Andira

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxAndira
alternativní popis obrázku chybí
Andira fraxinifolia
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád bobotvaré (Fabales)
Čeleď bobovité (Fabaceae)
Podčeleď Faboideae
Tribus Dalbergieae
Rod andira (Andira)
Juss., 1789
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Větévka Andira marautensis s plody

Andira (Andira) je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to stromy nebo keře se zpeřenými listy a s plody připomínajícími peckovici, pro bobovité zcela netypickými. Vyskytují se v počtu asi 30 druhů v tropické Americe, jeden druh je rozšířen i v tropické Africe. Mají význam v medicíně, jako zdroj kvalitního dřeva i jako tropické parkové dřeviny. Druh Andira laurifolia je zajímavý podzemním kmenem a větvemi.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Andiry jsou beztrnné keře a stromy, dosahující výšky až přes 35 metrů. Listy jsou lichozpeřené (řidčeji trojčetné), složené nejčastěji ze 3 až 7 párů většinou vstřícných, podlouhlých lístků. Vrcholový lístek bývá vejčitý, dlouze řapíčkatý. Palisty jsou štětinovité a vytrvalé nebo chybějí. Květy jsou drobné, pohledné, růžové, fialové nebo řidčeji bílé, téměř přisedlé, vonné, většinou nahloučené v hustých vrcholových nebo úžlabních latách. Kalich je miskovitý, zakončený drobnými zuby nebo uťatý. Korunní lístky jsou dlouze nehetnaté. Pavéza je okrouhlá, křídla podlouhlá a téměř přímá, člunek je tvořen 2 nesrostlými korunními lístky podobnými křídlům. Tyčinek je 10 a jsou dvoubratré, s horní tyčinkou volnou a zbývajícími 9 srostlými. Semeník je dlouze stopkatý, se 2 až 8 vajíčky (výjimečně jen s jediným vajíčkem) a s krátkou čnělkou. Plody připomínají peckovici, jsou dlouze stopkaté, kulovité, oválné až obvejčité, nepukavé, s vnější vrstvou (mezokarpem) dužnatou a vnitřní (endokarpem) tvrdou až dřevnatou. Plody většinou obsahují jediné semeno.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod andira zahrnuje asi 30 druhů. Je rozšířen v tropické Americe od Mexika přes Karibské ostrovy a Střední Ameriku až po Argentinu a Paraguay. Pouze druh Andira inermis se vyskytuje i v tropické západní Africe. Stromy jsou běžné ve vlhkých pobřežních lesích, nejčastěji rostou podél vodních toků, na bažinatých místech a na savanách.[1][2]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Druh Andira inermis obsahuje berberin, biochanin-A, genistein, kalykosin aj.[3]

Kvetoucí výhon Andira laurifolia

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Z jihoamerických savan je znám druh Andira laurifolia (syn. A. humilis) jako tzv. podzemní strom. Z kmene vyrůstají podzemní větve až do šíře 5 metrů a z nich vyrůstají olistěné větévky, které se teprve objevují nad úrovní terénu.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Různé druhy Andira jsou poměrně atraktivní stromy a jsou dosti často vysazovány v tropických zahradách a parcích. Některé druhy jsou také pěstovány jako stínící dřeviny na plantážích kávovníku.[1] Dřevo nejrozšířenějšího druhu, Andira inermis, má červenohnědou až černou barvu, je tvrdé, pevné a velmi odolné vůči houbám i hmyzu. Je používáno na stavbu lodí, mostů a povozů, na výrobu nábytku i drobnějších předmětů. Na světových trzích se neobjevuje, neboť není dostupné ve větším množství.[1]

Plody Andira surinamensis používají jihoameričtí indiáni kmene Warao při ošetřování kožních nemocí.[2] Kůra A. galeottiana a A. vermifuga je používána domorodci jako narkotikum a emetikum, proti střevním parazitům a jako jed k tradičnímu lovu ryb.[1] Také kůra či semena Andira inermis jsou domorodci používány zejména proti střevním parazitům, při léčbě malárie a na ekzémy.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e ALLEN, O.N.; ALLEN, E.K. The Leguminosae, a Source Book of Characteristics, Uses, and Nodulation. Madison : The University of Wisconsin Press, 1981. ISBN 0-299-08400-0.  
  2. a b c BERRY, P.E. et al.. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. V). Missouri : Timber Press, 1999. ISBN 0-915279-71-1.  
  3. a b DUKE, James A. et al. Duke's Handbook of Medicinal Plants of Latin America. London : CRC Press, 2009. ISBN 978-1-4200-4316-7.