Štít (heraldika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Heraldický štít je základem a nejdůležitější součástí erbu. Jedná se o jeho jedinou povinnou součást.

Orientace[editovat | editovat zdroj]

Štít bývá orientován na výšku (podle svislé osy), nebo mírně šikmo (což je většinou odůvodňováno jako správné, neboť to odpovídá poloze nošení štítů rytíři). Jindy jde o vzájemné uklonění dvou štítů, zpravidla aliančních znaků dvou šlechtických rodů, ve významu vzájemné zdvořilosti.

Na štítě je zpodoben znak, může být vymalován, vytepán, vykládán z různobarevných komponent, vytesán či vyryt.

Tvary štítu[editovat | editovat zdroj]

Tvar štítu se neblasonuje (s výjimkou popisu konkrétního artefaktu), jeho provedení je tedy do určité míry závislé na kreslíři. Ten však musí respektovat určitá pravidla, především umělecký sloh a v některých případech též provenienci. V některých západních zemích (dnešní Belgie a severní Francie) byly pro ženské znaky vyhrazeny odlišné tvary štítů, aby se zdůraznila skutečnost, že se neúčastnily bojů – jednalo se o štít routový a oválný. V českých zemích se pro znaky žen a duchovních (biskupů, opatů) v určitých obdobích užívaly štíty špičatě oválné (mandlové).[1]

1. trojhranný (gotický) 2. francouzský (nový) 3. oválný 4. routový 5. čtvercový 6. italský 7. švýcarský (empírový) 8. anglický 9. kolčí 10. renesanční 11. pozdněgotický (španělský)
  • Tvary štítů určené slohy
  • Tvary štítů určené místem výskytu:
    • francouzský
    • italský
    • normanský
    • anglický
    • španělský
  • Tvary štítů obecné:
    • kartuše
    • kolčí (od slova „kolba“)
    • kruhový
    • oválný
    • špičatě oválný (mandlovitý)
    • routový

Barvy štítu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Tinktura (heraldika).

Tinktura v heraldice je soubor přípustných barev použitých na erbu. Dělí se na tři skupiny: kovy, barvy a kožešiny. Někdy se sem řadí i damaskování, které se ale obvykle používá pouze u nebarevných provedení erbů a v blasonu se neuvádí. Platí pravidlo, že by neměla přijít barva na barvu nebo kov na kov, aby se udržela kontrastnost erbu. Z tohoto pravidla existuje ale poměrně hodně výjimek.

Figury[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Figury.

Veškerá znamení, která klademe na štít (symboly, postavy či předměty kreslené do štítu) nazýváme figury. Ty se dělí na dvě základní skupiny: heroldské figury a obecné figury.

Heroldské figury[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Heroldské figury.

Heroldské figury dělí štít pomocí čar na několik segmentů různého geometrického tvaru. Heroldské figury jsou vývojově starší než figury obecné, jsou typické pro starověk a raný středověk v Evropě do 12. století.[2] K základním figurám tohoto typu patří polcení, dělení, dělení pošikem, dělení pokosem, čtvrcení a čtvrcení pokosem.

Obecné figury[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obecné figury.

Obecné figury jsou heraldická znamení negeometrického tvaru, která se kladou do štítu.[3] Jde o různé postavy, zvířata, rostliny, věci umisťované do štítu. Mají plochu či jednotlivá pole štítu vyplňovat, ale nemají se dotýkat jeho okrajů. Všechny obecné figury musí být zjednodušené a značně stylizované. Obecné figury se dělí na:

  • figury přirozené
    • životné (člověk, zvířata, rostliny)
    • neživotné (pozemské a nadpozemské)
  • figury nadpřirozené (Bůh, světci, mytologické figury, nestvůry,..)
  • figury umělé (zbraně, zbroj, pracovní nátroje, výrobky, nářadí, nástroje, stavby,...)
    • U znaků udělovaných v současnosti například: ozubené kolo nebo vrtule (převážně v Norsku), v Česku například továrna, kterou má od roku 1925 ve znaku město Pečky, nebo chladicí věž, kterou má od roku 1909 ve znaku městys Hrušov.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BUBEN, Milan: Encyklopedie heraldiky. Praha Libri 1994, s. 16, ISBN 80-901579-4-7
  2. SCHWARZENBERG, Karel: Heraldika čili přehled její theorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Praha: Vyšehrad 2007, s. 49, ISBN 978-80-7021-827-3
  3. BUBEN, 1994, s. 243

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]