2. základní expedice (Mir)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
2. základní expedice
(EO-2)
Údaje o expedici
Na stanici Mir
Datum zahájení 5. února 1987
Trvání 326 dní, 11 hodin a 38 minut
z toho na stanici 324 dní, 6 hodin a 41 minut
Datum ukončení 29. prosince 1987
Přijaté návštěvy 1. návštěvní expedice, 2. návštěvní expedice
Zásobovací lodě Progress 27 až 33
Počet výstupů do vesmíru 3
Délka výstupů do vesmíru 8 hodin a 48 minut
Jurij Romaněnko
Datum startu 5. února 1987
Kosmodrom Bajkonur
Startovací loď Sojuz TM-2
Délka letu 326 dní, 11 hodin a 38 minut
z toho na stanici 324 dní, 6 hodin a 41 minut
Datum přistání 29. prosinec 1987
Místo přistání Kazachstán, nedaleko Arkalyku
Přistávací loď Sojuz TM-3|- style="vertical-align: top;" Alexandr Lavejkin
Kosmodrom Bajkonur
Startovací loď Sojuz TM-2
Délka letu 174 dní, 3 hodiny a 26 minut
Místo přistání Kazachstán, nedaleko Arkalyku
Přistávací loď Sojuz TM-2|- style="vertical-align: top;" Alexandr Alexandrov
Kosmodrom Bajkonur
Startovací loď Sojuz TM-3
Délka letu 160 dní, 7 hodin a 17 minut
Místo přistání Kazachstán, nedaleko Arkalyku
Přistávací loď Sojuz TM-3
Navigace
Předcházející Následující
1. základní expedice 3. základní expedice

2. základní expedice, zkráceně EO-2, (rusky 2-я основная экспедиция, ЭО-2) na Mir, byla druhou expedicí vyslanou Sovětským svazem na jeho vesmírnou stanici Mir. Expedice byla zahájena 5. února 1987 startem kosmické lodi Sojuz TM-2 a trvala do přistání Sojuzu TM-3 29. prosince 1987. Výprava byla dvoučlenná, skládala se z velitele Jurije Romaněnka a palubního inženýra Alexandra Lavejkina, v červenci nahrazeného Alexandrem Alexandrovem.

Posádka[editovat | editovat zdroj]

Posádka
Pozice První část
únor – červenec 1987
Druhá část
červenec – prosinec 1987
Velitel Sovětský svaz Jurij Romaněnko, (3) CPK
Palubní inženýr Sovětský svaz Alexandr Lavejkin, (1) NPO Eněrgija Sovětský svaz Alexandr Alexandrov, (2) NPO Eněrgija

V závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této expedice.

Záložní a rezervní posádka
Pozice Záložní posádka Rezervní posádka
Velitel Sovětský svaz Vladimir Titov, CPK Sovětský svaz Alexandr Volkov, CPK
Palubní inženýr Sovětský svaz Alexandr Serebrov, NPO Eněrgija Sovětský svaz Sergej Jemeljanov, NPO Eněrgija

Průběh expedice[editovat | editovat zdroj]

Příprava kosmonautů k druhému letu na stanici Mir začala v září 1985, kdy byli jmenováni do hlavní posádky Vladimir Titov (velitel) a Alexandr Serebrov (palubní inženýr),[1] zálohu tvořili Jurij Romaněnko a Musa Manarov.[2] V únoru 1986 Manarova nahradil Alexandr Lavejkin. V březnu 1986 byla sestavena i třetí, rezervní, posádka ve složení Alexandr Volkov, Sergej Jemeljanov.[3] Výcvik kosmonauti završili v říjnu 1986, pak čekali na dokončení modulu Kvant-1.[1] Šest dní před startem, už po příletu na kosmodrom, byla kvůli onemocnění Serebrova hlavní posádka nahrazena záložní.[4]

Expedice začala startem kosmické lodi Sojuz TM-2 z kosmodromu Bajkonur 5. února 1987 v 21:38 UTC, se stanicí Mir se loď spojila 7. února ve 23:28 UTC.[5][6]

Po spojení kosmonauti prověřili systémy stanice, oživili ji a instalovali novou aparaturu. Od 20. února zahájili geofyzikální výzkumy. O tři dny později se zásobovací loď Progress 27 oddělila od stanice (byla připojená od 18. ledna 1987, zanikla v atmosféře Země 25. února 1987). Nahradil ho Progress 28, spojený se stanicí od 3. do 26. března. Kosmonauti se věnovali technologickým experimentům Pion-M a Korund, pozorovali a fotografovali povrch Země, zejména Kazachstán, jižní Sibiř a Dálný východ, kontrolovali svůj zdravotní stav.[5]

Kresba Základního bloku Miru spojeného s Kvantem

Dne 4. května proběhl neúspěšný pokus o připojení modulu Kvant-1 k zadnímu spojovacímu uzlu Miru, pokus se opakoval 9. května, spojení však nebylo pevné. Kosmonauti dostali pokyn k výstupu na povrch stanice a zjištění závady. Dne 11. května Romaněnko s Lavejkinem přeručkovali od přechodové komory do zadní části stanice, zde zjistili, že modul nedoléhá asi o centimetr, na povel ze Země se modul začal vysouvat a vzdálil se od Miru asi na 25 cm (zůstal přitom spojen s Mirem pouze koncem vodící tyče). Poté kosmonauti zjistili, že příčinou problému je kus textilu o rozměrech asi 40 × 40 cm. Pomocí nože a šroubováku kosmonauti kus rozřezali a očistili spojovací plochy. Později se zjistilo, že šlo o sáček s hygienickými potřebami, který vtáhl ventilátor do přechodové sekce z těles. Poté ohlásili splnění úkolu a mohli (poprvé v historii) přímo pozorovat automatické spojování obou objektů podle telemetrických pokynů ze Země. Výstup trval 3 hodiny a 40 minut.[5]

V následujících dnech oživili Kvant, přijali Progress 29 (připojen 23. dubna – 11. května) a pokračovali v pozorování Země. Prověřili metody orientace a stabilizace orbitálního komplexu, nyní složeného ze čtyř částí (Sojuz–Mir–Kvant–Progress). Po polovině května přiletěl Progress 30 (připojen 21. května – 19. července) a kosmonauti zahájili biologické pokusy – sledovali růst vyšších rostlin v podmínkách mikrogravitace v experimentech Fiton a Rost. Provedli experimenty s napařováním mědi a směsi měď-stříbro na polymerní podložku v podmínkách kosmického vakua. Začátkem června uvedli do provozu mnohozonální spektrometr pro dálkový průzkum zemského povrchu a elektronový fotometr pro astrofyzikální výzkumy. Pomoci mezinárodní observatoře Rentgen instalované v Kvantu zahájili pozorováni supernovy SN 1987a, která začátkem roku explodovala ve Velkém Magellanově mračnu. Dále byla pozorována neutronová hvězda v souhvězdí Labutě. [5]

Protože provoz stanice zvětšené o modul Kvant potřeboval více elektrické energie, během dvou výstupů 12. a 16. června kosmonauti instalovali třetí solární panel ke dvěma stávajícím. Poté pokračovali v pozorováních pomocí observatoře Rentgen a ultrafialového dalekohledu Glazar, lékařských kontrolách. Zahájili výrobu polymerních materiálů v rámci experimentu Biostojkosť. Na zařízení Jantar provedli další sérii zkoušek napařování tenkých kovových vrstev ve vakuu. [5]

Dne 24 června 1987 přijali 1. návštěvní expedici, která přiletěla na lodi Sojuz TM-3. Sestávala z velitele Alexandra Viktorenka a syrského kosmonauta Muhammeda Ahmada Farize. Třetím členem posádky Sojuzu byl Alexandr Alexandrov, který proti původním plánům zůstal na Miru. U Lavejkina byly totiž při lékařských kontrolách zjištěny neobvyklosti v chodu srdce a přestože žádné potíže nepozoroval, z opatrosti byl vystřídán. Návštěvníci odletěli s Lavejkinem 29. července 1987.[5]

V srpnu a září se dvojice Romaněnko, Alexandrov věnovala především pozorování nové supernovy, zaregistrované poprvé 10. srpna. V následujících dnech byla supernova hlavním objektem sledování observatoře Rentgen. Pro získání spektrálního rozložení záření byla provedena detailní kalibrace aparatury na jiných zdrojích a ve volných pozorovacích obdobích zahájeno mapování zajímavých částí oblohy v tomto záření, například pulsar v souhvězdí Herkula, Krabí mlhovina, záření ze středu naší Galaxie atd. Rozsáhlá pozorování byla také provedena s ultrafialovým dalekohledem Glazar.[5]

Zásoby přivezly lodě Progress 31 (připojen 6. srpna až 21. září), Progress 32 (připojen 26. září až 17. listopadu, 10. listopadu byla provedena zkouška nového způsobu přibližování) a Progress 33 (připojen 23. listopadu až 19. prosince). Byla vyzkoušena aparatura Birjoza pro sledování dynamiky fyzikálních a chemických procesů v podmínkách mikrogravitace. Kosmonauti měřili i přesnost gyroskopické stabilizace celého komplexu, důležitou pro astronomická pozorování. V listopadu kosmonauti zintenzívnili cvičení, v rámci přípravy na návrat na Zem.[5]

Loď Sojuz TM-4 s novou, 3. základní posádkou přiletěla 23. prosince. Romaněnko s Alexandrovem se přivítali s nástupci – Vladimerm Titovem a Musou Manarovem, doplněnými Anatolijem Levčenkem, který tvořil jednočlennou 2. návštěvní expedici. Levčenko byl kosmonaut oddílu Letecko-výzkumného institutu M. M. Gromova, kde se elitní zkušební piloti chystali na pilotování Buranu.[7] Romaněnko, Alexandrov a Levčenko přistáli v Sojuzu TM-3 dne 29. prosince 1987 v 09:16 UTC v Kazachstánu nedaleko Arkalyku.[6] Romaněnko už 2. října překonal dosavadní nejdelší let[5] a vytvořil nový rekord v délce 326 dní 11 hodin a 38 minut.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2008-12-11, [cit. 2011-02-07]. Kapitola Александр Александрович Серебров. [dále jen Ivanov]. Dostupné online. (rusky) 
  2. Ivanov. REV. 2011-1-22, [cit. 2011-02-07]. Kapitola Юрий Викторович Романенко.  
  3. Ivanov. REV. 2010-7-26, [cit. 2011-02-07]. Kapitola Сергей Александрович Емельянов.  
  4. Biographical Data. Vladimir Georgievich Titov [online]. Houston: NASA, Lyndon B. Johnson Space Center, rev. 2002-10, [cit. 2011-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h i VÍTEK, Antonín. SPACE 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Praha: rev. 2009-03-19, [cit. 2011-02-08]. Kapitola 1986-017A - Mir v roce 1987. Dostupné online.  
  6. a b HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2001-11-04, [cit. 2011-02-08]. Kapitola Sojuz TM-2. Dostupné online.  
  7. Ivanov. REV. 2007-7-29, [cit. 2011-02-08]. Kapitola Анатолий Семёнович Левченко.  
  8. Ivanov. REV. 2011-1-22, [cit. 2011-02-08]. Kapitola Юрий Викторович Романенко.  

Tento text nebo jeho část byla převzata z článku 1986-017A - Mir v roce 1987 (verze 2009-04-10 20:16:25 UT) uveřejněného na stránkách SPACE 40, jehož autorem je Antonín Vítek (licence GFDL a CC-BY-SA 3.0, povolení autora).