127mm kanón typu 3. roku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
127mm/50 kanón typu 3. roku
五〇口径三年式一二糎七砲
五十口径三年式十二糎七砲
50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó
127mm kanón typu 3. roku v dvouhlavňové lafetaci modelu B na přídi torpédoborce Sagiri (II. série Fubuki). Na vrcholu můstku se nachází věžička zaměřovače pro 127mm kanóny s dvoumetrovým dálkoměrem na samostatné platformě za věžičkou[1]
127mm kanón typu 3. roku v dvouhlavňové lafetaci modelu B na přídi torpédoborce Sagiri (II. série Fubuki). Na vrcholu můstku se nachází věžička zaměřovače pro 127mm kanóny s dvoumetrovým dálkoměrem na samostatné platformě za věžičkou[1]
Typ Lodní kanón
Místo původu Japonsko Japonské císařství
Historie služby
Ve službě 19281945
Používána Japonské císařské námořnictvo
Války Druhá čínsko-japonská válka
Druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér Čijokiči Hada[2]
Navrženo 1926[3]
Výrobce Kanón: Kure a Hirošima
Lafetace: Kure a Jokosuka[2]
Vyrobeno kusů cca 700 kusů[3]
Základní údaje
Hmotnost 4245 kg samotný kanón se závěrem[4][3]
18 700 kg jednohlavňové lafetace
32 500 kg dvouhlavňové lafetace[3]
Délka 6483 mm celkem[3]
Délka hlavně 6350 mm hlaveň[3]
Obsluha Jednohlavňová lafetace: 10 mužů
Dvouhlavňová lafetace: 16 mužů[3]
Typ náboje dělený

Délka granátu: 437 mm

Hmotnost granátu:
23,0 kg tříštivo-trhavé, zápalné a osvětlovací[3]
20,9 kg protiponorkový[3]

Hmotnost prachové nálože:
7,7 kg korditu[3]
Ráže 127 mm
Závěr šroubovací typu Welin[3]
Elevace Podle lafetace od -5° či -7° až +40°, či až do +75°[3]
Odměr Zbraně na přídi a zádi:
cca 150° na obě strany[3]
Kadence 5 až 10 ran/min[3]
Úsťová rychlost tříštivo-trhavé a zápalné granáty: 910 m/s[4] nebo 915 m/s[3]
osvětlovací granát: 750 m/s
protiponorkový granát: 250 m/s[3]
Maximální dostřel Tříštivo-trhavé granáty:
18 380 m při elevaci 45°
12 200 m dostup při elevaci 75°[3]
Podle O-54(N) dostup 11 500 m bez udání elevace[4]

Protiponorkový:
4 300 m při elevaci 40°[3]
Zásobování municí Torpédoborce:
120 až 150 nábojů/hlaveň[3]

127mm kanón typu 3. roku japonského císařského námořnictva byl lodní kanón vyvinutý ve dvacátých letech 20. století a nasazený za druhé světové války. Měl ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 50 ráží (6350 mm) a používal dělený náboj. Hlavní dělostřelecká výzbroj torpédoborců císařského námořnictva od třídy Fubuki až po Júgumo a Šimakaze se zakládala právě na těchto kanónech v jednohlavňovém a dvouhlavňovém uspořádání.

Oficiální označení po přeznačení v roce 1929 bylo 50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó (五〇口径三年式一二糎七砲 nebo 五十口径三年式十二糎七砲 ~ 50kaliberní 12,7cm kanón typu 3. roku).

Vývoj a nasazení[editovat | editovat zdroj]

Šroubový závěr typu Welin s dvoustupňovým přerušovaným závitem britského 152,4mm kanónu BL Mk XXIII na HMS Belfast

V roce 1914, ve třetím roce éry Taišó (proto typ 3. roku: 三年式 3-nenšiki), zavedlo císařské námořnictvo nový šroubový závěr typu Welin (tj. s odstupňovaným přerušovaným závitem), který následně využilo několik nových kanónů (např. 200mm kanón typu 3. roku).[5][3] Dělostřelecký konstruktér Čijokiči Hada pak ve dvacátých letech navrhl další nový kanón[2] v nové ráži, ale se stejným typem závěru a císařské námořnictvo zařadilo kanón do výzbroje v roce 1926 jako 12cm kanón typu 13. roku. Třináctého listopadu 1929 byl kanón přeznačen na 12,7cm kanón typu 3. roku.[5]

Byl to první lodní kanón císařského námořnictva v ráži 127 mm. Spolu s lafetací těchto nových kanónů do tří uzavřených dvouhlavňových věží na nových torpédoborcích třídy Fubuki (první jednotka vstoupila do služby 30. června 1928[6]) tak císařské námořnictvo předběhlo všechny ostatní.[7] Nesly je i následující japonské torpédoborce – kromě posledních tříd Akizuki a Macu – a jako takové se dočkaly nasazení během druhé čínsko–japonské války a druhé světové války. Nesly je též torpédovky třídy Čidori, ale pro takto malá plavidla byly 127mm kanóny příliž těžké, což přispělo k převrácení torpédovky Tomozuru v bouři 12. března 1934. Po tomto incidentu byla třída Čidori přezbrojena na starší, ale lehčí, 120mm kanóny typu 3. roku.[8]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hlaveň[editovat | editovat zdroj]

Plášťová hlaveň se skládala ze tří prstenců, které byly u pozdějšího modelu zredukovány na dva. Šroubovací závěr typu Welin se otevíral do boku – v dvouhlavňové lafetaci u levého kanónu doleva a u pravého doprava. Vývrt hlavně měl délku 5351 mm a byl tvořen 36 drážkami 1,52 mm x 6,63 mm. Pole mezi drážkami mělo šířku 4,45 mm. Drážkování bylo konstantní a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3556 mm).[3] Životnost hlavně byla přibližně 550 výstřelů.[9]

Nábojová komora měla 16 dm3[3] a při výstřelu v ní (podle DiGiuliana) vznikal tlak 2840 kg/cm2, respektive 2800 kg/cm2 (podle 0-47(N)-1).[9]

Dělo bylo nabíjeno manuálně při elevaci +5 až +10 °.[3][10]

Munice[editovat | editovat zdroj]

Kanón používal dělený náboj a postupem času bylo pro něj zavedeno do výzbroje (minimálně) těchto sedm typů granátů:

  • Trhavý granát typu 0 (零式通常弾 rei-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 0“) s hlavovým nárazovým zapalovačem typu 88 (弾頭着発信管 dantó čakuhacu šinkan) nebo hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (機械時限信管 kikai džigen šinkan; roku 1944 zjednodušeným a přeznačeným na typ 4 model 1).[11] Granát byl plněn 1,88 kg šimose nebo (po roce 1931) trinitroanisolu (TNA).[3][12][13] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[12]
  • Trhavý granát typu 1 (一式通常弾 iči-šiki cúdžódan) pro protiletadlovou palbu s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (1944 přeznačeným na typ 4 model 3).[11] Náplň tvořilo 2,2 kg trinitroanisolu (TNA).[3][12][13] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[12]
  • Zápalný granát typu 3[14] (五十口径十二糎七砲三式焼霰弾 50-kókei 12-senči 7 hó 3-šiki šósandan[15], též 3式通常弾 san-šiki cúdžódan[14]) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91[14][11] pro protiletadlovou palbu. Obsahoval 43 kusů zápalných submunice na bázi hořčíku (složení směsi bylo stejné, jako u 460mm san-šiki dan) o délce 50 mm a průměru 20 mm. Po explozi granátu v předem nastavené vzdálenosti byly zápalné tyčinky rozmetány do okolí a půl sekundy poté začaly hořet, přičemž vytvořily ohnivý kužel (spolu se střepinami granátu) o délce 54 metrů. Byl zaveden do výzbroje v roce 1943.[14] Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
  • Zápalný granát typu 4[14] s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1.[11] Náplň tvořil bílý fosfor.[14] Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
  • „Protiponorkový“ s plochou špičkou z roku 1943. Plochá špička umožňovala granátu pokračovat vpřed ještě nějakou dobu po dopadu do vody a zlepšovala tak pravděpodobnost zasažení cíle pod vodou (resp. pod čarou ponoru).[16][3]
  • Osvětlovací granát B1 (照明弾乙 šómeidan ocu) s jednou světlicí o svítivosti 680 000 kandel.[17][3][18] Po iniciaci hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1[11] byla světlice vymetena z těla granátu dozadu a bržděna padáčkem.[17] 1,09kg náplň světlice tvořila směs hořčíku (53 %), dusičnanu barnatého (42,5 %), včelího vosku (3,5 %) a šťavelanu sodného (1 %).[19] Granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
  • Cvičný časovaný (時限演習弾 džigen enšúdan) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 89.[20] Černé tělo a bílá špička.[12]

Během války probíhal vývoj nového protiletadlového granátu, který měl mít větší dostřel díky delšímu a špičatějšímu tvaru. Před koncem války se podařilo dokončit testy a byla zahájena produkce.[21][3]

Prachovou nálož tvořil jeden hedvábný vak,[22] který v běžné velikosti obsahoval 7,7 kg prachu. Tím byl nejprve bezkouřový prach typu 13. roku (značený též jako DC ~ německý kordit) a od roku 1931 stabilnější bezkouřový prach typu 90 (F1 nebo F2).[23][3]

Lafetace[editovat | editovat zdroj]

Na lodích císařského námořnictva se 127mm kanón typu 3. roku používal v celkem šesti různých elektrohydraulicky[24] ovládaných nestabilizovaných[25] lafetacích: čtyřech dvouhlavňových a dvou jednohlavňových:[3]

Lodní lafetace 127mm kanónů typu 3. roku
# Typ Použití Obsluha Hmotnost Rozsah elevace Rychlost změny elevace
Jednohlavňové A Hacuharu
Čidori
10 mužů 18 700 kg -7 ° až +55 ° až 24 °/s
B Širacuju
Dvouhlavňové A Fubuki (I. série) 16 mužů 32 500 kg -5 ° až +40 ° až 27 °/s
Každý kanón v samostatném lůžku, takže mohly měnit elevaci nezávisle na sobě
B Fubuki (II. a III. série)
Hacuharu (B mod. 2)[26]
Čidori
-5 ° až +75 °
C Ariake[26]
Širacuju
Asašio
Kageró
-7 ° až +55 °
D Júgumo
Šimakaze
-7 ° až +75 °
Není–li řečeno jinak, data podle DiGiuliana[3]

Všechny lafetace byly uzavřené a poskytovaly obsluze ochranu před nepřízní počasí, střepinami a bojovými plyny.[3] První lafetace (dvouhlavňový typ A na Fubuki) měly stěny silné 9 až 12 mm. U modelu B byla z důvodu úspory hmotnosti tloušťka stěn redukována na pouhé 3,2 mm. Takto slabé stěny ale nedokázaly odolat vlnobití a musely být dodatečně zesíleny.[26]

Ve všech lafetacích byly granáty dopravovány k dělu pomocí výtahu[3] poháněného elektromotorem,[27] zatímco prachové nálože byly podávány manuálně. Rychlost otáčení věží byla 4 až 6 °/s.[3]

Systém řízení palby[editovat | editovat zdroj]

Torpédoborce používaly k řízení palby 127mm kanónů typu 3. roku metodu centrálního řízení palby „sleduj zaměřovač“ (cuibi haššin, follow the pointer),[28] která byla většinou založená na zaměřovači (方位盤 hóiban) typu 94.[29][30] Zaměřovač typu 94 doplňoval zjednodušený dělostřelecký počítač (biodoban) typu 94.[31]

V roce 1942 byl pro 127mm kanóny testován nový systém řízení palby typu 2 (ex typ 94 model 6), který měl být použitelný i k vedení protiletadlové palby, ale stavba nových torpédoborců s těmito zaměřovači se již neuskutečnila.[29][32]

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Podle 0-47(N)-1 byly výkony 127mm kanónů typu 3. roku hodnoceny císařským námořnictvem jako excelentní, ale s příliš velkým rozptylem salvy při dopadu.[33] Kvůli pomalému otáčení a malé kadenci bylo použití těchto kanónů pro vedení protiletadlové palby značně problematické.[34] V letech 1943 a 1944 tak došlo na přežívajících torpédoborcích k sejmutí jedné dělové lafetace na zádi a jejímu nahrazení za 25mm kanóny typu 96 (většinou 2xIII). Pouze torpédoborce, které nesly dvouhlavňové lafetace typu D s elevací až 75 ° (čili Júgumo a Šimakaze), si své 127mm kanóny ponechaly.

Nástupci[editovat | editovat zdroj]

Posledními torpédoborci císařského námořnictva, které byly vyzbrojeny 127mm kanóny typu 3. roku, byly třída Júgumo (typ A) a Šimakaze (typ C). Současně s nimi stavěné torpédoborce tříd Akizuki (typ B) a Macu (typ D) ale nesly 100mm kanóny typu 98, respektive 127mm kanóny typu 89, které lépe vyhovovaly požadavkům na vedení protiletadlové palby.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků 12.7 cm/50 Type 3 naval gun na anglické Wikipedii a 50口径三年式12.7センチ砲 na japonské Wikipedii.

  1. 図解 日本の駆逐艦 (Mechanism of Japanese Destroyers). : 光人社. (図解・軍艦シリーズ) ~ Zukai Nippon no kučikukan (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.]: Kódžinša, 1999. (Zukai: Gunkan širi–zu; sv. 4). ISBN 978-4769808985. S. 20 až 31. (japonsky) 
  2. a b c Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts-Article 1, Mounts Under 18”. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. S. 22. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah DIGIULIAN, Tony. Japan: 12.7 cm/50 (5") 3rd Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2016-12-19 [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: O-54(N) Japanese Naval Guns. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-03. S. 18. (anglicky) 
  5. a b LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 754. (anglicky) 
  6. NISHIDA, Hiroshi. Fubuki class 1st class destroyers [online]. [cit. 2017-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 221. (anglicky) 
  8. LENGERER, Hans. The Tomozuru Incident. In: JORDAN, John. Warship 2011. London: Conway, 2011. ISBN 978-1-84486-133-0. S. 160 až 163. (anglicky)
  9. a b Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts - Article 1, Mounts Under 18”. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. S. 12. (anglicky) 
  10. 0-47(N)-1, str. 19
  11. a b c d e Lacroix & Wells, str. 765 a 766
  12. a b c d e f g h Lacroix & Wells, str. 763
  13. a b Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: 0-19 Japanese Projectiles General Types. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. S. 9. (anglicky) 
  14. a b c d e f Lacroix & Wells, str. 761
  15. 三式焼霰弾 (仮称三式通常弾)、同改一: 50口径12糎7砲弾 [online]. navgunschl.sakura.ne.jp, rev. 2009-01-04 [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. (japonsky) 
  16. 0-19, str. 12 a 17-18
  17. a b 0-19, str. 18, 20 a 22
  18. Lacroix & Wells, str. 762
  19. Lacroix & Wells, str. 762 a 763
  20. Lacroix & Wells, str. 765
  21. 0-19, str. 7
  22. Lacroix & Wells, str. 769
  23. Lacroix & Wells, str. 768
  24. 0-47(N)-1, str. 14
  25. 0-47(N)-1, str. 17
  26. a b c PRESTON, Antony; JORDAN, John; DENT, Stephen. Warship 2007. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9781844860418. Kapitola The japanese destroyers of the Hatsuharu class, s. 104. (anglicky) 
  27. Preston & Jordan & Dent, str. 105
  28. 0-47(N)-1, str. 16 a 17
  29. a b Lacroix & Wells, str. 770
  30. Mechanism of Japanese Destroyers, str. 5 až 25
  31. Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: O-31 Japanese Surface and General Fire Control. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. S. 6. (anglicky) 
  32. O-31, str. 5
  33. 0-47(N)-1, str. 22
  34. 0-47(N)-1, str. 41

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu 127mm kanón typu 3. roku ve Wikimedia Commons
  • DIGIULIAN, Tony. Japan: 12.7 cm/50 (5") 3rd Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2016-12-19 [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Japanese Naval Ordnance: 5"/50 caliber [online]. combinedfleet.com [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  • 五十口径三年式十二糎七砲 [online]. navgunschl.sakura.ne.jp, rev. 2017-11-19 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (japonsky)