Akédie

Akédie, rytina Hieronyma Wierixe, 16. století

Akédie (latinsky acedia) je definována jako stav duchovní apatie nebo nezájmu. Termín používali již raní křesťanští mniši. V moderní době jej převzali někteří spisovatelé a spojují ho s depresí.

Starověké Řecko

Akédie zmíněná ve 24. knize Iliady na papyru v Britském muzeu

Ve starověkém Řecku akédie původně znamenala lhostejnost nebo nedbalost ve smyslu nedostatku péče. Tak ho používá Homér v Iliadě.

Rané křesťanství

Akédie zobrazená Pieterem Bruegelem

Morální teologové nebo historici interpretovali akédii jako starověké zobrazení různých psychologických stavů - především lenosti, apatie nebo nudy.

Démon akédie zaujímá důležité místo v rané mnišské démonologii a protopsychologii. Například na konci 4. století ho Evagrius Pontský charakterizuje jako „nejproblematičtější ze všech“ z osmi rodů zlých myšlenek. Stejně jako jeho následovníci, i Evagrius vnímá akédii jako pokušení a velké nebezpečí. Evagriův současník, pouštní otec Jan Kasián, vylíčil apatický neklid akédie, „poledního démona“, v obraze cenobitského mnicha:

Úzkostlivě se rozhlíží sem a tam a vzdychá, že ho nikdo z bratří nenavštíví, a stále vchází a vychází ze své cely a často vzhlíží ke slunci, jako by zapadalo příliš pomalu, a tak se ho zmocňuje jakýsi nepřiměřený zmatek mysli jako nějaká ohavná temnota.

Ve středověké latinské tradici sedmi smrtelných hříchů byla akédie spojována s hříchem lenosti. Benediktinská řehole nařizovala, že mnich projevující známky akédie by měl:

být poprvé i podruhé pokárán. Pokud se nenapraví, musí být podroben tělesnému trestu, aby ostatní měli strach.

Středověk

Akédie na obraze Hieronyma Bosche

Podle Oxfordského stručného slovníku křesťanské církve se „na počátku 5. století toto slovo stalo termínem v křesťanském asketismu, označujícím stav neklidu a neschopnosti pracovat nebo se modlit“. O této neřesti hovořili nejen mniši a teologové, ale objevuje se i ve spisech laiků. V Dantově Božské komedii se objevuje nejen jako hřích, který má být potrestán zatracením, ale také jako hřích, který Danta vede na okraj pekla. Také Chaucerův farář zařazuje akédii do svého seznamu neřestí.

V podrobné analýze této neřesti v otázce 35 Druhé části (Secunda Secundae) své Summa Theologica Tomáš Akvinský ztotožňuje akédii se „zármutkem světa“ (srov. Weltschmerz), který „působí smrt“, a staví ji do kontrastu se zármutkem „podle Boha“, který popisuje svatý Pavel ve 2. Listu Korintským 7:10. Pro Akvinského je akédie „zármutek nad duchovním dobrem, pokud je to Boží dobro“. Stává se smrtelným hříchem, když rozum souhlasí s lidským „útěkem“ (fuga) od Božího dobra, „protože tělo naprosto převládá nad duchem“. Akédie je v podstatě útěk od božského, který vede k tomu, že se člověk ani nestará o to, že se nestará. Nejvyšším vyjádřením tohoto stavu je zoufalství, které končí sebevraždou.

Akvinské učení o akédii v otázce 35 kontrastuje s jeho předchozím učením o darované „duchovní radosti“ lásky (caritas), s níž je akédie v přímém rozporu a kterou zkoumá v otázce 28 knihy Secunda Secundae. Jak říká Akvinský: „Jeden protiklad je poznáván skrze druhý, jako tma skrze světlo. Proto také to, co je zlo, musí být poznáno z podstaty dobra.“

Návrat k užívání po světových válkách

Termín akédie se na začátku 20. století z běžného použití prakticky vytratil. V Oxford English Dictionary z roku 1933 bylo slovo accidie prohlášeno za zastaralé, přičemž odkazy na něj pocházejí z let 1520 a 1730.

V polovině 20. století, kdy se lidé potýkali s následky dvou světových válek, se toto slovo opět začalo používat. Již nepatřilo jen do spisů teologů, ale objevovalo se např. v textech Aldouse Huxleyho nebo Iana Fleminga.

K akédii jakožto nebezpečnému pokušení se vyjádřil také papež František. Jde podle něj o mnohem víc než jen lenost; jde o ztrátu zájmu o cokoli a znuděnost vším, dokonce i vlastním vztahem k Bohu. „Démon akédie chce především zničit prostou radost z tady a teď, vděčný úžas nad skutečností; chce vás přesvědčit, že všechno je marné, že nic nemá smysl, že nestojí za to pečovat o cokoli ani o kohokoli,“ řekl papež František.

Teolog Marek Vácha akédii charakterizuje jako lenost srdce, která spočívá v odmítnutí pozvání k velikosti. „Stačí mi, že zůstanu malým člověkem, a nejsem tím, kým bych se mohl stát,“ popsal akédii Vácha. Člověk by tedy podle něj měl na sobě stále pracovat, mít pevnou vůli, nemarnit čas a pečovat o dobré vztahy k druhým lidem a Bohu.

Akédie je zobrazena jako spící muž a netopýr v tzv. Kozím kostele v Šoproni v Maďarsku

Autorka Kathleen Norris ve své knize Acedia and Me tvrdí, že definice jako „otupělost“ a „lenost“ nevystihují toto pokušení dostatečně. Stav neklidu, nežití přítomností a vnímání budoucnosti jako ochromující je podle ní přesnější definicí. Tento stav je obzvláště přítomný v klášterech, kde jsou lidé odříznutí od rozptýlení, ale může zasáhnout jakoukoli činnost, kde je práce dlouhodobá a odměna přichází pomalu, jako je vědecký výzkum, letitá manželství atd. Dalším znakem je nedostatek péče, lhostejnost k věcem, ať už se jedná o vlastní vzhled, hygienu, vztahy, blaho vlastní komunity, stav světa obecně atd.; to vše, jak Norris uvádí, souvisí s beznadějí a neurčitou tísní, která vyrůstá z příliš mnoha možností, z absence skutečného závazku a ze stavu „vnitřního otroctví“. Spojuje to se zapomínáním na „jedinou věc, která je potřeba“: trvalou myšlenku na Boha.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Acedia na anglické Wikipedii.

Související články

• Apatie
• Lenost
• Prokrastinace

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu akédie na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph1218287 BNF: cb11955324x (data) GND: 4141227-8 LCCN: sh92006705 NLI: 987007541797005171

Portály: Křesťanství