Anastázie ze Sirmia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svatá
Anastázie ze Sirmia
Anastasia of Sirmium.jpg
mučednice
Datum narození??
Místo narozeníŘím
Datum úmrtíasi 304
Místo úmrtíSirmium, Srbsko
Svátek25. prosince
Uctívána církvemiřímskokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem,
pravoslavná církev
Významné zasvěcené kostelykatedrála v Zadaru
Atributypalmová ratolest, kříž
Patronkoulékárníků
Sv. Anastázie s výjevy ze života a se svými zázraky; ruská ikona, 1580, Muzeum ruských ikon, Clinton (Massachusetts)
Francesco Aprile: Smrt sv. Anastázie, mramor, Řím 1667, oltář kostela Sv. Anastázie v Římě

Svatá Anastázie ze Sirmia, také Anastázie Ilyrská, Anastázie ze Soluně, řecky ΑΝΑΣΤΑΣΙΑ ἡ ΦΑΡΜΑΚΟΛΥΤΡΙΑ, rusky Анастасия Фармаколитрия (polovina 3. století Řím, Itálie; zemřela kolem roku 304 v Sirmiu, Srbsko nebo v Soluni (Řecko)) byla křesťanská mučednice, svatá panna nebo vdova, utěšitelka a léčitelka.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Svatá Anastázie se narodila v polovině 3. století v Římě jako dcera pohana, římského senátora Pretestata, a křesťanky. Pokud nezůstala pannou (jak tvrdí některé legendy), byla provdána a po časné smrti svého brutálního manžela se začala zcela věnovat péči o uvězněné křesťany. S penězi ze svého vdovského věna platila vězeňským dozorcům za přístup do žalářů. Hluboký duchovní stav spojoval Anastázii s jejím duchovním učitelem Chrysogonem. Když ten byl zatčen Diokleciánovými pronásledovateli křesťanů a odsouzen k smrti pro svou křesťanskou víru, doprovázela ho Anastázie až na popraviště v Akvileji v severní Itálii[1] Tam se vojáci vdovy chopili a uvrhli ji do žaláře v Sirmiu, tehdejším hlavním městě Ilýrie (dnes Chorvatsko). Po četných mukách byla soudcem odsouzena k smrti. Pak byla spuštěna na volné moře v děravé lodi, ale k údivu přítomných se nepotopila. Proto byla odsouzena k smrti upálením, kterou podstoupila kolem roku 304 v Sirmiu, podle římského martyrologia byla sťata mečem,[2] podle jiných legend zemřela v Římě nebo v Soluni[3].

Význam[editovat | editovat zdroj]

Anastázie patří od raného středověku k nejuctívanějším světicím církví, zejména v Římě, na Balkáně a v Rusku. Je spolupatronkou Řeků, Rusů, Srbů a Chorvatů, patronkou lékárníků, nemocných proti chorobám hlavy a bolestem prsou. V Bulharsku je uctívána zejména v kraji Rodopy a bývá spojována s černou smrtí, v den jejího svátku nesmí lidé pracovat, aby nezčernali. Její svátek se slavil v římském církevním roce od 4. století 25. prosince, ve východních církvích 22. prosince. Její jméno bylo přijato do litanie všech svatých a do římského mešního kánonu. Roku 1970 byla vyřazena z římského kalendária jako historicky neurčitelná osoba,[4] k jejíž legendě se vztahují nejméně tři světice toho jména, Anastasia romana, Anastasia sirmiana a Anastasia greca.[5]

Úcta a tradice[editovat | editovat zdroj]

  • Bazilika Sant'Anastasia al Palatino v Římě: nad údajným rodným domem světice (Anastasia romana) byl postaven kostel sv. Anastázie, který leží na úpatí Palatinu, na troskách portiku Herkulova oltáře z 1. století. Zakladatelkou chrámu podle zbožné tradice měla být Anastázie, sestra císaře Konstantina Velikého, v písemných pramenech se kostel uvádí až k roku 499. Barokní socha světice na hlavním oltáři je z roku 1667.[6]
  • Hrob mučednice byl od druhé poloviny 5. století uctíván také v chrámě Nejsv. Spasitele Chora v Konstantinopoli, kam relikvie přenesl sirmiňský patriarcha Gennadius mezi léty 458–471.[7]
  • Katedrála v Zadaru se stala místem úcty ke sv. Anastázii v 9. století, kdy tam relikvie přinesl biskup Donatus. Oltářní triptych namaloval Carpaccio.
  • Konkatedrála sv. Anastázie a Panny Marie v Santa Severině v Kalábrii, 13. století
  • Bazilika Sant'Anastasia ve Veroně, založena roku 1290 dominikány
  • Ve střední Evropě patří k důležitým místům úcty někdejší benediktinský kostel v Benediktbeuern v augsburském biskupství. Roku 1053 tam byly přeneseny relikvie sv. Anastázie a sv. Chrysogona. Stříbrná pozlacená relikviářová busta světice byla zhotovena podle skici Egida Quirina Asama z roku 1726. Oválná kaple sv. Anastázie je připojena k chóru kostela na severovýchodě, je skvostem rokokové architektury. Anastáziina pouť v Benediktbeuernu se připomíná po stavbě románské baziliky od poloviny 12. století. Velkého rozmachu dosáhla od středověku do zrušení kláštera v roce 1803. Mnoho věřících Anastázii uctívá dosud. Proto papež sv. Pavel VI. roku 1972 povýšil kostel na papežskou baziliku minor.
  • Kostely s oltářem sv. Anastázie nebo s relikviářem sv, Anastázie jsou v desítkách dalších míst, například v říšské klenotnici v Cáchách, ale i na Filipínách, v USA a v Kanadě

Vyobrazení[editovat | editovat zdroj]

Reliéf sv. Anastázie z katedrály v Zadaru, 12. století

Anastázie je vyobrazena jako vdaná žena se závojem či zavinutou hlavou. Jako atributy drží kříž (římský nebo řecký patriarší), palmovou ratolest mučednice, meč, nůžky a nádobu s mastí (vázu). V epických scénách bývá znázorňováno její milosrdenství, útěcha a dary vězňům, léčitelství, mučednictví nebo Nanebevzetí.

Nejstarší vyobrazení:

  • Anastázie s korunou mučednice jdoucí v průvodu světic k Panně Marii; mozaika v chrámu San Apollinare Nuovo v Ravenně, ze 6. století,
  • Žehnající polopostava v černém oděvu, s křížem v pravici; mozaika v předsíni chrámu kláštera Hosios Lukas v Řecku; 11. století
  • Orantka žehnající rozepjatými pažemi:
  • Dvojice světic Anastázie a Paraskeva, ruská ikona, 14. století, Novgorod
  • pravoslavné ikony: Anastázie léčitelka, na lodi, na hranici nebo uvázána u kůlu s hořícími plameny.
  • Nanebevzetí sv. Anastázie, s modlícími se vězni, matkami a mučedníkem Chrysogonem: oltářní obraz v kapli sv. Anastázie v Benediktbeuern, Bavorsko, po 1756

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Sv. Anastázie, ikona z 19.-20. století

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Chrysogonus se v životopise sv. Anastázie objevil až od konce 10. století, uvádí jej teprve Menologium císaře Basileia II.
  2. LCI 5, s.131
  3. řecká legenda
  4. Claudio Rendina, Le chiese di Roma. Newton Compton Roma 2007, s.25
  5. LCI 5, s.130
  6. Claudio Rendina, Le chiese di RomaNewton Compton Roma 2007, s. 24-25
  7. LCI 5, s. 130

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LCI 5 = Lexikon der christlichen Ikonographie. Ed. Wolfgang Braunfels. Díl 5, Freiburg-Basel-Rom-Wien 1994, s. 130–134.
  • M. V. Brandi: Bibliotheca sanctorum I, s. 1046–1049,
  • Pierre Tchakhotine:Santa Anastasia di Sirmio. Chiese e Arte Sacra in Europa dal IV al XXI secolo. Mondovi 2009, dostupné online [1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]