Amrita Šer-Gilová
| Amrita Šer-Gilová | |
|---|---|
 | |
| Narození | 30. ledna 1913 Budapešť |
| Úmrtí | 5. prosince 1941 (ve věku 28 let) Láhaur |
| Národnost | Indové a Maďaři |
| Alma mater | Národní vysoká škola krásných umění Académie de la Grande Chaumière |
| Povolání | malířka |
| Rodiče | Umrao Singh Sher Gil |
| Významná díla | Three Girls |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Amrita Šer-Gilová (30. ledna 1913, Budapešť – 5. prosince 1941, Lahore) byla maďarsko-indickou malířkou, průkopnicí moderního indického umění. Ačkoli její dílo za jejího krátkého života nebylo mezinárodně známé, dnes je Šer-Gilová spolu s Tyebem Mehtou nejdražším indickým výtvarným umělcem.[1] Indická vláda vyhlásila její práce za Národní umělecké poklady, většina z nich je umístěna v Národní galerii moderního umění v Dillí. Pokud se její obraz prodává v Indii, musí podle nařízení indické vlády zůstat v zemi - do světa se tak dostalo méně než deset jejích obrazů. Kvůli způsobu, jakým smísila evropské a tradiční indické umělecké formy, bývá označována za „indickou Fridu Kahlo“.
Život a dílo[editovat | editovat zdroj]
Narodila se v Maďarsku indickému otci, sanskrtskému učenci, a židovské matce, jež byla operní zpěvačkou. Většinu raného dětství strávila Amrita v Budapešti. Její rodina v Maďarsku však čelila finančním problémům a v roce 1921 se přestěhovala do indického města Šimla. Její strýc, maďarský indolog Ervin Baktay, si v roce 1926, během návštěvy v Šimle, všiml jejího uměleckého talentu a začal ho podporovat. V osmi letech se tak začala učit malovat. Ještě jako dítě byla vyloučena z klášterní školy kvůli prohlášení, že je ateistkou.
V roce 1923 její matka poznala italského sochaře, který v té době žil v Šimle. V roce 1924 se s ním přestěhovali do italské Florencie, kde Amrita navštěvovala uměleckou školu Santa Annunziata. Ačkoli zde dlouho nezůstala a vrátila se ještě v roce 1924 do Indie, dílo starých italských mistrů, které ve Florencii spatřila, ji silně ovlivnilo. V šestnácti s matkou znovu odjela do Evropy, do Paříže, kde se učila malovat na Académie de la Grande Chaumière u Pierra Vaillenta a Luciena Simona, a později na École des Beaux-Arts (1930–1934).[2] Inspirovala se v Paříži zvláště dílem Paula Cézanna a Paula Gauguina. První uznání získala ve věku 19 let díky své olejomalbě s názvem Mladé dívky (1932). Byla nejmladší studentkou školy a jedinou Asiatkou, která obdržela zlatou medaili Národní společnosti krásných umění. [3]
V té době namalovala též sérii autoportrétů, které odrážejí její zápas s vlastní identitou. Její dopisy ostatně odhalily její úvahy o sexuální orientaci. Její práce Dvě ženy je považována za obraz jí samotné s přítelkyní Marií Louisou Chassanyovou.[2]
V roce 1933 ji začala pronásledovat intenzivní touha vrátit se do Indie. Učinila tak roku 1934. Zde objevila a přijala tradici indického umění, na cestách po zemi našla novou inspiraci. Byla ovlivněna zejména malířskými školami Mughal a Pahari a jeskynními malbami v Adžantě. Na většině jejích obrazů jsou dívky a ženy vyjadřující typickou odevzdanost, trpělivost a důstojnost. První obraz nazvaný Skupina tří dívek, který namalovala po návratu do Indie, obdržel zlatou medaili na výstavě Bombajské umělecké společnosti v roce 1938.[3]
Když jí bylo 25, vdala se za svého maďarského bratrance Victora Egana. V roce 1939 se usadili v Saraya, vesnici v indickém okrese Górakhpur. Po čase se přestěhovali do Láhauru. [2]
V roce 1941, několik dní před otevřením své první výstavy v Láhauru, vážně onemocněla a upadla do kómatu. Zemřela kolem půlnoci 5. prosince 1941 ve věku 28 let. Přesná příčina její smrti nebyla nikdy zjištěna. Jednou z teorií byla neúspěšná interrupce a následná peritonitida. Její matka obvinila jejího manžela Victora, že ji zavraždil. Ten byl skutečně den po její smrti zatčen a uvězněn, ale nikoli kvůli smrti své ženy, ale protože Británie (Indie byla stále britskou kolonií) v ten den vyhlásila válku Maďarsku a Victor byl internován jako národní nepřítel.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Portrét mladého muže (1930) -
Autoportrét (1931) -
Maďarská cikánská dívka (1932) -
Autoportrét jako Tahiťanka (1934) -
Děvčátko v modrém (1934) -
Skupina tří dívek (1935) -
Oblékání nevěsty (1937) -
Venkovská scéna (1938)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Amrita Sher-Gil na anglické Wikipedii.
- ↑ Most expensive Indian artists. ia.rediff.com [online]. [cit. 2018-12-21]. Dostupné online.
- ↑ a b c Amrita Sher-Gil, a Pioneer of Indian Art. The New York Times. 2018-06-21. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ a b HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 110–111.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Amrita Šer-Gilová na Wikimedia Commons - Encyklopedie Britannica
