Alan I. z Albretu
| Alan I. z Albretu | |
|---|---|
| Narození | 1448 |
| Úmrtí | 1. října 1522 (ve věku 73–74 let) Casteljaloux |
| Povolání | politik |
| Choť | Františka z Châtillonu |
| Děti | Jan III. Navarrský Charlotta z Albretu Amanieu z Albretu Louis d'Albret Isabella of Albret Louise d'Albret, Vicomtesse de Limoges |
| Rodiče | Jean I of Albret a Kateřina z Rohanu |
| Rod | Albretové |
| Příbuzní | Louise d'Albret (sourozenec) Isabela Navarrská, Charles of Navarre, Anne of Navarre, Pedro de Albret, Catherine of Navarre, Quiterie of Navarre, Magdalena of Navarre, Juan de Navarra, Andrew Phoebus of Navarre, Jindřich II. Navarrský[1] a Martín de Navarra (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Alain I z Albretu (1440–1522), zvaný „Veliký“, byl mocný francouzský aristokrat. Byl 16. pánem Albretu, vikomtem tartaským a hrabětem graveským a castreským.[2]
Život[editovat | editovat zdroj]
Alan I. z Albretu, narozený roku 1440 jako syn Kateřiny z Rohanu a Jeana I. z Albretu, byl vnukem a dědicem Karla II. z Albretu a roku 1471 se stal hlavou rodu Albretů.[3]
Během půlstoletí vlády uplatňoval politické postupy, které byly možná více pozoruhodné než efektivní. Alan šel ve stopách svého otce a stal se jedním z nejviditelnějších politických hráčů na evropské šachovnici. Na počátku své vlády těžil Alain I. z věrnosti vůči Ludvíku XI. a tak rozšířil své panství. Za ženu si vybral bohatou Frances, hraběnku z Périgordu, která do manželství přinesla hrabství Périgord, vikomství Limoges a Penthièvre a nároky na Bretaň coby věno. Později se zmocnil Armagnacu a svého syna Jana oženil s Kateřinou, která byla jen krátce před tím prohlášena za navarskou královnu.[2]
I přes neúspěchy ve válce bláznů uzavřel mnoho výhodných spojenectví díky své dceři Charlottě, kterou provdal za Cesara Borgiu.
Zemřel na zámku Castel Jaloux v listopadu roku 1522 ve věku 81 nebo 82 let.
Válka bláznů[editovat | editovat zdroj]
Během takzvané války bláznů doufal Alain v upevnění své moci tím, že převezme kontrolu nad Bretaní sňatkem s Annou Bretaňskou, dcerou vévody Františka II. Bretaňského.[3]
Zapojil se do povstání proti králi, ale jeho akce nebyla úspěšná. V roce 1487 nebyl schopen poskytnout vojenskou pomoc svým spojencům a o rok později se sám střetl s královským vojskem. V bitvě u Saint Aubin du Cormier velel královským vojákům Ludvík II. de la Trémoill a zvítězil. Alain přesto dále doufal v převzetí moci nad Bretaní a obsadil Nantes. Nabídl pak město králi výměnou za schválení sňatku s Annou Bretaňskou. Šlechtična sama byla ovšem proti svatbě s Alainem a vzala si raději francouzského krále, čímž Alainovy sny o moci na Bretaní pohřbila.[2]
Potomci[editovat | editovat zdroj]
S Frances de Périgord měl sedm dětí:
- Jan z Albretu – který se oženil s Kateřinou Navarrskou
- Gabriel z Albretu
- Charlotta z Albretu – která si vzala Cesara Borgiu
- Amanieu z Albretu – biskup a kardinál parmský, který zemřel v roce 1520
- Pierre z Albretu
- Louise z Albretu – která si vzala Karla I. Croÿského a zemřela roku 1531
- Isabelle z Albretu
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alain I of Albret na anglické Wikipedii.
- ↑ Kindred Britain.
- ↑ a b c LUCHAIRE, Achille. Alain Le Grand, Sire D'albret: L'administration Royale Et La Féodalité Du Midi. [s.l.]: Nabu Press, 2014. 266 s. ISBN 978-1293601051..
- ↑ a b HARRIS, ROBIN, 1952-. Valois Guyenne : a study of politics, government, and society in late medieval France. [London]: The Royal Historical Society x, 227 pages s. Dostupné online. ISBN 0-86193-226-9, ISBN 978-0-86193-226-9. OCLC 30476453
