Šen-čou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o kosmické lodi. Další významy jsou uvedeny na stránce Šen-čou (rozcestník).
Kosmická loď Šen-čou
Model lodi Šen-čou 1 v měřítku 1:40
Model lodi Šen-čou 1 v měřítku 1:40
Základní údaje
Země původuČínaČína Čína
ProvozovatelCNSA
Použitípilotované lety na nízkou oběžnou dráhu Země
Technické specifikace
Typkosmická loď k přepravě posádky
Nosná raketaČchang-čeng 2F
Životnost20 dní (v samostatném letu)
Startovní hmotnost7 790 kg
Kapacita posádky1 – 3 kosmonauti
Délka8,86 m
Průměr2,8 m
Objem14 m³ (celkový obytný)
8 m³ (orbitální modul)
6 m³ (návratový modul)
Energiesolární panely
Motory1× hlavní (N2O4/MMH)
24× orientační RCS trysky (N2O4/MMH)
Oblast působeníLEO
Výrobní specifikace
Stavaktivní
Vypuštěno17
Ztraceno0
První start19. listopadu 1999
Šen-čou 1
Související zařízení
Odvozeno zSojuz (kosmická loď)

Šen-čou (čínsky pchin-jinem Shénzhōu, znaky 神舟; česky Božská loď) je čínská pilotovaná kosmická loď. Čína v ní vyslala v roce 2003 do vesmíru svého prvního kosmonauta a od roku 2021 loděmi tohoto typu obsluhuje Vesmírnou stanici Tchien-kung (TSS).

Vývoj lodi[editovat | editovat zdroj]

Loď Šen-čou: pohonný, návratový a orbitální modul (zleva)

První čínské pokusy o lety s lidskou posádkou začaly v roce 1968 s plánovaným datem startu lodi Šu-kuang (Shuguang) v roce 1973.[1] Ačkoli Čína v roce 1970 úspěšně vypustila družici, její program kosmických lodí s posádkou byl v roce 1980 zrušen kvůli nedostatku finančních prostředků.[2]

Čína se však myšlenek na vlastní pilotovaný program nevzdala. Plán na vývoj čínské kosmické lodi, který počítal se startem s posádkou v říjnu 1999, byl schválen v roce 1992 pod názvem Projekt 921-1. První přípravné práce však začaly už v polovině 80. let 20. století a od roku 1991 se do nich zapojilo Rusko. V květnu toho roku ruští lektoři seznámili čínské inženýry s možnostmi a potenciálem kosmické lodi Sojuz, následovaly dvouleté stáže 20 mladých čínských inženýrů v Rusku v letech 19921994. V září 1994 navštívil generální tajemník Komunistické strany Číny Ťiang Ce-min ruské Středisko řízení letů v Kaliningradu (dnes Koroljov) a v březnu 1995 byla podepsána dohoda o poskytnutí ruské technologie pilotovaných kosmických lodí Číně, včetně výcviku kosmonautů, poskytnutí kabin kosmických lodí Sojuz a systémů podpory života, dokovacích systémů a skafandrů.[3][4]

Návrh kosmické lodi inspirované lodí Sojuz byl dokončen v srpnu 1995 a poté byla zahájena stavba čtyř pozemních testovacích prototypů. Ceny požadované Ruskem za klíčové technologie považovali Číňané v některých případech za přemrštěné, a proto museli vyvíjet vlastní řešení. Další komplikace způsobilo rozhodnutí použít zvětšenou kabinu (oproti Sojuzu) i počáteční neúspěchy při vytváření únikového systému pro případ havárie při startu.[3] První čtyři zkušební lety bez posádky se uskutečnily v letech 1999, 2001 a 2002, po nich následovaly lety s posádkou.

Hlavním dodavatelem je čínská státní společnost China Aerospace Science and Technology Corporation (CAST).[5]

Popis lodi[editovat | editovat zdroj]

Transportní loď, vyvinutá v rámci Projektu 921, o vzletové hmotnosti 7 790 kg, celkové délce 8,86 m a maximálním průměru 2,8 m, sestává ze tří částí:

Loď Šen-čou při testování ve startovní pozici
  • válcovitého hermetizovaného orbitálního modulu (轨道舱, v přepisu pchin-jin guidao cang, v českém přepisu kuej-tao cchang) opatřeného bočním průlezem,
  • hermetizovaného návratového modulu (返回舱, fanhui cang, fan-chuej cchang) oble-kuželovitého tvaru o výšce 2,5 m, maximálním průměru 2,5 m a s vnitřním prostorem o objemu 6 m3,
  • válcového nehermetizovaného pohonného modulu (推进舱, tuijin cang, tchuej-ťin cchang), nesoucího hlavní korekční a brzdicí motor, tvořený čtyřmi nezávislými spalovacími komorami a dále 24 motorky pro orientaci a stabilizaci lodi na dráze.
Návratový modul – jediná část lodi, která se vrací zpět na Zemi.

Objem vnitřního hermetizovaného prostoru činí celkem zhruba 10 m3.

Návratový modul je vybaven osmi stabilizačními motory pro udržování orientace během sestupu atmosférou. Jeho povrch o celkové ploše 22,4 m2 je pokryt tepelným ablativním štítem voštinové konstrukce o celkové hmotnosti 500 kg zabezpečujícím, že vnitřní teplota při návratu na Zemi nepřesáhne 40 °C. Pro závěrečnou fázi přistání slouží padákový systém tvořený stabilizačním padákem, hlavním padákem o ploše 1 200 m2 a motory měkkého přistání na tuhé pohonné látky. Na palubu návratového modulu je možno umístit jedno až tři tvarovaná křesla pro kosmonauty.

V orbitálním modulu jsou umístěny spací pytle pro odpočinek členů posádky, kuchyňka s možností ohřevu jídla, hygienické zařízení (záchod), klimatizační systém a vědecké přístroje pro experimenty během letu. Orbitální modul dále má 16 menších raketových motorků pro korekce dráhy, orientaci a stabilizaci během samostatného letu. V přední části orbitálního modulu může být umístěno stykovací zařízení s průlezem; při dosavadních letech místo něj byla umístěna plošina pro instalaci měřicích přístrojů, vystavených působení kosmického prostoru. Orbitální modul se před zahájením sestupového brzdicího manévru odděluje a pokračuje v samostatném letu po oběžné dráze, během něhož se uskutečňují automaticky nebo ze země dálkově řízené experimenty a pozorování po dobu až půl roku.

Pro záchranu během vzletu je loď vybavena záchranným systémem s hlavním oddělovacím motorem na tuhé pohonné látky a menším odhazovacím motorem.

Elektrickou energii dodávají dva výklopné panely fotovoltaických baterií (slunečních), každý o čtyřech čtvercových sekcích, připojené k bokům pohonného modulu a dva výklopné panely fotovoltaických baterií po dvou čtvercových sekcích, připojené ke stěnám orbitálního modulu. Celkový příkon elektrické energie se odhaduje na 1,5 kW.

Celkově je loď zhotovena ze zhruba 100 tisíc součástek tvořících přibližně 600 jednotlivých přístrojů integrovaných do 13 subsystémů.

S lodí Šen-čou 16 spatřila světlo světa nová výrobní série šesti kusů lodi, na níž byla provedena různá vylepšení včetně moderní palubní desky a dosažen vyšší podíl domácího (čínského) hardwaru.[6].

Loď je vynášena na oběžnou dráhu nosnými raketami typu Čchang-čeng 2F z kosmodromu Ťiou-čchüan v provincii Kan-su. K přistání lodě míří do přistávací oblasti Dongfeng nedaleko kosmodromu.[7]

Let je řízen z Pekingského střediska řízení vesmírných letů,[8] inženýrskou a administrativní podporu misí Šen-čou s posádkou zajišťuje Čínský úřad pro pilotované vesmírné lety.[9]

Srovnání se Sojuzem[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli má kosmická loď Šen-čou stejné uspořádání jako ruská kosmická loď Sojuz, je znatelně větší (o necelé 2 metry delší, o půl tuny těžší, s větším vnitřním prostorem). Je v ní např. dostatek místa pro nafukovací člun pro případ přistání na vodě, zatímco astronauti Sojuzu by v takovém případě museli skočit do vody a plavat. V obou kosmických lodích sedí velitel na prostředním sedadle. Druhý pilot však sedí na levém sedadle v Šen-čou a na pravém sedadle v Sojuzu.

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Jméno Šen-čou údajně navrhl čínský ministerský předseda, který vlastnoručně štětcem namaloval příslušné znaky na první exemplář této lodi, a to ve tvaru uvedeném v záhlaví hesla, který se překládá jako Božská loď (případně jako Mystická loď nebo Tajuplná loď). Je však zajímavé, že zcela stejně (včetně intonace) se čtou znaky 神州, které však mají význam Božská země, což je básnický opis pro Čínu. Ve zprávách o letech těchto lodí v čínském tisku a v oficiálních agenturních zprávách (tisková agentura Sin-chua) se alternativně používají oba dva způsoby zápisu jména této kosmické lodi a tedy i oba významy.

Lety programu Šen-čou[editovat | editovat zdroj]

Uskutečněné mise[editovat | editovat zdroj]

(Zeleně vyznačen probíhající let)

Mise Start Délka letu Přistání Posádka Poznámka
Šen-čou 1 19. listopadu 1999 21 hodin, 11 minut 20. listopadu 1999 (let bez posádky) automatický zkušební let bez plné výbavy
Šen-čou 2 9. ledna 2001 7 dní, 10 hodin, 22 minut 16. ledna 2001 (let bez posádky) automatický let s prověrkou systémů podpory života (na palubě opice, pes a králík)
Šen-čou 3 25. března 2002 6 dní, 18 hodin, 51 minut 1. dubna 2002 (let bez posádky) automatický let s prověrkou systémů podpory života (na palubě figurína kosmonauta)
Šen-čou 4 29. prosince 2002 6 dní, 18 hodin, 36 minut 5. ledna 2003 (let bez posádky) závěrečný automatický zkušební let (na palubě dvě figuríny)
Šen-čou 5 15. října 2003 21 hodin, 22 minut 15. října 2003 Čína Jang Li-wej první čínský pilotovaný let s jednočlennou posádkou (první čínský kosmonaut)
Šen-čou 6 12. října 2005 4 dny, 19 hodin, 33 minut 16. října 2005 Čína Fej Ťün-lung
Čína Nie Chaj-šeng
pilotovaný let s dvoučlennou posádkou
Šen-čou 7 25. září 2008 2 dny, 20 hodin, 27 minut 28. září 2008 Čína Čaj Č’-kang
Čína Liou Po-ming
Čína Ťing Chaj-pcheng
pilotovaný let s trojčlennou posádkou, první výstup jednoho člověka do otevřeného kosmického prostoru
Šen-čou 8 31. října 2011 16 dní, 13 hodin, 34 minut 17. listopadu 2011 (let bez posádky) bezpilotní let, automatické spojení se stanicí Tchien-kung 1
Šen-čou 9 16. června 2012 12 dní, 15 hodin, 25 minut 29. června 2012 Čína Ťing Chaj-pcheng
Čína Liou Wang
Čína Liou Jang
pilotovaný let s trojčlennou posádkou ke stanici Tchien-kung 1, první Číňanka ve vesmíru
Šen-čou 10 11. června 2013 14 dní, 14 hodin, 29 minut 26. června 2013 pilotovaný let s trojčlennou posádkou ke stanici Tchien-kung 1
Šen-čou 11 16. října 2016 32 dní, 6 hodin, 29 minut 18. listopadu 2016 Čína Ťing Chaj-pcheng
Čína Čchen Tung
pilotovaný let s dvoučlennou posádkou ke stanici Tchien-kung 2
Šen-čou 12 17. června 2021 92 dní, 4 hodiny, 12 minut 17. září 2021 Čína Nie Chaj-šeng
Čína Liou Po-ming
Čína Tchang Chung-po
první mise k Vesmírné stanici Tchien-kung (TSS), zahájení výstavby stanice kolem hlavního modulu Tchien-che
Šen-čou 13[10][11] 15. října 2021[11] 182 dní, 9 hodin, 33 minut 16. dubna 2022[12] Čína Čaj Č'-kang
Čína Wang Ja-pching
Čína Jie Kuang-fu
druhá mise k TSS, pokračování výstavby stanice; Wang jako první žena na TSS
Šen-čou 14[13] 5. června 2022[14] 182 dní, 9 hodin, 25 minut 4. prosince 2022[15] Čína Čchen Tung
Čína Liou Jang
Čína Cchaj Sü-če
třetí mise k TSS, pokračování výstavby stanice
Šen-čou 15[16] 29. listopadu 2022 186 dní, 7 hodin, 25 minut 3. června 2023 Čína Fej Ťün-lung
Čína Teng Čching-ming
Čína Čang Lu
čtvrtá mise k TSS, dokončení výstavby stanice
Šen-čou 16[17][18] 30. května 2023 153 dní, 22 hodin, 40 minut 31. října 2023[19] Čína Ťing Chaj-pcheng
Čína Ču Jang-ču
Čína Kuej Chaj-čchao
5. dlouhodobá posádka TSS
Šen-čou 17[20] 26. října 2023 dosud 169 dní jaro 2024
(plánováno)
Čína Tchang Chung-po
Čína Tchang Šeng-ťie
Čína Ťiang Sin-lin
6. dlouhodobá posádka TSS

Plánované mise[editovat | editovat zdroj]

Mise Start Délka letu Přistání Posádka Poznámka
Šen-čou 18 jaro 2024 6 měsíců 7. dlouhodobá posádka TSS

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Shenzhou (spacecraft) na anglické Wikipedii.

  1. Shuguang 1. Astronautix.com [online]. 2007-07-14 [cit. 2021-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-07-14. (anglicky) 
  2. Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2012-04-19 [cit. 2021-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-04-19. 
  3. a b Shenzhou. www.astronautix.com [online]. [cit. 2021-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Shenzhou Manned Spacecraft Programme - Aerospace Technology. www.aerospace-technology.com [online]. [cit. 2021-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Web společnosti. english.spacechina.com [online]. [cit. 2021-06-24]. Dostupné online. (anglicky, čínsky) 
  6. China 'N Asia Spaceflight na Twitteru. Twitter [online]. [cit. 2023-05-30]. Dostupné online. 
  7. GLOBALink | China's Dongfeng landing site ready for Shenzhou-13's return-Xinhua. english.news.cn [online]. [cit. 2022-12-04]. Dostupné online. 
  8. Beijing Aerospace Control Centre [online]. 2016-05-27 [cit. 2021-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. China Manned Space Engineering Office (web instituce). en.cmse.gov.cn [online]. [cit. 2021-06-24]. Dostupné online. 
  10. 长征二号F/G Y13 • 神舟十三号载人飞船 • LongMarch 2F/G Y13 • Shenzhou-13 [online]. 21 April 2021 [cit. 2021-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-05-02. (čínsky) 
  11. a b CLARK, Stephen. Chinese astronauts ready for launch Friday on six-month space station flight – Spaceflight Now [online]. [cit. 2021-10-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. 神舟十三号载人飞船撤离空间站组合体_央广网. china.cnr.cn [online]. [cit. 2022-04-16]. Dostupné online. 
  13. 长征二号F • 神舟十四号载人飞船(2022年待定) [online]. 21 April 2021 [cit. 2021-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-08-04. (čínsky) 
  14. The liftoff of Shenzhou-14 in 4K.. Twitter [online]. [cit. 2022-06-05]. Dostupné online. 
  15. Michal Václavík na Twitteru. Twitter [online]. [cit. 2022-12-04]. Dostupné online. 
  16. 长征二号F • 神舟十五号载人飞船(2022年待定) [online]. 21 April 2021 [cit. 2021-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-08-04. (čínsky) 
  17. https://twitter.com/OrbitalFocus/status/1658794312195362819. Twitter [online]. [cit. 2023-05-29]. Dostupné online. 
  18. https://twitter.com/CNSpaceflight/status/1663364869272514561. Twitter [online]. [cit. 2023-05-30]. Dostupné online. 
  19. 神舟十六号载人飞船返回舱成功着陆 空间站应用与发展阶段首次载人飞行任务取得圆满成功_中国载人航天官方网站. www.cmse.gov.cn [online]. [cit. 2023-10-31]. Dostupné online. 
  20. JONES, Andrew. China launches new 3-astronaut crew to Tiangong space station. Space.com [online]. 2023-10-26 [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]