Žďárští ze Žďáru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Žďárští ze Žďáru
(Sahrer von Sahr)
Sahrer-Sahr-Wappen.png
Erb Žďárských ze Žďáru v původní podobě.
země Rakouské císařství
mateřská dynastie Janovicové
tituly rytíři, svobodní páni, hrabata, říšská hrabata
zakladatel nejstarším známým členem je Stanislav ze Žďáru (zmiňovaný koncem 13. století)
rok založení před r. 1295
vymření po meči 1953
vymření po přeslici doposud

Rod Žďárských ze Žďáru (německy: Sahrer von Sahr, von Saar či von Schdiar, latinsky pak: de Zdiar, de Zar, de Sora, de Sara atp.) příslušel až do počátku 17. století do nižšího šlechtického stavu a nosil titul rytířů. Teprve roku 1622 se jeho nejvýznamnější - tzv. katolická kladenská větev dostala do panského stavu a v roce 1628 dokonce dosáhla vysokého titulu říšských hrabat. Tři z linií vymřely již mezi druhou půlí 16. století a počátkem 18. století (po přeslici), poslední větev se ale dodnes udržela v Německu.

Údajný alternativní erb Žďárských ze Žďáru vlastnících ve 2. polovině 16. století statek Smilovice na Rakovnicku.[1]

Místo původu a rozrod Janoviců[editovat | editovat zdroj]

Rytíři Žďárští ze Žďáru vzešli ze severozápadních Čech z oblasti Doupovských hor (severovýchodně od Karlových Varů), kde byla jejich hlavním sídlem gotická tvrz a později renesanční zámek (dnes barbarsky zničený) ve městečku Žďár (německy Saar), nedaleko zničeného okresního městečka Doupova (německy Duppau). Rod patřil do velkého českého panského rozrodu Janoviců, do něhož se počítali i velice významní a mocní páni z Kolovrat, páni z Janovic, páni z Vimperka a rytířské rody Zručských z Chřenovic, Čejků z Olbramovic, Dvořeckých z Olbramovic nebo Podolských z Olbramovic. Všechny tyto rody měli původně v erbu polcenou stříbrno-červenou orlici se zlatou pružinou na prsou, která byla položená na modrém štítě.

Příchod na dějinnou scénu a základní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

První písemné prameny o Žďárských se objevují již v roce 1295, kdy je v jedné listině připomínán jako svědek „Stanizlaus de Zar“. Je však jisté, že rodina byla ještě starší. Ve 14. a 15. století se rod značně rozrostl, ale nadále žil převážně v oblasti Doupovska, kde většinou sídlil na několika tvrzích. Během 15. století se vytvořily čtyři rodové linie, z nichž jedna zašla již v 16. století, dvě vymřely v 17. století a poslední žila do roku 1953 v Německu (Sasku) pod jménem Sahrer von Sahr. Dnes tato linie žije v Německu po přeslici jako rod Sahrer von Sahr von Schönberg, zkráceně pak jako rod: von Sahr-Schönberg.

Jan Šmikouský ze Žďáru[editovat | editovat zdroj]

V první polovině 15. století rod výrazně proslavil Jan Šmikouský ze Žďáru (nar. snad 1390-1400, zemř. po 1442, resp. do 1450), majitel drobného (dnes zaniklého) statku a tvrze Šmikousy u Jesenice na Rakovnicku. (Nepsal se tedy dle zranění, jak se dříve někteří badatelé domnívali!)

Pan Jan byl v době husitských občanských válek dlouho na královské straně, ale v první polovině třicátých let se stal vojenským hejtmanem druhé – husitské strany. Husité jej zlákali do svých služeb, neboť Jan byl velmi schopný a zkušený profesionální voják, což mj. prokázal jako velitel, při obléhání významného kolovratského hradu Libštejna v létě roku 1430. Jan Šmikouský se tak stal jedním z vojenských představených radikálního křídla husitů – tzv. sirotků, s nimiž vytáhl do Slezska a do Uher. Tam několik let do podzimu roku 1434 spravoval mocnou husitskou pevnost-město Topoľčany. Na Slovensku se stal jedním z postrachů (nejen) uherské šlechty. Po vyplacení tučné částky od císaře Zikmunda se navrátil do Čech, kde opět přešel pragmaticky na stranu panovníka - císaře Zikmunda a (poté do služeb jeho zetě) krále Albrechta Rakouského. V té době bojoval za zájmy jejich dynastií.

Poslední přímé zmínky o Janovi Šmikouském jsou z poč. 40. let, kdy byl jednou z vojenských opor královny-vdovy Alžběty Lucemburské, v jejíchž službách bojoval v Uhrách za dosazení legitimního krále Ladislava Pohrobka na trůn. Janovými potomky - vnukem Stanislavem a Janem se rod rozštěpil na dvě hlavní linie: na linii nekatolickou – tzv. všetatskou, která dodnes existuje v Německu pod jménem Sahrer von Sahr von Schönberg a na linii středočeskou – kladenskou neboli katolickou, která byla nejvýznamnější, a která je tak (prozatím) předmětem tohoto článečku.

Vzestup středočeské, tj. kladenské linie rodu[editovat | editovat zdroj]

Pro majetkový a společenský rozvoj středočeské linie rodu měl nebývalý význam sňatek stejnojmenného Janova vnuka rytíře Jana Žďárského (asi 1461/62-1530) s Maruší Kladenskou z Kladna (kol. 1460-1535). Díky manželství zdědili jejich potomci po starším bezdětném bratrovi Marie – rytíři Zdeňkovi Kladenském z Kladna v roce 1543 rozsáhlé panství Kladno, a tak se rodina již natrvalo usídlila ve středních Čechách, kde měla jistý majetek už od dob husitských válek. Díky tomuto novému majetkovému zajištění se rodina Žďárských zmohla i společensky a začala se sňatky svazovat s významnými a bohatými rytířskými a panskými rody. Mezi jejich příbuzné tak patřili nesmírně významní páni Bořitové z Martinic, mocní páni Berkové z Dubé, páni Vratislavové z Mitrovic či zámožní západočeští rytíři Hradišťští z Hořovic.

Vedle úspěšné sňatkové politiky došlo i k průniku členů rodu do různých úředních míst jak na krajské úrovni: Gotthard Florian (1542-1604), Ctibor Tiburcí (1545-1615) či Jiří Žďárský (1517-1574), ale i do pozic královských či císařských radů panovníka, přísedících různých vyšších soudů a do dalších funkcí.

V 16. století patřil mezi nejvýznamnější muže rodu Jiří Žďárský a jeho synovec a dědic Ctibor Tiburcí Žďárský, který dokázal strýcův majetek dále rozmnožit a nakumulovat mnoho významných úřadů ve svých rukách. Nejvýznamnějším úřadem, který držel, byl úřad purkrabího karlštejnského a krátce byl Ctibor Tiburcí i mezi místodržiteli císaře a krále Matyáše. Díky těmto pozicím se počítal mezi nejvyšší královské hodnostáře. Poněvadž jeho jediný syn Jan Jiří (1581-1626) byl v manželství s Eliškou Wolfeminou Berkovou z Dubé a Lipé (před 1598-1665) bezdětný, zdědil velkostatek Kladno Florian Jetřich Žďárský (1598-1653), jehož Ctibor Tiburcí a poté Jan Jiří po roce 1608 vychovávali a z něhož vychovali vzorného katolíka, což se pro jeho budoucnost ukázalo nakonec být velkou výhodou. Florian Jetřich Žďárský byl jediným vnukem staršího bratra Ctibora Tiburcího – rytíře Gottharda Floriana Žďárského (†1604). Ten spolu se svojí hospodárnou chotí Kateřinou Reichlovou z Reichu (†1608) vybudoval (v desetiletích po roce 1560) vedle kladenského velkostatku druhé podobně velké a prosperující dominium - Červený Újezd, které již v roce 1604 zdědil jeho šestiletý vnuk Florian Jetřich. Na rozdíl od ostatních členů rodu však byli Červenoújezdečtí víry podobojí a tak poněkud vybočovali z katolické tradice svého rodu.

Florian Jetřich, první hrabě ze Žďáru[editovat | editovat zdroj]

V osobě Floriana Jetřicha Žďárského (1598-1653) došel rod svého vrcholu. Mladý Žďárský soustředil opět ve svých rukou dosud rozdělený majetek červenoújezdecké a kladenské linie rodu, ale i značný společenský a i jistý politický vliv. Na jaře (zřejmě 1. března) roku 1620 se v Pasově na dvoře arciknížete-biskupa Leopolda V. Habsburského oženil s Alžbětou Koronou (asi 1603/4-1649), dcerou proslulého místodržitele Jaroslava II. Bořity z Martinic a Marie Eusebie ze Šternberka a tudíž i vnučkou dalšího významného katolického politika (někdejšího nejvyššího purkrabího) Adama ze Šternberka. Tímto sňatkem a díky novým vlivným příbuzným bylo o osudu rodu definitivně rozhodnuto. V nových poměrech po bitvě Bílé hoře dosáhli Žďárští vysokých poct u císařského a královského dvora, byly povýšeni do panského stavu baronů "ze Žďáru" (1622), dostali říšský i český hraběcí titul (1628), velký palatinát (1631), vysoké úřady i četné statky. Tak se původně jen průměrný rod z periferie pohraničí propracoval po 180 letech, kdy se objevil v centru Čech, mezi společenskou a majetkovou elitu Českého království. Snažení mnoha generací, vybudovat stálou, jednotnou a pevnou středočeskou državu, jež by byla oporou jejich rodu a překročit svůj společenský stav konečně slavilo úspěch.

Florianovy dědice mohla čekat skvělá budoucnost a rod mohl díky svým příbuzenským svazkům a konexím i nadále zastávat přední místo v barokních Čechách, ale situace se nakonec vyvinula jinak.

Konec rodu Žďárských ze Žďáru v Českém království[editovat | editovat zdroj]

Jediný přeživší syn Floriana Jetřicha a Alžběty Korony - František Adam Eusebius druhý říšský hrabě ze Žďáru (asi 1624-1670) se po ukončení válečných akcí sice snažil zahlazovat válečné šrámy, ale pro své velké výdaje církevním institucím i pro nedostatek vhodných (zabitých, předčasně zesnulých či zběhlých) obyvatel, šla obnova velkostatků jen velmi pomalu. Poslední Žďárský pak zcela propadl okázalé barokní zbožnosti, oželel vysoké dvorské úřady, které ze svého společenského postavení mohl očekávat, odmítl nabízené sňatky a zasvětil svůj život zbožnému rozjímání a podpoře katolictví. Jako zvlášť horlivý vyznavač Mariánského kultu, který ho ovládl již v dětství, se staral především o rozkvět a věhlas svého kláštera františkánů a lorety v Hájku, kde vedle Kladna nejčastěji pobýval. Zemřel předčasně, ani ne v padesáti letech, na kladenské rezidenci dne 5. (popř. 7.) dubna 1670, aniž by naplnil naděje svých rodičů v další společenský a majetkový vzestup svého rodu.

Vysokých aspirací rodičů se v mnohém lépe zhostilo pět žijících Františkových sester, kterými byly: Polyxena Ludmila Eusebie Frebonia hraběnka ze Šternberka (původně baronka Švihovská z Rýzmberka), Marie Maxmiliána Eva Terezie baronka Hýzrlová z Chodů (původně Slavatová z Chlumu a Košumberka), Johana Eusebie Barbora hraběnka z Carretto-Millesimo (původně baronka Myslíková z Hyršova), Terezie Eleonora Alžběta hraběnka z Ugarte a Anna Kateřina hraběnka z Magnis. Ty se všechny, včetně již dávno zesnulé nejstarší sestry Kateřiny Marie hraběnky z Nostic, provdaly do významných rodin Českého království a čtyři žďárské hraběnky-sestry: Marie Maxmiliána Eva Terezie, Terezie Eleonora Alžběta, Johana Eusebie Barbora a Polyxena Ludmila Eusebie Frebonia) prosluly svou niternou vírou a významnými církevními stavebními podniky, v čemž skvěle sekundovaly svému bratrovi Františkovi Adamovi Eusebiovi ze Žďáru.

Říšské hraběnky ze Žďáru pak byly s konečnou platností i posledními hrdými nositelkami jména rodu polcené orlice, které neopomínali ke své vyvdanému jménu s oblibou připojovat. S postupným odchodem zbylých pěti dcer Floriana Jetřicha prvního říšského hraběte ze Žďáru a vnuček hraběte Jaroslava Bořity z Martinic však definitivně sláva rodu říšských hrabat ze Žďáru pohasla. Kruh osudu jedné šlechtické rodiny se tak na prahu 18. století v roce 1709 definitivně uzavřel…

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.smilovice.eu/erby.php
  • Článek vychází z práce: FRIDRICH, Hynek. Žďárští ze Žďáru.Osudy šlechtického rodu na Kladensku. Diplomová práce. Ústav českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kladno : [s.n.], 2008.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTŮNĚK, Václav. Žďárští ze Žďáru co patronátní páni Kladna, in: Sborník historického kroužku (dále jen SHK) XXXIII, 1932, s. 7–14, 61–65, 124–129, 192–195 a SHK XXXIV, 1933, s. 11–17, 141–157. [s.l.] : [s.n.].  
  • VON DACHENHAUSEN, Alexander. Stammtafel der Sahrer von Sahr (Ždiárský von Ždiár), in: Der Adler, Wien 1882. [s.l.] : [s.n.].  
  • FRIDRICH, Hynek. Jan mladší Žďárský ze Žďáru, Listy z Unhošťska 39. [s.l.] : [s.n.], 2005. S. 16-20.  
  • FRIDRICH, Hynek. Kladenská vrchnost v Diadochu Bartoloměje Paprockého z Hlohol, Posel z Budče 20. [s.l.] : [s.n.], 2003. S. 17-22.  
  • FRIDRICH, Hynek. Marie Maxmiliána Eva Terezie hraběnka ze Žďáru - dobrodinná paní městečka Luže, panství košumberského a její rod, in: VORÁČEK, Emil a kol.: Luže v dějinách. Díl 1. Luže. [s.l.] : [s.n.], 2010. S. 99-123. ISBN 978-80-254-8472-2 (váz.) V knize je uveřejněn i podrobný zrevidovaný a doplněný rodokmen kladenské linie tohoto rodu.  
  • FRIDRICH, Hynek. Vzestup barokního kavalíra, Posel z Budče 19. [s.l.] : [s.n.], 2002. S. 40-53.  
  • HAUSMANN, Josef. Něco o Kladně a o Žďárských ze Žďáru na Kladně, Lumír IV. [s.l.] : [s.n.], 1854. S. 1076–1078, 1095–1099.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Exulantská větev Žďárských ze Žďáru a osudy některých jejích příslušníků, Časopis Společnosti přátel starožitností českých 113, č. 2. [s.l.] : [s.n.], 2005. S. 90-102.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Žďárští ze Žďáru a vývoj panství Kladno,Slánský obzor 6(106). [s.l.] : [s.n.], 1998. S. 4-14.   Tentýž článek je i v pdf verzi, viz níže v Externích odkazech.
  • MOTTL, Josef. Kladno za pánů Žďárských ze Žďáru, Výroční zpráva českých měšťanských i obecních škol na Kladně za školní rok 1879–1880. [s.l.] : [s.n.], b.d.. S. 3-25.  
  • NEUMANN, Josef. Beschreibung der bisher bekannten Privatmünzen und Medaillen. Herausgegeben von dem Vereine für Numismatik zu Prag, CCIII. Florian Theodorich Graf Žďárský von. Praha : [s.n.], 1852. S. 710-712.  
  • ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Paběrky rodopisné. 3. Z pamětí Žďárských ze Žďáru, Časopis Společnosti přátel starožitností českých XX. Praha : [s.n.], 1912. S. 56-63.  
  • ÚLOVEC, Jiří. Zaniklá tvrz a zámek Žďár u Doupova, Západočeský historický sborník 4. Plzeň : [s.n.], 1998. S. 67–97.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]