9K11 Maljutka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
PTŘS 9K11 Maljutka, komplet mladšího operátora

Maljutka je sovětská protitanková řízená střela první generace naváděná prostřednictvím vodiče. Sovětský index GRAU kompletu je 9K11 Maljutka, střela má označení 9M14. Název v kódu NATO je AT-3 Sagger. Jedná se o protitankový raketový komplet středního dosahu s povelovým systémem dálkového navedení a s přenosem řídících povelů po vodiči (tzv. CLOS).

Vývoj a verze[editovat | editovat zdroj]

Řídicí pult staršího operátora

Vývoj byl zahájen roku 1961 v Konstrukční kanceláři strojírenství (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija - KBM) ve městě Kolomna. Při její konstrukci byly poprvé na světě široce využity plasty. Existovaly dvě hlavní verze - přenosná a mobilní. Přenosná varianta používala odpalovací zařízení 9A111. První mobilní verze s označením 9P110 vznikla na základě kolového obrněného vozidla BRDM. O něco později vznikly též verze 9P122 a 9P133 na bázi modernějšího vozidla BRDM-2, které nesly novější komplet Maljutka-P. Mobilní verze byly vybaveny 14 střelami, z nichž šest bylo umístěno na výsuvném odpalovacím zařízení.

První verze z roku 1963 (označení NATO AT-3A) byla řízena povely operátora, který musel prodělat důkladný výcvik (po odpálení bylo nutno sledovat polohu cíle i střely a tuto ručně vést až na cíl), a v bojových podmínkách se nesnadno používala. Během sériové výroby došlo k mnoha modernizacím.

Varianta střely 9M14M (označení NATO AT-3B) měla vylepšený raketový motor, který jí uděloval o 25 % vyšší rychlost, vstoupila do výzbroje roku 1973.

V roce 1967 byl zahájen vývoj kompletu 9K11P Maljutka-P s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení po záměrné cíle (SACLOS - Semi-Automatic Command to Line-of-Sight), a přenosem řídících povelů po vodiči (PTRK druhé generace). Role operátora je zde výrazně usnadněna a spočívá v udržování zaměření cíle, o střelu se již starat nemusí. Upravená PTŘS nese označení 9M14P Maljutka-P (označení NATO AT-3C), má rovněž vylepšenou bojovou hlavici a byla přijata do výzbroje roku 1969.

Další zásadní modifikace proběhla až roku 1995, kdy vznikla verze 9K11-2 Maljutka-2 s PTŘS 9M14-2, která používá tandemovou kumulativní hlavici a nový raketový motor.

Technická data[editovat | editovat zdroj]

  • Délka střely: 860 mm
  • Průměr těla střely: 125 mm
  • Hmotnost střely: 10,9 kg
  • Hmotnost odpalovacího zařízení: 11,3 kg
  • Účinný dostřel: minimální 500 m, maximální 3000 m
  • Typ bojové hlavice: HEAT
  • Průbojnost pancéřování: více než 400 mm

Použití[editovat | editovat zdroj]

Maljutka na BMP-1

Přenosná varianta je obsluhována trojčlenným týmem, který je schopen připravit celý palebný komplet tvořený čtyřmi střelami během patnácti minut. Střely mohou být rozestavěny do vzdálenosti 15 metrů od centrálního zaměřovače a řídícího pultu. Při střelbě sleduje operátor vizuálně střelu, při útoku na cíl ve vzdálenosti větší než 1000 m využívá optického zaměřovače s desetinásobným zvětšením.

Druhá varianta kompletu je používána ve výzbroji vrtulníků Mi-8 a starších verzí Mi-24. Rovněž tvoří výzbroj průzkumných obrněných vozidel BRDM, BRDM-2 a bojových vozidel pěchoty BMP-1.

Maljutka byla poprvé úspěšně nasazena během Arabsko-izraelské války v roce 1973, kdy bylo jejím prostřednictvím zasaženo několik stovek izraelských tanků.[zdroj?] Byla jednou z prvních skutečně účinných přenosných protitankových řízených střel.

Licenční výroba probíhala v Bulharsku a Jugoslávii. Čína na jejím základě vyvinula vlastní PTRK Red Arrow 73 a Írán PTRK RAAD.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BISHOP, Chris. Příruční encyklopedie pěchotních střelných zbraní. Brno: Books, s. r. o., 1998. ISBN 80-7217-064-3. S. 114. 
  • ANDREJSEK, Tomáš. Ruské PTRK a PTŘS. Armádní technický magazín. 2003, čís. 8, s. 30. ISSN 1210-2849. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]