namaloval obraz Nanebevzetí Panny Marie se dvěma postavami, které se nedochovalo. Také pracoval v Scarperii u Mugella, kde namaloval Milosrdenství, které bylo ovšem ještě za Vasariho života zničeno.

Andrea del Castagno zemřel 19. srpna 1457 na mor ve věku asi čtyřiceti let. Byl pohřben v kostele Santissima Annunziata.[2]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Art Museum, http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=213
  2. a b c d e f g Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Praha 1976, 1. díl, s. 365–372.
  3. a b c d e f g h i j Melissa Ricketts, Renesance – Místři světového malířství, Praha 2005, s. 103–108.
  4. a b Vasari tuto informaci uvádí až v druhém vydání Životů.
  5. Andrea del Castagno, Web Gallery of Art, image collection, http://www.wga.hu/index1.html
  6. Vasari tuto informaci uvedl až v druhém vydání Životů.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Praha 1976, 1. díl, s. 365–372.
  • Melissa Ricketts, Renesance – Mistři světového malířství, Praha 2005, s. 103–108.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]