Teorie veřejné volby

Tzv. teorie veřejné volby (či škola veřejné volby) je směr teoretické ekonomie zabývající se procesy kolektivního rozhodování, tj. rozhodování činěného skupinou nebo v její prospěch. Předmětem teorie veřejné volby je způsob, jakým se tato kolektivní rozhodování realizují. Většinou se tato rozhodnutí týkají způsobu alokace (rozdělení) zdrojů (důchodů, bohatství) ve společnosti.

Příznačné pro teorii veřejné volby je to, že používá ekonomické metody pro analýzu „netržního“ rozhodování. Všeobecně bývá označována za ekonomickou analýzu politiky - zkoumá politiku za použití metodologických nástrojů teoretické ekonomie.

Teorií veřejné volby se zabývá či zabývala celá řada ekonomů, mezi nejvýznamnější představitele této ekonomické disciplíny patří J. K. Arrow, A. Downs, J. Buchanan, G. Tullock, M. Olson či W. A. Niskanen.

K zřejmě nejznámějším závěrům teorie veřejné volby patří tzv. Arrowův teorém nemožnosti, tzv. teorém středního voliče a teorie existence tzv. politických cyklů.

Arrowův teorém nemožnosti[editovat | editovat zdroj]

Tzv. Arrowův teorém nemožnosti přináší zjištění, že neexistuje žádný hlasovací mechanismus založený na většinovém principu, který by zaručoval přijetí efektivního rozhodnutí. Jinými slovy: Neexistuje neutrální způsob hlasování, který by rozhodl o seřazení preferencí voličů (nebo skupin voličů). Arrowův teorém se obvykle vysvětluje na příkladě vycházejícím z jednoduché tabulky zachycující 3 možné varianty hypotetického rozdělení důchodů 3 jednotlivců - voličů.

Možné rozdělení důchodu voličů X, Y, Z (v jednotkách důchodu):
	a)	b)	c)
X	3	1	2
Y	2	3	1
Z	1	2	3

Dejme tomu, že napřed se rozhoduje mezi možnostmi a) a b). V tomto případě je volič X pro možnost a), zatímco voliči Y a Z preferují možnost b), neboť ta pro ně znamená vyšší důchod. Možnost b) tedy vyhrává a nastává hlasování mezi možnostmi b) a c). Volič Y je pro možnost b), ale voliči X a Z hlasují pro možnost c), která teď získává většinu.

Dojde-li na hlasování mezi možnostmi a) a c), je volič Z pro možnost c), ale voliči X a Y volí možnost a), která tímto získává většinu. Tímto se vlastně dostáváme tam, kde jsme začali a celý cyklus hlasování může začít znovu. Z uvedeného plyne, že v tomto případě nelze jednoduše stanovit většinové preference a vzniká tak určitý hlasovací paradox. Výsledek by v tomto případě musel být stanoven direktivním (arbitrárním, „diktátorským“) rozhodnutím.

Teorém středního voliče[editovat | editovat zdroj]

Tzv. teorém středního voliče postuluje, že politické strany budou v zásadě prosazovat politiku reprezentující názory voličů, kteří stojí uprostřed politického nebo společenského spektra. Základem teorému středního voliče je model dvou politických stran, ležících na opačné straně od politického „středu“, avšak ve stejné „vzdálenosti“ od tohoto „středu“ a předpoklad, že všichni voliči budou volit stranu prosazující politický program jim nejbližší. V případě, že stranu „napravo od středu“ budou podporovat všichni voliči od středu doprava včetně těch, kteří se nacházejí „napravo“ od jejího programu, může se tato strana „zmocnit“ některých hlasů strany „nalevo“ od středu (aniž by přitom ztratila hlasy „napravo“ od středu) tím, že se posune doleva, tj. do "středu" politického spektra. Obdobným způsobem by mohla strana "nalevo" od politického "středu" přetáhnout některé hlasy strany „napravo“ od středu tím, že by se taktéž posunula do „středu“ politického spektra, tj. v jejím případě „doprava“. Podniknou-li obě strany výše uvedené, tj. přesunou se programově do politického středu, pak program obou stran skončí co nejblíže politickému středu. Závěry teorému středního voliče zobecňuje tzv. Directorův zákon, podle něhož rozdělování důchodů vládou směřuje ve prospěch středových voličů, tj. skupin se středním příjmem.

Teorie politických cyklů[editovat | editovat zdroj]

Teorie politických (politicko-ekonomických) cyklů předpokládá tzv. předvolební krátkozrakost voličů, tj. neschopnost prohlédnout dlouhodobé důsledky vládních opatření. Chce-li za tohoto předpokladu vládní strana setrvat u moci, pak musí před volbami realizovat „líbivou“ fiskální (rozpočtovou) politiku expanzivního charakteru (snižování daní, zvyšování důchodů, vládních výdajů apod.) vedoucí k dočasnému zvýšení "blahobytu" většinového voliče, zatímco realizace nepopulárních, tj. fiskálně-restriktivních (zvyšování daní, snižování důchodů, vládních výdajů apod.) opatření (ve snaze „hasit“ inflační tlaky či udržet vyrovnaný rozpočet) nastává ihned po volbách. Před dalšími volbami se vláda začíná opět uchylovat k líbivým opatřením a celý cyklus se opakuje. Celý tento cyklus střídání fiskální expanze a restrikce je možno znázornit i graficky. Někdy se proto hovoří i o existenci tzv. politické Phillipsovy křivky (křivky znázorňující inverzní vztah mezi nezaměstnaností a inflací, populární zejména mezi keynesiánskými ekonomy) - viz graf:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

JUREČKA, V., BŘEZINOVÁ, O. a kol.: Mikroekonomie: Základní kurs. Ostrava: VŠB-TUO, 2003. ISBN 80-7078-771-6
KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. Hospodářská politika. Ostrava: SOKRATES, 2003. ISBN 80-86572-04-8.
SOJKA, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha: VŠE, 1991. ISBN 80-7079-937-4.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]