Abbás I. Veliký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Abbás I. Veliký
Obraz od neznámého italského malíře
Obraz od neznámého italského malíře
Narození27. ledna 1571
Úmrtí19. ledna 1629 (57 let)
Alamút, Kazvín
Příčina úmrtípřirozená smrt
DynastieSafíovci
Manžel/kaMahd-i-Aliya Khanum
Oglan Pasha Khanum
Yakhan Begum
Fakhr-i-Jahan Begum
Princezna Marta z Kakheti
Leyla Sultan Begum
Princezna Elena
Partner/kaTamar Amilakhori
DětiMohammad Baqer Mirza
Hasan Mirza
Sultan Hosein Mirza
Tahmasp Mirza
Mohammed Mirza
Ismail Mirza
Imam Qoli Amano'llah Mirza
OtecMohammad Khodabanda
MatkaKhayr al-Nisa Begum
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zillulláh Amír al-Mu’minín Hajdar Abú-l-Muzaffar Šáh Abbás al-Husajní al-Músáví as-Safáví Bahadur Chán, obvykle nazývaný Abbás I. Veliký, (persky شاه عباس بزرگ‎; 27. ledna 157119. ledna 1629 v Mázandaránu) byl perský šáh z dynastie Safíovců vládnoucí v letech 15871629. Byl nejmladším synem šáha Muhammada Chodábenda a od svých deseti let působil jako místodržící chorásánské provincie. V roce 1587 připravil se svými věrnými státní převrat, při kterém dal popravit dva starší bratry a svého otce donutil k abdikaci.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Abbás I. na mědirytině z přelomu 16. a 17. století

Abbás se narodil v Herátu (dnes v Afghánistánu, tehdy jedno ze dvou hlavních měst Chorásánu) jako třetí syn Muhammada Chodábendeho jeho ženy jménem Chayr al-Nisa Begum.

Po upevnění své moci přestěhoval Abbás panovnický dvůr z Kazvínu do Isfahánu a zahájil expanzi proti většině svých sousedů. Během patnácti let donutil k míru uzbecké chány, kteří ohrožovali safíovskou říši ze severu, a dobyl značnou část dnešního Afghánistánu (Kandahár).

Podařilo se mu navázat diplomatické styky s řadou evropských států, s nimiž chtěl uzavřít spojenectví proti osmanské říši, trvalejší vztahy však udržoval pouze s Anglií. Od roku 1602 vedl téměř nepřetržitou válku s Turky a tím zabránil Vysoké portě aktivněji se angažovat v evropských náboženských konfliktech. Jeho první tažení směřovalo proti kavkazským oblastem, kde postupně dobyl Tabríz, Jerevan a Kars.

S anglickou pomocí modernizoval armádu (Anthony a Robert Sherleyové) a v roce 1606 v bitvě u Sísy na hlavu porazil osmanská vojska, díky čemuž do jeho rukou padly Ázerbájdžán, Kurdistán a oblasti kolem Mosulu a Bagdádu. V následujících letech se mu podařilo ovládnout Gruzii a získat silný politický vliv v Povolží, kde ho jako svého osvoboditele chtěla přivítat i města Astrachaň a Kazaň, dobytá před několika desetiletími Ruskem. Za pomocí anglických lodí se mu také podařilo zlikvidovat pirátské státečky v Perském zálivu, obsadit portugalskou kolonii Hormuz, zaútočit na říši Velkých Mogulů a posunout perské hranice až k řece Indu.

Jeho skvělé vojenské úspěchy, které více než zdvojnásobily rozlohu říše, umožnily neurovnané poměry v sousedních zemích, zejména v osmanské říši. Na rozdíl od nich byla Persie za Abbásovy vlády konsolidovaným státem, a to hlavně díky drastickým metodám šáhovy vlády. O jeho bezohledném postupu vůči rodině není pochyb, Abbásovou obětí se stal dokonce i jeho syn Safí,[1] takže trůn nakonec zdědil až jeho vnuk, který se rovněž jmenoval Safí. Podobně jako ke členům vlastní rodiny se Abbás choval i ke všem sunnitům, naproti tomu projevoval velkou snášenlivost vůči křesťanům a židům.

Isfahánský dvůr se stal centrem mezinárodního dění, Abbás přijímal vyslance z evropských a asijských zemí, ale upřednostňoval spolupráci s Angličany a Číňany, zatímco k Portugalcům se stavěl odmítavě. Ve stejné zahraniční politice pokračovali i jeho nástupci, kteří se z evropských zemí orientovali převážně na Francii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Safí Mírzá (15871614) byl velmi oblíben u lidu, což vzbudilo šáhovu nedůvěru. Viz Tauer F.: Svět islámu, Praha 1984, s. 213.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOMATI, Yves; NAHAVANDI, Houchang. Shah Abbas, empereur de Perse, 1587–1629. Paris: Perrin, 1998. 318 s. ISBN 2262011311. (francouzsky) 
  • TAUER, Felix. Svět islámu. Jeho dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 1984. 302 s. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]