Alkovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxAlkovití
alternativní popis obrázku chybí
Alkounek papouščí
(Aethia psittacula)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďalkovití (Alcidae)
Leach, 1820
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alkovití (Alcidae) je čeleď dlouhokřídlých ptáků zahrnující alky, alkouny, alkounky a papuchalky. Dříve se jednalo o samostatný podřád alky. Jedná se o čistě mořské ptáky, kteří většinu času tráví na otevřeném moři a na souš přilétávají pouze zahnízdit. Alkovití jsou pouze slabí letci, avšak velmi dobří plavci a potápěči. Vyskytuji se pouze na severní polokouli a i přes vzhledovou i morfologickou podobnost s tučňáky se nejedná o jejich přímé příbuzné.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Několik druhů alkovitých ptáků na ilustraci Archibalda Thorburna

Alkovití jsou malí až středně velcí mořští ptáci s krátkými úzkými křídly a krátkým ocasem. Jejich zobáky mívají různé tvary a velikostí, které odpovídají ekologické nice lovené kořisti. Délka těla alkovitých dosahuje 12–45 cm a váha se pohybuje mezi 80–1100 g[1] (i když váha vyhynulé alky velké dosahovala až k 5 kg[2]). Nohy jsou silné, silně blánovité, prsty směřují dopředu. Opeření většinou kombinuje černé, bílé a šedé barvy (nicméně alkouni rodu Brachyramphus na léto oblékají hnědý šat).[1]

Jelikož alkovití tráví převážnou většinu času na moři, do kterého se potápí pro potravu, jsou k tomu patřičně přizpůsobení. Vedle blánovitých noh to je i husté opeření, které je chrání před chladem. Kosterní části podporující křídla jsou zesílené, což umožňuje alkovitým naplno využívat křídla k pohybu pod vodou. Vysoká hladina hemoglobinu a červených krvinek zase pomáhá přenášet kyslík. Zjednodušeně řečeno by se dalo říci, že alkovití jsou jakýmsi tučňáky severu (tučňáci se vyskytují pouze na jižní polokouli), které připomínají vzhledem i morfologií. Nejedná se však o přímé příbuzné a jejich podobnost je důsledkem konvergentní evoluce.[1]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Papuchalk chocholatý s výrazným oranžovým zobákem a bílými prodouženými pery na hlavě

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se širokou škálou mořských živočišných druhů od zooplanktonu přes malé rybky po desetiramenatce. Potravu loví pod vodou do zobáku.[3] Jedná se o poměrně špatné letce (alka velká byla dokonce zcela nelétavá). Jejich nevelká křídla jim umožňují jen neohrabaný třepotavý let, ke kterému dochází typicky těsně nad hladinou moře. Při vzletu si často pomáhají ťapkáním nohama po vodní hladině. Za to pod vodou jsou alkovití výjimečně zdatní plavci. Pohybu pod vodou dosahují pomocí máchání napůl roztažených svalnatých křídel. Některé druhy se mohou potopit do hloubek přesahující 180 m.[1]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Papuchalk severní ve své noře na Islandu

Alkovití jsou monogamní ptáci, páry spolu často zůstávají po celý život.[4] Hnízdí převážně v koloniích, i když některé druhy (např. zástupci rodu Brachyramphus) hnízdí samostatně. K hnízdění dochází nejčastěji na zemi ve skalních škvírách, na římsách nebo v hnízdních norách, které si některé druhy dovedou vyhrabat. Některé druhy jako alkoun mramorovaný (Brachyramphus marmoratus) nebo alkoun dlouhozobý (Brachyramphus perdix) hnízdí na stromech. Hnízdění předchází komplexní námluvy zahrnující řadu vizuálních, vokálních i olfaktorických signálů. Kladou pouze 1–2 vejce. Jak stavba hnízda, tak inkubace a následná rodičovská péče je sdílená mezi oběma partnery. Inkubační doba trvá 27–46 dní. Ptáčata se rodí prekociální a jsou krmena nejdříve na hnízdě, později je rodiče vyvedou na svá krmiště.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Kolonie alek malých

Alkovití se vyskytují pouze na severní polokouli v chladných mořích mírného a polárního pásu Atlantiku a Pacifiku. Hnízdí na skalnatém arktickém pobřeží na pevnině i na malých ostrůvcích, v době mimo hnízdění se zdržují celou dobu na moři.[3] Druhová rozmanitost je mnohem bohatší v Tichém oceánu, kde se nachází více druhů než v Atlantiku.[5] V Atlantiku žijí pouze dva endemické druhy (papuchalk severní a alka malá), zatímco Pacifik obývá 18 endemických druhů.[4]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Alkouni malí v letu

Početnost řady druhů alkovitých ptáků se snižuje následkem vlivu člověka. K příčinám úbytku stavů patří destrukce habitatu, invazivní druhy živočichů zanesené člověkem do oblastí hnízdišť alkovitých, a úbytek potravních zdrojů v důsledku nadměrného rybolovu a klimatických změn. Alka velká je někdy od poloviny 19. století vyhynulá. Za vyhnutím druhu stál jeho bezbřehý lov pro maso, tuk a peří.[3]

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Alkovití se patrně vyvinuli v Tichém oceánu, odkud se následně rozšířili do Atlantiku.[5] Čeleď alkovitých se rozděluje do dvou podčeledí, a sice Alcinae a Fraterculinae, které společně zahrnují 11 rodů.[4][3] Co se týče vnější systematiky, alkovití se řadí k velmi diverzifikovanému a druhově početnému řádu dlouhokřídlých. Dříve byli považováni za samostatný podřád Alcae, moderní taxonomie je řadí do podřádu Lari. Jejich sesterskou skupinou jsou patrně skuovití (Stercorariidae).[6][7][8]

Název čeledi Alcidae je odvozen z názvu rodu Alca, který Carl Linné v roce 1758 přiřadil alce malé. Linné se inspirovat norským názvem pro alku malou, alke.[9]

Seznam druhů[editovat | editovat zdroj]

Rozeznává se 24 recentních druhů alkovitých (+1 vyhynulý druh alka velká) v 11 rodech rozdělených do dvou podčeledí:[10][4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 978-0-7876-5786-4. S. 219–229. (anglicky) 
  2. ↑ LIVEZEY, Bradley C. Morphometrics of Flightlessness in the Alcidae. The Auk. 1988-10-01, roč. 105, čís. 4, s. 681–698. Dostupné online [cit. 2023-04-17]. ISSN 0004-8038. DOI 10.1093/auk/105.4.681. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Auks, Murres, and Puffins (Alcidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-04-17]. DOI 10.2173/bow.alcida1.01. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 S. 123–125. (anglicky) 
  5. ↑ a b MOUM, Truls; ARNASON, Ulfur; ÁRNASON, Einar. Mitochondrial DNA Sequence Evolution and Phylogeny of the Atlantic Alcidae, Including the Extinct Great Auk (Pinguinus impennis). Molecular Biology and Evolution. 2002-09-01, roč. 19, čís. 9, s. 1434–1439. Dostupné online [cit. 2023-04-17]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/oxfordjournals.molbev.a004206. (anglicky) 
  6. ↑ LIVEZEY, BRADLEY C.; ZUSI, RICHARD L. Higher-order phylogeny of modern birds (Theropoda, Aves: Neornithes) based on comparative anatomy. II. Analysis and discussion. Zoological Journal of the Linnean Society. 2007-01, roč. 149, čís. 1, s. 1–95. Dostupné online [cit. 2023-04-18]. ISSN 1096-3642. DOI 10.1111/j.1096-3642.2006.00293.x. PMID 18784798. (anglicky) 
  7. ↑ COHEN, B. L.; BAKER, A. J.; BLECHSCHMIDT, K. Enigmatic phylogeny of skuas (Aves: Stercorariidae). Proceedings of the Royal Society of London. Series B: Biological Sciences. 1997-02-22, roč. 264, čís. 1379, s. 181–190. Dostupné online [cit. 2023-04-18]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.1997.0026. PMID 9061968. (anglicky) 
  8. ↑ BAKER, Allan J; PEREIRA, Sérgio L; PATON, Tara A. Phylogenetic relationships and divergence times of Charadriiformes genera: multigene evidence for the Cretaceous origin of at least 14 clades of shorebirds. Biology Letters. 2007-04-22, roč. 3, čís. 2, s. 205–210. Dostupné online [cit. 2023-04-18]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2006.0606. PMID 17284401. (anglicky) 
  9. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 40. 
  10. ↑ Noddies, skimmers, gulls, terns, skuas, auks. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 (anglicky) 
  • GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds II. Detroit: Gale. ISBN 978-0-7876-5786-4. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alkovití&oldid=23138053“