Amos Gitaj
| Amos Gitai | |
|---|---|
 Amos Gitai (12. dubna 2011) | |
| Narození | 11. října 1950 (75 let) Haifa |
| Alma mater | Kalifornská univerzita v Berkeley Technion – Izraelský technologický institut |
| Povolání | architekt, filmový režisér, scenárista, filmový producent, herec, filmař a režisér |
| Rodiče | Efratia Gitai |
| Ocenění | Výroční cena AČFK (2008) honorary doctorate from Versailles-Saint-Quentin-en-Yvelines University (2011) Grand Officer of the Order of the Star of Italy (2019) |
| Webová stránka | www |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Amos Gitaj (hebrejsky עמוס גיתאי, * 11. října 1950 Haifa) je izraelský filmový režisér a výtvarník.
Je synem architekta Munia Gitaje Weinrauba, rodáka z Haliče a absolventa Bauhausu, který přišel do Haify roku 1934. Vzdělání získal na Hebrew Reali School, Technionu a Kalifornské univerzitě v Berkeley. Již jako student architektury začal natáčet krátké filmy na osmimilimetrovou kameru. Sloužil jako zdravotník v jomkipurské vákce a byl zraněn při sestřelení záchranářského vrtulníku. Po válce pracoval pro izraelskou televizi a v roce 1980 natočil přelomový dokument nazvaný Dům. V následujícím filmu Polní deník Gitaj s nebývalou otevřeností kritizoval počínání izraelské armády na okupovaných územích. Po opakovaných konfliktech s izraelskou cenzurou režisér odešel do Francie, kde natočil svůj první hraný film Ester, který je aktualizovaným zpracováním biblické Knihy Ester.[1] Do Izraele se vrátil počátkem devadesátých let a podporoval Jicchaka Rabina v jeho snaze o urovnání izraelsko-palestinského konfliktu. Rabinova smrt jím otřásla, zabýval se jí v dokumentu Aréna vraždy, v hraném filmu Rabin, poslední den i v divadelní hře Jicchak Rabin – Záznam vraždy, kterou uvedl roku 2016 na Avignonském festivalu.[2]
Gitaj je autorem více než šedesáti filmů, které získaly ohlas spíše na festivalech ve Francii a dalších evropských zemích než v rodném Izraeli. Jeho tvorba je vysoce konceptuální a určená intelektuálnímu publiku, vyrovnává se v ní s historickou zátěží židovské diaspory a vyjadřuje své levicové, kosmopolitní a pacifistické postoje. Gitajův režijní styl je založen na pomalém tempu a dlouhých, výrazně estetizovaných záběrech odrážejících jeho výtvarné cítění.[3] Typické je pro něj vytváření trilogií, zpracovávajících téma z různých úhlů pohledu. Příkladem je trilogie o Golemovi (Zrození golema, Golem: Duch vyhnanství a Golem: Zkamenělá zahrada), trojice dokumentů mapujících vzestup neofašismu nebo tzv. městská trilogie (Devarim, Yom Yom a Kadoš). Společně s palestinským režisérem Eliou Suleimanem natočil film Válka a mír ve Vesoulu, zachycující jejich debaty o blízkovýchodní problematice. Ve filmu Kadoš z roku 1999 zobrazil život ortodoxní komunity v Me'a Še'arim a dopad náboženských pravidel na životy mladé generace. Od roku 2000 spolupracuje s francouzskou scenáristkou Marie-José Sanselmeovou.
Ve filmu Kippur zpracovává vlastní traumatické zážitky z války v roce 1973. Součástí Gitajovy „trilogie hranic“ je experimentální road movie Free Zone konfrontující americkou a izraelskou mentalitu, v níž hrály hlavní role Natalie Portmanová a Hana Laszlová. Film Stažení (2007) s Juliette Binocheovou a Jeanne Moreauovou pojednává o vyklízení židovských osad v Gaze. Podle předlohy Aharona Appelfelda Gitaj natočil drama Tsili o pronásledování Židů za druhé světové války. Film Šikun z roku 2024 je adaptací Nosorožce Eugène Ionesca zasazenou do současného Izraele a zkoumající zrod totalitního myšlení.[4] Amos Gitaj se také podílel na kolektivních filmových projektech 11'09''01 (o teroristických útocích 11. září 2001) a Chacun son cinéma (o šedesáti letech festivalu v Cannes).
Jako divadelní režisér Gitaj spolupracoval s Théâtre national de la Colline, Teatro San Carlo a Théâtre de la Ville. Věnuje se také instalačnímu umění a videoartu, svá díla vystavoval v Telavivském muzeu umění, Centre Georges Pompidou, Lincolnově centru, MAXXI a Muzeu královny Sofie, účastnil se Biennale di Venezia. V roce 2005 byl porotcem Benátského filmového festivalu. Mezinárodní filmový festival v Locarnu mu v roce 2008 udělil cenu Čestný leopard a v roce 2017 převzal Řád čestné legie.[5] Přednášel o filmové tvorbě na pařížské Collège de France. Laurence Roth o něm natočil životopisný dokument Amos Gitaï, la violence et l’histoire.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Amos GitaiDes territoires à venirWAMI ConceptLa BlogothèqueIntroduction [online]. La Cinémathèque française [cit. 2025-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Izraelský režisér Gitai napsal hru o vraždě premiéra Rabina, vdovu hrají Izraelka i Palestinka. Hospodářské noviny [online]. 2016-07-13 [cit. 2025-10-30]. Dostupné online.
- ↑ KŘÍŽOVÁ, Magdalena. „Evropský“ režisér. S. 14–18. Roš Chodeš [online]. [cit. 2025-10-30]. Roč. 2011, čís. 1, s. 14–18. Dostupné online.
- ↑ Review: Shikun. Cineuropa [online]. 2024-02-27 [cit. 2025-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Amos Gitai to receive this year's Locarno Leopard of Honour. Screen Daily [online]. 2008-04-08 [cit. 2025-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Amos Gitai na Wikimedia Commons - Oficiální stránky
- Amos Gitai v Česko-Slovenské filmové databázi
- Amos Gitai v Internet Movie Database (anglicky)
- Alain Elkann Interview
