Ďjak
Ďjak (rusky дьяк, ukrajinsky дяк, ďak[1]) je ruská historická státní a církevní funkce. Ďjak představuje v pravoslavné a řeckokatolické církvi církevního služebníka nižšího řádu, který nepodstoupil kněžské svěcení.[2] V období od 16. až do 18. století byl ďjak také úředník, který vedl státní úřad zvaný prikaz, nebo působil jako nižší hodnostář v Bojarské dumě.
Dělení funkcí
[editovat | editovat zdroj]V pravoslavné a řeckokatolické církvi měl ďjak funkci církevního služebníka nižšího řádu, který nepodstoupil kněžské svěcení.[2] Většinou byl tedy předzpěvákem či písařem v chrámech.[1][3] Níže postaveným byl ďáček (rusky дьячок, ďjačok), který sloužil na chudších farnostech a mohl číst modlitby či zpívat.[1][3]
V období od 16. až do 18. století byl ďjak také úředník, který vedl státní úřad zvaný prikaz, nebo působil jako nižší hodnostář v Bojarské dumě.[4] Ti co působili u Bojarské dumy se nazývali dumní ďjaci (rusky думный дьяк, dumnyj ďjak) a bylj nejnižší hodností v dumě.[4][5] Úředníci co sloužili u prikazu se nazývali posolští ďjaci (rusky посольский дьяк, posol'skij ďjak) a plnili funkce písařů, tajemníků a vedoucích kanceláří různých institucí a úřadů.[6]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Historie církevní funkce
[editovat | editovat zdroj]Ďjaci většinou žili společně s ostatními knězi na farnosti a dostávali určitou část půdy, kterou fara vlastnila. V 16. a 17. století existovali i potulní ďjaci, což byli učitelé, kteří vyučovali děti kněží, měšťanů a kozáků.[1] To, že ďjaci plnili i funkci učitele potvrzuje i kniha Vzpomínka na blahoslaveného Ionu která popisuje život Iona, arcipiskupa novgorodského, jenž byl v mládí vyučován ďjakem, kterého mu zaplatila matka.[7] Právě v roce 1782 byli ďjaci přiděleni na farnosti, kde mohli také zpívat církevní písně.[1][3] Ďjaci byli také často svěceni a stávali se diakony či knězi. Svěcení bylo hojně užíváno během úpadku církevní osvěty.[1] V 18. století se v Haliči začalo říkat ďjakům také ďáčkové. Funkci ďjaků zaujímaly také osoby, které přerušily studium na teologických školách.
Historie úředních ďjaků
[editovat | editovat zdroj]Vznik funkce dumních ďjaků se datuje do poloviny 16. století, kdy byli považováni za písaře.[4][5] V Bojarské dumě vykonávali technické funkce spojené s písařstvím (např. formulovali texty usnesení a opravovali texty dopisů). Stále však byli povážováni za nejnižší hodnost v dumě.[4][5] Funkce zanikla na konci 17. století a nástupnickou funkcí se stal poďjačij.[6]
Posolští ďjaci a prikazní ďjaci byli nejvyšší funkcí ve státním úřadu zvaném Posolský prikaz, který se staral o zahraniční záležitosti.[6] Posolští ďjaci byli de facto ministři zahraničí. Posolský prikaz vznikl v roce 1549 a posolští ďjaci jej řídili až do roku 1667 kdy je nahradili bojaři.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Дьяк na ruské Wikipedii, Diak (clerk) na anglické Wikipedii a Дяк na ukrajinské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f ДЯК. resource.history.org.ua [online]. [cit. 2025-02-14]. Dostupné online.
- ↑ a b Толковый словарь иностранных слов Л. П. Крысина (Výkladový slovník cizích slov L. P. Krysina). Moskva: Ruský jazyk, 1998.
- ↑ a b c Інститут мовознавства ім. О.О.Потебні | Тлумачний словник української мови. www.inmo.org.ua [online]. [cit. 2025-02-14]. Dostupné online.
- ↑ a b c d PROCHOROV, Alexandr. Velká sovětská encyklopedie. 3. vyd. Moskva: Sovětskaja enciklopedija, 1969–1978.
- ↑ a b c Грамота №739 – Древнерусские берестяные грамоты. gramoty.ru [online]. [cit. 2025-02-14]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Посольский приказ. Большая российская энциклопедия [online]. 2023-12-19 [cit. 2025-02-14]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ KUŠELEV-BEZBORODKO, Grigorij; KOSTOMAROV, Nikolaj. Vzpomínka na blahoslaveného Ionu. Pamjatniki starinnoj russkoj literatury. 1860-1862, roč. 4, čís. 28.