Adalrich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Adalrich, vévoda z Alsaska
Adalric.jpg
Narození7. století
Úmrtí690
Klášter Mont Sainte-Odile
Povoláníaristokrat
ChoťBerswinda z Austrasie[1][2]
DětiAdalbert
svatá Otýlie
Batticho
Eticho II/Haicho[3]
Hugh z Alsaska
RodEtichonidové
PříbuzníLiutfrid, Duke of Alsace[4], Eugénie d'Alsace, Attala[4], Gundelina a Eberhard of Alsace[4] (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adalrich také známý jako Eticho (latinsky Adalricus) (7. století? - po roce 683?) byl franský vévoda z Alsaska, zakladatel dynastie Etichonidů a podle některých zdrojů i předek Habsburků.[5] Adalrich byl zároveň velmi vlivnou osobností mocenské politiky Austrasie na konci 7. století.

Adalrichova rodina pocházela z pagusu Attoariensis,[6] kolem Dijonu v severním Burgundsku. V polovině 7. století se v tomto regionu Adalrichova rodina pod vedením vévody Amalgara a jeho manželky Aquiliny stala významnými zakladateli a patrony klášterů.[7]

Občanská válka 675–679[editovat | editovat zdroj]

Adalrich je poprvé zmíněn jako člen frakce šlechticů, která po smrti Chlothara III. v roce 673 vyzvala Childericha II., aby se ujal království v Neustrii a Burgundsku. Oženil se s Berswindou, příbuznou Leodegara, autunského biskupa, jehož frakci Adalrich podporoval po Childerichově vraždě v roce 675, během občanské války. Někdy před rokem 677 přešel k opoziční frakci majordoma Ebroina, čímž se stal spojencem krále Theudericha III., který mu věnoval klášter Bèze.[8] Po atentátu na krále Dagoberta II. se Adalrich přiklonil zpět k Leodegarově frakci, za což mu Ebroinem ovládaný Theuderich vyvlastnil všechen majetek v Alsasku ve prospěch opatství v Bèze. Občanská válka ale vyústila v jen omezenou královskou moc a tak i přes vyvlastnění zůstal Adalrichův vliv a autorita v Alsasku zachovaná. V roce 683 Adalrich předal svůj úřad synovi a a nástupci Adalbertovi. Ovládnutím klášterů a opatství vybudoval mocné regionální vévodství, které předal svým dědicům, Etichonidům.

Vztahy s kláštery[editovat | editovat zdroj]

Adalrich byl nechvalně známý tím, že potlačil vzpouru v klášteře Moutier-Grandval a v klášterech pod jeho správou vládl tvrdou rukou. Podle Germana z Grandvalu “začal zlomyslně utlačovat lidi v okolí kláštera Sornegau a tvrdil, že byli rebely proti jeho předchůdcům“. Obyvatele Sornegau, kteří popírali, že byli rebelové proti předchozím vévodům, nechal vyhostit ze země. Mnoho vyhoštěných obyvatel zemi neopustilo a ukrylo se v údolí Sornegau, proto Adalrich s velkou armádou Alamanů obsadil jeden konec údolí, zatímco jeho poručík Adalmund vstoupil do údolí na opačném konci. I když opat Germanus a jeho probošt Randoald se s Adalrichem setkali, aby ho přesvědčili k ústupu, což jim Adalrich přislíbil, ale údolí přesto zpustošil.

Snad jako pokání za svůj vztah k Leodegarovi a Germanu z Grandvalu, dvou budoucích svatých, založil mezi lety 680 a 700 v Alsasku klášter Ebersheim na počest svatého Mořice a Hohenburg na místě staré římské pevnosti císaře Maximiana, objevené jeho zvědy a přivlastněnou pro jeho armádu.

Vztahy s dcerou Otýlií[editovat | editovat zdroj]

Jeho dcera Otýlie se údajně narodila slepá, což Adalrich bral jako trest za urážku Boha. Aby si zachoval tvář před svými poddanými, pokusil se svou ženu Bereswindu přesvědčit k tomu, aby tajně Otýlii zabila. Bereswinda místo toho poslala Otýlii do úkrytu kláštera v Palmě. Podle Životopisu Otýlie biskup jménem Erhard dospívající dívku pokřtil a namazal jí na oči křižmo, které jí zázračně vrátilo zrak. Biskup Erhard se pokusil obnovit vztah Adalricha s jeho dcerou, ale Adalrich z obavy negativní reakce jeho poddaných, nabídku odmítl. Jeho syn přesto jeho rozhodnutí ignoroval a Otýlii přivedl zpět do kláštera Hohenburg.[9] Když se to dozvěděl Adalrich, v zuřivosti popadl žezlo a úderem do hlavy svého syna nechtíc zabil. Nakonec Otýlii jen velmi neochotně umožnil vrátit se do kláštera. Ke konci svého života byl s osudem Otýlie smířen a učinil z ní první abatyši kláštera. Před smrtí ji předal celé opatství, jako by to bylo soukromé vlastnictví.[10]

Prostřednictvím své dcery byl Adalrich smířen s Bohem a již ve 12. století byl považován za světce s místním kultem. Otýlie byla v roce 1807 papežem Piem VII. jmenována patronkou Alsaska.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adalrich, Duke of Alsace na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. a b c Georges Bischoff, Georges Foessel, Christian Baechler: Nouveau dictionnaire de biographie alsacienne. 1982.
  5. BROWN, Warren C.; GÓRECKI, Piotr. Conflict in Medieval Europe: Changing Perspectives on Society and Culture. [s.l.]: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-351-94972-9. (anglicky) 
  6. Liste des Comtes de Chalon-sur-Saône - Název místa přežil v názvu Isembard, hraběte d'Attuyer z 9. století. gilles.maillet.free.fr [online]. [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Vévoda Amalgar a jeho manželka Aquilina, o niž se říká, že je dcerou Waldalena, vévody v oblasti mezi Alpami a Jurou, jsou součástí rekonstruovaného rodokmenu spojujícího etichonidy Alsaska s gallo-římským předkem prostřednictvím Flaviů. Tuto variantu uvádí Christian Settipani ve zprávě „La transition entre mythe et réalité“, Archivum 37 (1992: 27-67). Christian Settipani spekuluje o spojení Flaviů s Felixem Ennodiem a Syagriem.
  8. Podle kronikáře Johanna z Bèze byl klášter Fons Besua založen s královskou dotaci Dagoberta I. a Amalgara v roce 628. [s.l.]: [s.n.] 
  9. GOES, Frank Joseph. The Eye in History. [s.l.]: JP Medical Ltd, 2013. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-93-5090-274-5. S. 333. (anglicky) 
  10. BROWN, Warren; GÓRECKI, Piotr. Conflict in Medieval Europe: Changing Perspectives on Society and Culture. [s.l.]: Ashgate Dostupné online. ISBN 978-0-7546-0954-4. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]