Bohuslav Balbín: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Dějepisecká činnost: Doplněn zdroj #1lib1ref
→‎Dějepisecká činnost: Doplněn zdroj #1lib1ref
Řádek 196: Řádek 196:
| rok = 1890
| rok = 1890
| strany = 143
| strany = 143
}}</ref>}, o jedenáct let později následovaný dílkem ''Auxilia poetices''.{<ref>{{Citace monografie
⚫
}}</ref>}, o jedenáct let později následovaný dílkem ''Auxilia poetices''.{{Doplňte zdroj}} Pro žáky je také určeno dílo ''Quaesita oratoria''. O životě arcibiskupa [[Arnošt z Pardubic|Arnošta z Pardubic]] pojednává kniha ''Vita venerabilis Arnesti primi archiepiscopi Pragensis'' z roku [[1664]]{{Doplňte zdroj}}. V ''Origines illustrissimorum comitum de Gutten­stein, ubi refertur Vita B. Hroznatae'' zpracovává Balbín původ hrabat z [[Guttenstein]]u a dokazuje, že hrabata tohoto rodu pocházejí z rodu [[Blahoslavený Hroznata|blahoslave­ného Hroznaty]]{{Doplňte zdroj}}. Bohuslav Balbín psal i básně, vydal sbírku, pojmenovanou ''Examen melissaeum''{{Doplňte zdroj}}. Poslední dokončenou prací Bohuslava Balbína je Život důstojného otce [[Mikuláš Leczycký|Mikuláše Leczyckého]] (''Vita vener. P. Nicolai Lancicii''){{Doplňte zdroj}}.
| titul = Ottův slovník naučný
| vydavatel = J. Otto
| místo = V Praze
| rok = 1890
| strany = 143
⚫
}}</ref>} Pro žáky je také určeno dílo ''Quaesita oratoria''. O životě arcibiskupa [[Arnošt z Pardubic|Arnošta z Pardubic]] pojednává kniha ''Vita venerabilis Arnesti primi archiepiscopi Pragensis'' z roku [[1664]]{{Doplňte zdroj}}. V ''Origines illustrissimorum comitum de Gutten­stein, ubi refertur Vita B. Hroznatae'' zpracovává Balbín původ hrabat z [[Guttenstein]]u a dokazuje, že hrabata tohoto rodu pocházejí z rodu [[Blahoslavený Hroznata|blahoslave­ného Hroznaty]]{{Doplňte zdroj}}. Bohuslav Balbín psal i básně, vydal sbírku, pojmenovanou ''Examen melissaeum''{{Doplňte zdroj}}. Poslední dokončenou prací Bohuslava Balbína je Život důstojného otce [[Mikuláš Leczycký|Mikuláše Leczyckého]] (''Vita vener. P. Nicolai Lancicii''){{Doplňte zdroj}}.


Veškerá Balbínova tvorba je charakterizována dvěma póly: pravověrným [[Katolictví|kato­lictvím]] a loajalitou k [[Habsburkové|Habsburkům]] na jedné straně, srdečnou láskou k vlasti, je­jímu jazyku a kultuře na straně druhé.{{Doplňte zdroj}} Zasta­vila ho nemoc a později [[slepota]].{{Doplňte zdroj}} Přesto se nechtěl vzdát.{{Doplňte zdroj}} Útěchu mu přinášelo heslo ''In silentio et spe fortitudo mea'' (Mlče a doufaje jsem statečný).<ref>{{Citace elektronické monografie
Veškerá Balbínova tvorba je charakterizována dvěma póly: pravověrným [[Katolictví|kato­lictvím]] a loajalitou k [[Habsburkové|Habsburkům]] na jedné straně, srdečnou láskou k vlasti, je­jímu jazyku a kultuře na straně druhé.{{Doplňte zdroj}} Zasta­vila ho nemoc a později [[slepota]].{{Doplňte zdroj}} Přesto se nechtěl vzdát.{{Doplňte zdroj}} Útěchu mu přinášelo heslo ''In silentio et spe fortitudo mea'' (Mlče a doufaje jsem statečný).<ref>{{Citace elektronické monografie

Verze z 14. 12. 2016, 13:21

Bohuslav Balbín
Portrét od Jana Jiřího Heinsche a dílny z roku 1683.
Portrét od Jana Jiřího Heinsche a dílny z roku 1683.
Narození3. prosince 1621
Hradec Králové
Úmrtí28. listopadu 1688 (ve věku 66 let)
Praha
Místo pohřbeníPraha
Kostel Nejsvětějšího Salvátora
Povoláníspisovatel, historik, pedagog, katolický kněz, filozof, geograf, básník, učitel, literární historik a literární teoretik
Alma materUniverzita Palackého v Olomouci
Tématahistoriografie, literární historie, literární teorie, divadlo, školství, rétorika, legenda a poezie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Bohuslav Balbín

Bohuslav Balbín z Vorličné latinsky Bohuslav Balbinus; (3. prosince 1621 Hradec Králové – 28. listopadu 1688 Praha)[1] byl český literát, historik, kněz, zeměpisec a pedagog. Jako jezuita se účastnil rekatolizace, jako vlastenec[1] se ve své době řadil mezi obhájce českého jazyka. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka.

Mládí a rodový původ

Bohuslav Ludvík Balbín přišel na svět v nepříliš bohaté, kdysi erbovní, královéhradecké měšťanské rodině jako potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné, doložené v 15. století.[2] Původně se nazývali Škvornicové, pak přibrali jméno Balbinus a po nabytí titulu z Vorličné dle usedlosti u Hradce Králové vzniklo pojmenování Balbínové z Vorličné.[2]

Narodil se v tzv. Vodičkovském domě, který později patřil do komplexu jezuitských kolejí, dnes tvoří část Nového Adalbertina.[3] Dům prodala jezuitům 18. června 1636 Bohuslavova matka Zuzana, rozená Vodičková.[4]

Roku 1622 jeho otec Lukáš Škvornic náhle zemřel. Bohuslav byl vychováván rodinným přítelem Otou z Oppersdorfu na zámku Častolovice, kam se s matkou přestěhovali.[5][6][7] Matku se synem podporoval také Mikuláš ze Schonfeldtu.[8] Zají­mavostí je, že hocha při křtu držel v rukou Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který rovněž mohl být jeho kmotrem.[7] Jako chlapec byl Balbín několikrát vážně nemocen a matka ho (ve strachu) zaslíbila staroboleslavské Bohorodičce.[8] Bohuslav se uzdravil a nakonec přežil všech šest starších sourozenců. Zajisté i tato okolnost formovala jeho povahu, pevnou víru a hlu­bokou úctu ke svatým.

Již v dětství projevoval zájem o četbu a historii. Dle pramenů se naučil brzy číst, již v sedmi letech měl prý třikrát přečtenou Hájkovu Kroniku českou, kterou si velmi oblíbil.[6][7] Vyrůstal v pobělohor­ském katolickém prostředí, od deseti let navštěvoval jezuitskou školu (předtím studoval u benediktinů v Broumově), a tak není překvapující, že v patnácti letech vstoupil do řad Tovaryšstva Ježíšova.

Předci

Bohuslav Balbín je v dnešní době pravděpodobně nejznámějším svého rodu, avšak ani jeho předkové nepatřili mezi bezvýznamné osoby českého království.

Prapraděd Jan, bakalář svobodných umění, byl humanistický básník, jehož tvorba byla otištěna ve Veleslavínově kalendáři historickém.[2] Později se stal městským písařem a sekretářem apelačního soudu pro latinské i české expe­dice.[2] Stal se zakladatelem pražské větve Balbínů.[2] Roku 1553 byl Jan spolu s bratrem Filipem povýšen do stavu vladyckého.[2] Roku 1556 se Jan stal přísluš­níkem stavu vladyckého dědičně.[2]

Janův druhý syn Filip založil královéhradec­kou větev Balbínů z Vorličné.[2] Byl malířem a vytvořil malby v hradeckém kancionálu.[2] Zastával i úřad hradeckého primátora.[2]

Balbínův pradědeček Jiří působil ve funkci primátora a královéhradeckého královského rychtáře. Roku 1584 byl dědičně povýšen do stavu rytířského, o rok později je doložen jako dárce příspěvku na graduál, v němž se nachází i jeho podobizna.[7]

Otec Bohuslava Balbína Lukáš Škvornic Balbín z Vorličné na Petrovicích byl správcem pardubického panství.[2] V letech 1618 a 1619 úspěšně ubránil pardubický zámek proti povstalým stavům.[2] Jeho bratr Jiří padl roku 1619, když bojoval na straně císaře proti Matyáši Thurnovi.[2]

Studium

Bohuslav Balbín studoval v Broumově, Jičíně, Praze, Olomouci, Brně a Kladsku.[8] V té době nebyla častá změna studijního pobytu ničím výjimečným, zvláště u jezuitů.[zdroj?] Zde studoval klasické jazyky, literaturu a filosofii, prohloubil se jeho vztah k českým ději­nám a vlasti. Při studiu v Olomouci byl Balbín ovlivněn páterem Mikulášem Leczyckým[8], jehož životopis později napsal.[zdroj?] O prázdninách pobýval hlavně v Častolovicích, kde doprovázel Otu z Oppersdorfu při loveckých vycházkách a osvojil si tak smysl pro krásy přírody.[8]

Církevní dráhu započal Bohuslav Balbín v patnácti letech, kdy se stal novicem brněnské koleje.[8] O dva roky později slo­žil první řeholní sliby v Tovaryšstvu Je­žíšovu.[zdroj?]

V osmnácti letech začal studovat filosofii na pražské je­zuitské koleji Klementinu.[8] Studoval v napjaté době. Roku 1639 zažil dranco­vání Čech švédskou armádou.[zdroj?] Po dosažení bakalářského titulu učil na gymná­ziu u sv. Klimenta, aby poté, dle pravidel řádu, mohl pokračovat ve studiu teo­logie.[zdroj?]

Když Švédové roku 1642 plenili Moravu, Balbín obhajoval doktorát.[5] V témže roce provázel po Čechách španělského církevního pedagoga Rodriga Arriagu.[5] Šest let poté se zúčastnil obrany Prahy.[8][7] Když hrozil útok švédských vojsk, přihlásil se Balbín ihned do akademického praporu a pod vedením svého profesora, jezuity Jiřího Plachého, udatně hájil Karlův most.[7] Ve studentském praporu bojoval také malíř Karel Škréta a lékař Jan Marek Marků.[zdroj?] Při obraně Staroměstské mostecké věže byl Bohuslav Balbín vážně zraněn.[zdroj?]

Literární, pedagogická a misionářská činnost

Roku 1646 o korunovaci Ferdinanda IV. vydává Balbín svůj první spisek Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc.[8] Nejednalo se však ještě o dějepisnou práci, ale o veršované dílo v duchu soudobého humanismu. Balbín sice zprvu psal latinské básně a i později toho nezanechal, ale postupně v jeho tvorbě nabyly na­prosté převahy práce dějepisné.[zdroj?] Roku 1650 poslední švédské oddíly konečně opustily Čechy,[9] Balbín byl týž rok vysvěcen na kněze,[8][1] získává titul mistra svobod­ných umění[8] a na vlastní žádost se na několik příštích let stává misionářem.[1]

Misionářská činnost

Po skončení studií působil Balbín rok na Rychnovsku a rok na Žambersku jako misionář.[8] Během této doby měl pro Církev získat do 1500 mužův.[8] Poté byl přeložen na pedagogickou dráhu, protože prý u něj jeho nadřízení neshledávali horlivost ostatních misionářů.[8]

Pedagogická činnost

K pedagogické činnosti měl Balbín vynikající schopnosti.[8] Byl výborným a svědomitým učitelem.[8] Ve svých žácích se snažil podporovat lásku k vlasti a národu.[8] Pedagogickou činností strávil celkem 13 let, vyučoval v Kladsku, Praze, Jindřichově Hradci, Brně, Českém Krumlově a Jičíně.[8]

V roce 1661 byl zbaven oprávnění pracovat s mládeží a umístěn do svérázné izolace. Tradičně historikové předpokládali, že šlo o následek nepřátelského postoje jeho nadřízených k Balbínovu vlastenectví, popřípadě obavy jeho nadřízených, že Balbínovy kroky popuzují významné šlechtice a dobrodince řádu. Dostupné prameny ovšem nejsou nijak konkrétní a umožňují rozličné spekulace.[10] Jan Kučera a Jiří Rak vyslovili hypotézu, že důvodem mohla být Balbínova pedofilní sexuální orientace.[11]

Vlastenectví

Bohuslav Balbín bývá veřejností nezřídka vní­mán v duchu havlíčkovských představ o jezuitech, tedy jako typického katolického kněze pobělohorské habsburské doby, která se snažila o germanizaci Čech.[zdroj?] Přitom Balbín si uvědomoval nebezpečí, které českému jazyku a kultuře hrozí,[zdroj?] a snažil se proti tomu bojovat.[zdroj?] V době svého misionářského a učitelského působení sbíral staré české knihy, listiny a jiné písemnosti nikoli za účelem spálení, ale k dokumentaci národní historie.[zdroj?] Např. ještě za svých studií teologie navštívil Balbín královskou knihovnu,[zdroj?] do níž byly před nedávnem převezeny rožmberské rukopisy z Třeboně.[zdroj?] Mezi nimi nalezl vzácný rukopis známý jako Chval Mariánských (Mariale Arnesti),[zdroj?] jehož autorem prý byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.[zdroj?] Balbín navrhl, že rukopis přepíše, což mu bylo dovoleno.[zdroj?] Opisováním tohoto rukopisu se zabýval i v době švédského vpádu do Prahy, kdy byla celá královská knihovna Švédy zničena.[zdroj?] Díky Balbínovi se ze všech rukopisů zde uchovávaných zachránil jen Mariale Arnesti.[12] Sám Balbín o tomto říká: „Kolik já sám zachránil jsem knih a rukopisů, které již odvezeny byly na pepř židovský!“[zdroj?] V dějepisné oblasti působil i na své žáky. Jako učitel byl Balbín oblíbený.[zdroj?] Uznával také autory, kteří kvůli svému vyznání museli emigrovat, např. Pavla Stránského a jeho dílo Respublica Bojema.[zdroj?]

V roce 1645 v Třeboňském archivu také znovuobjevil významnou svatováclavskou Kristiánovu legendu "Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily".

Balbínovo vlastenectví se nelíbilo nadřízeným. Často napadal nejvyššího zemského úředníka, místodržitele Bernarda Ignáce Jana z Martinic. I proto musel později opustit Prahu. Bořita z Martinic a Bohuslav Balbín se vskutku neměli v oblibě. Bořita z Martinic totiž zastavil tisk Balbínova Výtahu z českých dějin, údajně z důvodů národních, politických a dynastických. Nej­vyšší purkrabí nebyl trnem v oku jen Balbínovi. Např. i patriotická zemská aristokracie Bořitu obviňovala ze zrady české země. Bylo mu vytýkáno slaboš­ství či přílišná k ústupkům dvoru v otázkách hospodářských a společenských zájmů české šlechty.

Dějepisecká činnost

Pamětní deska připomínající Bohuslava Balbína na bazilice sv. Václava ve Staré Boleslavi

Do dějin vešel Bohuslav Balbín jako spisovatel a historik. Byl velkým, mnohdy nekritickým, obdivovatelem Václava Hájka z Libočan, který měl na jeho psaní velký vliv.[zdroj?] Balbín přejal i mnohé z Hájkových historic­kých omylů.[zdroj?] Celé Balbínovo dílo je napsáno ve jménu slávy českého národa.[zdroj?] Balbínův první historický spis Diva Vartensis seu Origines et Miracula magnae Dei hominumque Matris Marie, quae a tot retro saeculis Wartae in limitibus Silesiae comitatusque Glacensis … colitur vyšel roku 1665 a pojednává o mariánském poutnickém místě ve Vartě na hranicích slezsko-kladských. Objemné dílo (304 str.) se skládalo ze dvou knih. První kniha měla spíše historický charakter, pojednávala o dějinách Varty, o tamním chrámu a soše mariánské. Druhá kniha pojednává o zázracích, spojených s tímto místem. Spis se stal velmi oblíbeným,[zdroj?] brzy se dočkal i německého překladu.[zdroj?] Později Balbín napsal podobná díla o poutnickém místě v Tuřanech u Brna a o soše Panny Marie Svatohorské u Příbrami.[zdroj?]

Po skončení učitelské praxe byl Balbín pověřen vypracováním dějin jezuitského řádu v českých zemích. Začal, ale dílo nedokončil. Nedopsal ani historii jičínské jezuitské koleje, kterou opustil po sepsání jejích počátků v letech 1622–36.[zdroj?] Zajímavé je, že ve zlomku o dějinách Tovaryšstva Ježíšova v Čechách, který Balbín napsal, před­vídá pro jezuity nepříznivou dobu, kdy bude řád haněn a jeho zásluhy mu bu­dou upírány.[zdroj?] Roku 1680 se Balbín k historii jezuitů vrátil. Napsal tehdy spis o dějinách jezuitské pražské koleje svatováclavské v letech 1555–1610. O tomto díle se dlouho myslelo, že pochází z doby předbělohorské, až roku 1913 bylo dokázáno Balbínovo autorství.[zdroj?]

Hlavním Balbínovým cílem jakožto historika však bylo vypra­cování vel­kého pojednání o českých dějinách. V tom viděl své životní poslání.[zdroj?] Nejprve napsal latinský Výtah z českých dějin (Epitome historica rerum Bo­hemica­rum) od počátků křesťanství v Čechách do roku 1526. Zde vyzdvihoval hlavně vládu císaře Karla IV., jehož dobu považoval za vrchol českých dějin. O tomto císaři a králi chtěl Balbín napsat samostatné dílo, ale od svého plánu upustil, když se dozvěděl, že na tomto tématu již pracuje jeden německý jezuita.[zdroj?]

Dlouho bojoval s cenzurou (hlavně s nejvyšším purkrabím), aby Výtah mohl vyjít.[zdroj?] Tím si však u nejvyšších církevních a státních míst nepolepšil, a byl přeložen do Klatov. V tomto, dá se říci vyhnanství, byl Balbín pod ochrannými křídly svého bývalého žáka Františka Oldřicha hraběte Kinského, prezidenta nad apelacemi. Mezitím byl Výtah poslán ke zkoumání do Říma ke generálovi řádu i do Vídně k císaři Leopoldu I., který byl Balbínovu spisu nakloněn.[zdroj?] Cenzoři Výtahu vytýkali kritiku uherského krále Matyáše pro jeho nevděk vůči Jiřímu z Poděbrad a pro válku, kterou s Čechy na vyzvání papežovo vedl. Dále se cenzorům nelíbila Balbínova chvála Boleslava I., Karla IV. a Jiřího z Poděbrad, přičemž prý autor málo mluví o rodě rakouském. I Balbínovo od­souzení neúměrného zvyšování daní by mohlo být, dle mínění jednoho z cenzorů, nebezpečné. Konfliktní byl i jeho výrok v souvislosti s císařem a králem Ferdinandem II.: „Nepravdu psáti jsem se nenaučil, pravdu psáti se neodvažuji.“[zdroj?] Historicky je Výtah tak významný proto, že je přehledem dějin českých zemí od časných křesťanských dob do doby Balbínovy, přičemž Balbín tu využil obrovské množství známých i méně známějších českých i cizích pramenů.[zdroj?]

V Klatovech v rozmezí let 1672–73 Balbín na popud svého přítele Tomáše Pešiny z Čechorodu napsal Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavo­nica, praecipue Bohemica). Toto anonymně vydané, opět latinsky psané dílo se později stalo vzorem obrozeneckého úsilí, ve své době však bylo, stejně jako jiné Balbínovy spisy, zakázáno pro přílišné vlastenectví i údajné protivládní názory. Balbín zde hájí právo na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu a nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. Dílo je zakončeno modlitbou, aby „svatý Václav nedal zahynouti nám i budoucím“. „Obrana“ byla vydána teprve v době národního obrození roku 1775 Františkem Martinem Pelclem, ale latinsky. Česky vyšly úryvky v roce 1850 ve Slovanu, později v Národě; celý spis vyšel česky roku 1869 v překladu Emanuela Tonnera.[13] „Obrana“ je dnes Balbínův nejznámější spis.

V roce 1676 se Balbín konečně vrací do Prahy. Výtah byl Římem shledán nezávadným, i císařský knihovník Petr Lambecius se o něm vyjádřil pochvalně a doporučil, aby se s vydáním již neo­tálelo.[zdroj?]

O tři roky později vydává Bohuslav Balbín první díl svého hlavního díla (které však nikdy úplně nedokončil) – Rozmanitosti z historie Království čes­kého (Miscellanea historica regni Bohemiae), jehož součástí byla práce o čes­kých kulturních dějinách Učené Čechy (Bohemia docta).[zdroj?] Učené Čechy náleží k Balbínovým nejzáslužnějším dílům, a to kvůli zachycení celé literární historie a dalších kulturních snah v Čechách.[zdroj?] Balbín plánoval celkem 30 svazků svých Rozmanitostí,[zdroj?] ale do své smrti stihl dokončit pouze část a něco nebylo napsáno vůbec[zdroj?] dílo, ačkoli je napsáno v rekatolizačním duchu, vypovídá zcela jasně o Balbínově lásce k národu, vlasti a jejím dějinám.[zdroj?] Kniha první Li­ber naturalis pojednává o přírodopise země české. Kniha druhá Popularis je o jejich obyvatelích, kniha třetí Chorographicus o místopisu, v knize Hagiogra­phicus neboli Bohemia sancta shrnul Balbín informace o 134 českých svatých, blahoslavených, mučednících a jejich zázracích. Následuje kniha Parochialis čili Sacer dotalis o farách a záduší, dále Episcopalis o arcibiskupství praž­ském, Regalis je o českých panovnících, a Epistolaris se zmiňuje o státopráv­ních listinách. Dvě knihy jsou věnovány rodopisu české šlechty. Tento rodopis vydal podruhé spolu s vlastními dodatky roku 1770 J. Diesbach.[zdroj?] Součástí Roz­manitostí je i Kniha o soudech a úřadech zemských království českého (Liber curialis seu de magistratibus et officiis curialibus regm Bohemiae). Pojednání o českém ptactvu v Rozmanitostech bývá jmenováno jako jedno z nejvýznamnějších českých historických ornitologických děl a Balbínův řádový bratr Jan Viktorín (Joannes Victorinus) bývá považován za prvního českého ornitologa.[14]

Bohuslav Balbín je také autorem knih o církevních dějinách, o životě Jana Ne­pomuckého i jiných svatých.[zdroj?] Napsal dílo, v němž líčí popis a dějiny míst zasvě­cených Panně Marii v zemích Koruny české. Spolu s přítelem a žákem Tomá­šem Pešinou z Čechorodu je Balbín autorem dnes už vžitého názvu Dalimilova kronika.[zdroj?] Balbínův životopis Jana Nepomuckého si také zaslouží být podrobněji zmíněn. Zasloužil se totiž o popularizaci Jana z Pomuku, významné osobnosti z doby Václava IV.[zdroj?] Bohuslav Balbín shromáždil existující prameny, pověsti i lidové zkazky, ze kterých vznikla nepomucká legenda.[zdroj?] Při heuristice Balbínovi pomohli především svatovítští kanovníci Tomáš Pěšina z Čechorodu a Jan Dlouhoveský.[zdroj?]

Nepomuckého životopis byl napsán pro velkou mezinárodní sbírku Životy svatých roku 1670.[zdroj?] Balbínovy legendy využila roku 1729 jako oporu papežská kanonizační bula. V případě posuzování životopisu Jana Ne­pomuckého z hlediska dějepisného je nutné si uvědomit, že Balbín sám se na své dílo díval jako na legendu, která se může volně doplnit.[zdroj?] Není to tedy striktně historický spis, což mu bylo později vytýkáno. I přes historické nepřes­nosti, např. datum světcovy smrti, je však Balbínův spis důležitou českou pa­mátkou.[zdroj?]

Pro své žáky napsal Balbín roku 1666 spis Verisimilia humanorum disciplinarum{[15]}, o jedenáct let později následovaný dílkem Auxilia poetices.{[16]} Pro žáky je také určeno dílo Quaesita oratoria. O životě arcibiskupa Arnošta z Pardubic pojednává kniha Vita venerabilis Arnesti primi archiepiscopi Pragensis z roku 1664[zdroj?]. V Origines illustrissimorum comitum de Gutten­stein, ubi refertur Vita B. Hroznatae zpracovává Balbín původ hrabat z Guttensteinu a dokazuje, že hrabata tohoto rodu pocházejí z rodu blahoslave­ného Hroznaty[zdroj?]. Bohuslav Balbín psal i básně, vydal sbírku, pojmenovanou Examen melissaeum[zdroj?]. Poslední dokončenou prací Bohuslava Balbína je Život důstojného otce Mikuláše Leczyckého (Vita vener. P. Nicolai Lancicii)[zdroj?].

Veškerá Balbínova tvorba je charakterizována dvěma póly: pravověrným kato­lictvím a loajalitou k Habsburkům na jedné straně, srdečnou láskou k vlasti, je­jímu jazyku a kultuře na straně druhé.[zdroj?] Zasta­vila ho nemoc a později slepota.[zdroj?] Přesto se nechtěl vzdát.[zdroj?] Útěchu mu přinášelo heslo In silentio et spe fortitudo mea (Mlče a doufaje jsem statečný).[17]

Pracoval až do posledního možného okamžiku, než byl roku 1687 stižen mrtvicí,[1][7] ochrnul a mohl psát pouze levou rukou.[7] Nakonec mu zbyla jen možnost využívat služeb písaře.[7] Bohuslav Balbín, bezesporu jedna z největších osobností barokní doby a české historie vůbec, zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688 okolo osmé hodiny večerní. Je pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.[18][19]

Souhrn díla

Psal výhradně latinsky. Uvědomoval si svízelnou situaci českého národa a literatury a snažil se ji řešit. Snažil se psát proti necitlivé rekatolizaci a germanizaci, za tyto názory byl pronásledován.

  • Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc. – vydáno při příležitosti korunovace Ferdinanda IV. českým králem (1646). Za tento spis byl poslán do „vyhnanství“ do Klatov.
  • Epitome rerum Bohem – Výtah z dějin českých
  • Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica – Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Známé též pod názvem Balbínova obrana. Přesvědčuje zde o schopnosti češtiny a snaží se o její vzkříšení. Toto dílo za Balbínova života tiskem nevyšlo, šířilo se opisem. Poprvé je vydal až František Martin Pelcl, latinsky, v roce 1775.

Dále vydal popis tří hlavních poutních míst v Českém království, zasvěcených zázračným sochám Panny Marie:

Díla historická, politická a životopisná:

  • Origines Comitibus de Guttenstein – původ hrabat z Guttenštejna
  • Vita venerabilis Arnesti – život arcibiskupa Arnošta z Pardubic
  • Miscellanea historica regni Bohemiae – Směs rozprav o dějinách českých, vycházelo od r. 1679. Dílo bylo rozvrženo do dvou částí, z nichž každá měla mít deset knih. Některé části vyšly až po jeho smrti.
    • I. část (dekáda)
      • Liber naturalis – o přirozené povaze země České
      • Liber popularis – o obyvatelích
      • Liber chorographicus – místopis
      • Liber hagiographicus – též Bohemia sancta - o svatých
      • Liber parochialis – též Sacer dotalis - o farách
      • Liber episcopalis – o pražském arcibiskupství
      • Liber regalis – o panovnících
      • Liber epistolaris – sbírka listin
      • Bohemia docta – Učené Čechy, vyšlo až roku 1777, zabývá se zde českými kulturními a literárními dějinami
    • II. část (dekáda) nebyla napsána celá
      • První dvě knihy jsou věnovány genealogii české šlechty
      • Liber curialis seu de magistratibus et officiis curialibus regni Bohemiae – Kniha o soudech a úřadech království českého

Učebnice:

  • Quaesita oratoria
  • Verisimilia humaniorum disciplinarum

Poezie:

  • Examen Mellisaeum

Dostupné online:

  • BALBÍN, Bohuslav. Život svatého Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka. Stará Říše na Moravě: Antonín Ludvík Stříž, 1914. Dostupné online. 

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e KODELKOVÁ, Jarmila; KOUDELKA, František. KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 [online]. Kdo byl kdo [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m ŠIMEK, Josef. Balbínové z Vorličné. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1890. Dostupné online. Díl 3. S. 144-145.
  3. ↑ http://web2.mmhk.cz/cz/Magistrat/zpravodaj/_2001_25/cl25.html?synchronize=1
  4. ↑ ŠVANDOVÁ, Jolana. Staré město dům od domu [online]. Hradec Králové, 2001-10-23 [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c BABORÁKOVÁ, Ilona. Bohuslav Balbín [online]. Spisovatele.cz [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b AUGUSTA, Pavel. KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 1999. ISBN 0-85983-94-X. 
  7. ↑ a b c d e f g h i ŠVANDRLÍK, Richard. Bohuslav Balbín a naše kyselky [online]. Hamelika.cz, rev. 2008-01-08 [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r TONNER, Emanuel. Balbín. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1890. Dostupné online. Díl 3. S. 142-144.
  9. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Československé dějiny v datech. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. Kapitola České země v 17. - 18. století (1648-1781), s. 192. 
  10. ↑ SVATOŠ, Martin. Bohuslav Balbín SJ. A2 kulturní týdeník [online]. 2007 [cit. 2008-11-23]. Čís. 9. Dostupné online. ISSN 1801-4542. 
  11. ↑ VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí: Bohuslav Balbín. Český rozhlas [online]. 2005-04-18 16:12 [cit. 2008-11-23]. Dostupné online. 
  12. ↑ HOUŠKA, Petr Alkantara František; BERÁNEK, Karel; SLÁDEK, Miloš. Františkánský klášter v Hájku v literatuře 17. a počátku 18. století. Příprava vydání Miloš Sládek; redakce Vladimír Přibyl; ilustrace Zdirad J. K. Čech. Unhošť: Římskokatolická farnost u kostela sv. Petra a Pavla v Unhošti, 2000. Dostupné online. Kapitola Bezpečnost místa svatého před starého hada jedovatostí aneb Hájek v literatuře 17. a počátku 18. století a dvě kázání z jubilejní slavnosti roku 1723, s. 26-27. 
  13. ↑ TONNER, Emanuel. Připomenutí překladatele. In: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha : nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. VII–XV. Dostupné online.
  14. ↑ Stanislav Komárek: Ptáci v Čechách v letech 1360–1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha, Academia, Praha, 2007
  15. ↑ Ottův slovník naučný. V Praze: J. Otto, 1890. S. 143. 
  16. ↑ Ottův slovník naučný. V Praze: J. Otto, 1890. S. 143. 
  17. ↑ Bohuslav Ludvík Alois Balbín [online]. Rev. 2007-12-15 [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 
  18. ↑ Historie kostela - Kostel Nejsvětějšího Spasitele (Salvátora) [online]. [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 
  19. ↑ Chrám svatého Salvátora [online]. Tiscali [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. 

Literatura

  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 34–41. 
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 38–40. 
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 463–465; 470–471. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G.. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 120–123. 
  • KOMÁREK, Stanislav, Jezovitova jiná tvář. Bohuslav Balbín jako biolog, ĎaS 2009, č. 12, s. 20–23.
  • KVĚTOŇOVÁ-KLÍMOVÁ, Olga. Styky Bohuslava Balbína s českou šlechtou pobělohorskou. ČČH, 32 (1926), s. 497-541.
  • REJZEK, Antonín. P. Bohuslav Balbín T.J: jeho život a práce. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1908. 465 s. Dostupné online. 
  • VONDRA, Roman. Bohuslav Balbín: (1621–1688). Historický obzor, 2009, 20(11/12), s. 276–279. ISSN 1210-6097.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 2. sešit : B˜–Bař. Praha: Libri, 2005. 154–264 s. ISBN 80-7277-252-X. S. 191–193. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 12. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bohuslav_Balbín&oldid=14453139“