Čolové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jüe-panské knížectví
悅般 - Yuèbān
 Siung-nuská říše 160–490 Tie-lejský lid 
Žuan-žuanský kaganát 
geografie
Mapa
Jüe-panské knížectví mezi roky 160-490
neznámo
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Siung-nuská říše Siung-nuská říše
Nástupnické:
Tie-lejský lid Tie-lejský lid
Žuan-žuanský kaganát Žuan-žuanský kaganát

Čolové (turecky Čöllar, čínsky 處月pchin-jinem Čchu-jüe, rusky Чуюэ) byl středověký název jednoho z turkotatarských etnik. Čolové byli potomci Asijských Hunů a později členové unie Alty-čubů. Kolektivně byli známí jako Středoasijští Hunové, kteří v 2. století na rozdíl od svých soukmenovců netáhli do Evropy, nýbrž zůstali ve Střední Asii.

V roce 160 n.l. vytvořili Jüe-panské knížectví, které bylo v roce 490 rozvráceno kmeny Tchie-lejů či Kao-kcheů pocházejících z Ting-lingů. Roku 552 byli začleněni do Turkutského kaganátu (Turkuti) a později do Západoturkutského kaganátu (583-657; známý také jako Kaganát západních "Tchu-ťüe") ve kterých se nacházeli v podřízeném postavení.[1]

Krátká historie[editovat | editovat zdroj]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Podle V.V. Bartolda pojem Čchu-jüe pochází z čínského přepisu a skutečné jméno Čchu-jüeů bylo Čöl ve smyslu "písečné pouště, stepi".[2] V čínských kronikách se zmínka o kmeni Čolů poprvé objevila v roce 635, když se u Tchangského dvora objevili jeho vyslanci.[3] Později ze dvou části Čujských kmenů – Čolů a Čumulů – vznikly dvě větve Čugajů → (Čch'-čchi → Čigilové a Šatchuo-tchu-ťüe → Čugajští turci).

V současnosti je endoetnonymem Čuj-hunských potomků turecké označení Čuj kiši, "Čujský lid".[4][5]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Starověké čínské zdroje řadí nomádské Čoly ke skupině Asijských Hunů, kteří během migrace (93-380) zůstali v Žety-su (česky Sedmiříčí) a ve Východním Turkestánu.[6]

Během migrace hlavní části Asijštích Hunů ze Střední Asie a Jižní Sibiře do Evropy, jejich větev zůstala u Tarbagatajského pohoří. V roce 160 Středoasijští Hunové dobyli Žety-su, a založili zde Jüe-panské knížectví (čínsky v českém přepisu Jüe-pan, pchin-jinem yuèbān, znaky 悅般): běžný nazev v čínské literatuře), trvající do roku 490. Od roku 420 byli ohrožováni Žuan-žuany. V roce 490 byli Jüe-pani poraženi Wej-chey (15 Ujgurských kmenů), pocházejícími z Tchie-lejů a byli rozděleni do čtyř kmenů:
Čchu-jüe → Čolové,
Čchu-mi → Čumulové,
Čchu-mu-kun → Kimakové,
Čchu-pan → Čubani či Slabí Hunové.[7]

Od poloviny 7. století Jüe-pani nesou turkický název Alty-čubové (Čujské kmeny nebo Čujští Hunové). Část z nich, (Čchu-mu-kuni, tj. Kimakové) obývala region řeky Irtyš (dobový název: Ertiš).[8] Jüe-pani se podíleli na tvorbě národa Türgešů a jejich kaganátu a později byli vazalové Turkutů. Migrace Turkutů (Wej-cheové, Tokuz Oguzové, Süe-jentchuové, Chuej-chuové atd…) do této oblasti počala po kolapsu První Ujgurské říše (autonomie v "období bezvládí Turkutů" 630-683 v současném Mongolsku[9]). V roce 744 se část Čujských Hunů ocitla v Druhém Ujgurském kaganátě (740-840) a další část si udržela svou nezávislost.[10] Během "ujgurského období" se Čujské kmeny konsolidovaly do jádra "sedmi kmenů" známých jako Kimakové z arabských a perských zdrojů.[11]

Řeka Čuj v Kazachstáně, protékající městem Šu

Záznamy v čínských kronikách[editovat | editovat zdroj]

Po Tung Jabguově (618-628) smrti v roce 628[12] nastaly v Západoturkutském kaganátě sváry mezi dvěma konkurenčními větvemi Deseti kmenů (On-oků): Nu-šipi a Dulo. Išbara Teriš-kagan (634-639) se snažil pozvednout svou autoritu podporou Nu-šipiů. Když jeho tábor a vesnice byly napadeny čínskými Tchangy, musel utéci do Fergany. Po jeho útěku rada starších z Deseti kmenů (On-oků) upřednostnila kagana z Ašinovského domu kvůli udržení rovnováhy mezi oběma větvemi. Ipi Tugluk-kagan [pozn. 1], jehož otec své území již dávno ztratil, ochotně přijal jejich pozvání. Měl velkou podporu u pěti Dulo kmenů, kterou ale roku 642 ztratil.

Během občanské války západních Turků, turkucký vůdce Ipı Tugluk-kagan (638-653, 1. vůdce Duluů), podporovaný vůdci pěti Dulo kmenů s Čolo-Čumulskou armádou obléhal Tängri-tag, ale bezúspěšně. Jeho protějšek Siao-kche z Tchangů ho zahnal na sever, a poté když dobyl město Čolského si-ťina čili vládce, spěchal na horu Ťie-so, kde porazil na 1000 Čumulů a podmanil si jejich potomky.

V roce 657 Nu-šipiovské křídlo Deseti kmenů (On-oků) vytvořilo spojeneckou alianci s Tibetem.[13] Na 360 rodin Čolů a Čumulů zůstalo u Šuang-che. Ulug Išbara-kagan (650-658, 2. vůdce Duluů) [pozn. 2] z Turkutů spolu s tibetským Buši Daganem jako první zahájil bitvu zaměřenou proti Tchangům. Na straně Tchangů na něj ze zálohy zaútočil Ašina Miše-chán (657-664/7, 3. vůdce Duluů) [pozn. 3], což pochopitelně vedlo k chaosu mezi válčícími stranami. Išbara-kagan se dal na útěk, ale Tchangský vojenský generál Su Ting-fang mu byl patách až řece Su-je, kde porazil jeho armádu. Išbara-kaganovi a Ši-junovi se podařilo utéci. Prchali směrem do Šunou-še, kam ale nedošli. V oblasti Ši se dostali před brány města Su-du. Jejich unavení koně již nemohli dál, a jejich armáda byla sužována hladem. Vládci města proto nabídli vysokou sumu za vstup a nákup koní. Vládce města Ine Dagan je přijal, ale jakmile vstoupili do města, zadržel je a odvedl do Ši-go.[14]

Konfesní vyznání[editovat | editovat zdroj]

Záznamy o konfesním vyznání Čujských Hunů, šamanistických léčbách nebo magii, nejsou prakticky dostupné, ale čínské kroniky zaznamenaly jejich vnitřní náboženské rituály a kouzla. Záznamy o Jüe-panech vyprávějí o čarodějnicích, které byly schopné způsobovat mrazy a bouře.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ipi Tugluk-kagan (čínsky v českém přepisu I-pchi-tuo-lu kagan, pchin-jinem yǐ pí duō lù kěhàn, znaky 乙毗咄陆可汗
    nebo osobním jménem: čínsky v českém přepisu Jukuk šad, pchin-jinem yugu shè, znaky 欲谷设), byl rebelující šad ze severních oblastí Západoturkutského kaganátu a syn Východoturkutského kagana Illig Bagatur-kagana z Ašinovského rodu, dohodl Iliskou říční smlouvu
  2. Ulug Išbara-kagan - Šapolo VI. (čínsky v českém přepisu Ša-po-luo kagan, pchin-jinem shaboluo kěhàn, znaky 沙钵罗可汗
    nebo osobním jménem:čínsky v českém přepisu A-š'-na-che-lu kagan, pchin-jinem ashìna helù kěhàn, znaky 阿史那贺鲁) byl otcem Chazarského krále Kaban-kagana
  3. Ašina Miše-chán (čínsky v českém přepisu Si Lipien-tuo-lu chán, pchin-jinem xǐlipíduōlù kěhàn, znaky 奚利邲咄陆可汗
    nebo osobním jménem: čínsky v českém přepisu Mo che-tuo-jie-chu, pchin-jinem Mohéduōjèhu, znaky 莫贺咄叶护), plný čínský titul: čínsky - pchin-jinem Sing-si-wang kagan

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Чуюэ na ruské Wikipedii.

  1. (anglicky) Bang, Gabain, 1931, p. 333.
  2. (rusky) Cefu Juanguj – "Sobranie king boľšoj čerepahi." Enciklopedija. Pekin, 1958, gl. 970, S. 8a, 3
  3. (rusky) Bartold V.V., Aristov N.A. "Zametki ob etničeskoj istorii tjurskih plemjon"//Soč. – М., Т. 2, Č. 1, 1963v, S. 557.
  4. (anglicky) Gumiljov L.N., "The Ancient Türks", Moscow, 'Science', 1967
  5. (turecky) Atalay, Besim (2006). "Divanü Lügati't - Türk." Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi. ISBN 975-16-0405-2
  6. (turecky) Atalay, Besim (2006). "Divanü Lügati't - Türk." Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi. ISBN 975-16-0405-2 Cilt I, sayfa 28, 29, 32, 394, ve 459. Cilt I, sayfa 30. Cilt I, sayfa 28.
  7. (rusky) Gumiljov L.N., "History of Hun People", Moscow, 'Science', Ch.16, ISBN 5-85990-092-9
  8. (rusky) Gumiljov L.N. "The Ancient Türks", Moscow, 1967, Ch.20 http://gumilevica.kulichki.net/OT/ot20.htm ISBN 5-85990-092-9
  9. (anglicky) "The mystery of China's celtic mummies". The Independent August 28, 2006 . Retrieved 2008-06-28
  10. (anglicky) Faizrakhmanov, G. "Ancient Turks in Siberia and Central Asia"
  11. (anglicky) Pletneva, S.A., "Kipchaks", s. 26
  12. (turecky) Sina Akşin (ed.)-Ümit Hassan: "Osmanli Devletine Kadar Türkler" Cem Yayınevi, Istanbul, 2009 ISBN 975-406-563-2 p.634
  13. (anglicky) Beckwith, Christopher I. "The Tibetan Empire in Central Asia". (1987), pp. 32-33. Princeton University Press. ISBN 0-691-02469-3
  14. (rusky) Bičurin I. Ja. [Iakinf] "Sobranie svedenij o narodach, obitavšich v Srednej Azii v drevnie vremena." Časť pervaja. Otdelenie VI Tugju. Zapadnij dom tugju.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Atalay, Besim (2006). Divanü Lügati't – Türk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi.(turecky) ISBN 975-16-0405-2