Činohra Slovenského národního divadla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Činohra Slovenského národního divadla
Stará budova
Stará budova
Základní informace
Stát Slovensko
Místo Bratislava
Počet scén 1
Divadla sídlící v této budově
Slovenské národní divadlo (od 1920)
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Čelní pohled na novou budovu Slovenského národního divadla
Vstup do Sálu Činohry SND
Pohled na náměstí z foyer Sálu Činohry SND
Detail železné opony v Divadle P. O. Hviezdoslava, bývalém sídle Činohry SND, s obrazem Martina Benky

Činohra Slovenského národního divadla je jednou ze tří složek Slovenského národního divadla. Do března 2007 sídlila ve dvou budovách v centru Bratislavy - v Divadle P. O. Hviezdoslava na Laurinské ulici a na Malé scéně na Dostojevského třídě. Od dubna 2007 hraje soubor Činohry v nové budově SND na nábřeží Dunaje a v historické budově na Hviezdoslavově náměstí.

Představení činohry se konají každý den, s výjimkou pondělí, během celé divadelní sezóny, která trvá od začátku září do konce června.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První kroky Slovenského národního divadla[editovat | editovat zdroj]

Činohra SND byla založena v roce 1920, společně s ostatními dvěma soubory SND. 4. března 1920 činoherní soubor uvedl svou první premiéru - hru Aloise a Viléma Mrštíků Maryša. První představení ve slovenském jazyce se uskutečnilo až v květnu 1920 uvedením jednoaktovek Jozefa Gregora-Tajovského Hriech a V službe.

Převážná část repertoáru byla uváděna v češtině, protože nebyl dostatek původních slovenských her, překladů ale ani herců či zpěváků. O popularizaci slovenského divadla se snažili první slovenští herci a jejich „Propagačný činoherný súbor SND“, zvaný také Marška (z německého Marschkompanie). V letech 19211922 po slovenském venkově krom jiného cestovali i zakládající osobnosti slovenského divadla – Andrej Bagar, Ján Borodáč a Oľga Borodáčová-Országhová, Jozef Kello a Gašpar Arbét.

Počet slovenských premiér se zvyšoval s příchodem prvního slovenského profesionálního režiséra Jána Borodáče. V roce 1932 byl činoherní soubor rozdělen na dvě skupiny – činohru českou (vedenou režisérem Viktorem Šulcem) a činohru slovenskou (pod vedením Jána Borodáče).

V polovině 30. let 20. století přišel do Slovenského národního divadla další významný režisér Ján Jamnický, ovlivněný evropskými avantgardními divadelníky jako byli Rusové Jevgenij Bagrationovič Vachtangov, Alexandr Jakovlevič Tairov, Vsevolod Emiljevič Mejerchold, nebo Čech Emil František Burian. Soubor se začínal výrazně profesionalizovat s příchodem první absolventů bratislavské „Hudební a dramatické akademie“.

Po změně politických podmínek v letech 1938 a 1939, mnichovské dohodě a rozpadu Československé republiky byl zrušen i soubor české činohry a čeští herci byli nuceni opustit Slovensko. Nastoupila plejáda mladých herců, kteří se stali na další desítky let oporami souboru (Mikuláš Huba, František Dibarbora, Karol L. Zachar, František Zvarík, Ladislav Chudík, Július Pántik).

V činohře byl doplněn režisérský sbor i dramaturgie a začala se rozvíjet i původní slovenská dramatická tvorba. Z tohoto období jsou významné zejména inscenace her Ivana Stodoly, Júlia Barče-Ivana a Petera Zvona. Soubor se začal polarizovat zvláště kvůli estetické a ideové orientaci dvou vedoucích postav činohry – konzervativního a tradicionalistického Jána Borodáče a otevřeně kritického experimentátora Jána Jamnického.

Činohra SND v druhé polovině 20. století[editovat | editovat zdroj]

Po válce nastala opět výměna generací. Do divadla přišli nejen noví herci, například Gustáv Valach, Mária Kráľovičová, Ctibor Filčík, Karol Machata, Eva Kristínová a další; ale i noví režiséři – Josef Budský, Tibor Rakovský, Karol L. Zachar. Objevili se také noví autoři – Štefan Králik a Peter Karvaš. Do divadla se také vrátili herci, kteří jej z národnostních, či politických důvodů museli opustit, mezi nimi byli například Hana Meličková či Andrej Bagar.

Snahy o syntetické básnické divadlo vrcholily v mnoha divadelně působivých inscenacích poezie, které našly u publika velký ohlas. Po komunistickém převratu v roce 1948 byla však s příchodem ideologie marxismuleninismu tato estetická orientace Činohry SND násilně přerušena a začalo období socialistického realismu. Už po roce 1956, s prvním mírným uvolnění poměrů po stalinismu, se Činohra SND vrátila k úsilí o nezávislou divadelní tvorbu.

Tvořivý dialog režisérů Budského, Rakovského a Zachara byl určujícím pro období druhé poloviny let padesátých i celých let šedesátých. Budského tvorbu charakterizuje především působivá divadelní metaforičnost a Zachara jeho hravost a harmonizující výtvarná stylizace.

Do divadla přišli další absolventi Vysoké školy múzických umění, otevřené v Bratislavě v roce 1949: Elo Romančík, Jozef Kroner, Božidara Turzonovová, Emília Vášáryová, Juraj Slezáček, Ivan Mistrík, Štefan Kvietik, Michal Dočolomanský a jiní. Kromě herců samozřejmě nastoupili také mladí režiséři - Peter Mikulík a Pavol Haspra.

Na přelomu 70. a 80. let přišli do Činohry SND režiséři Miloš Pietor a Ľubomír Vajdička (z tehdejšího martinského Divadla SNP), kteří zaujali netradiční a odromantizovanou interpretací slovenské dramatické klasiky. Oba režiséři významně ovlivnili i hereckou tvorbu souboru. Kladli důraz na detail, schopnost vyjádřit mnohoznačnost postav a ukázat motivaci jejího neobyčejného chování a konání. Ve svých inscenacích využívali napětí mezi komickým a tragickým, banálním a vznešeným. Tyto principy rozvíjel a prohluboval od poloviny 80. let i režisér Vladimír Strnisko.

Herecký soubor byl opět doplněn o významné herce mladé i střední generace. Mezi nimi byli: Anna Javorková, Martin Huba, Juraj Kukura, Pavol Mikulík, Emil Horváth, Dušan Jamrich, Milan Kňažko, Zdena Studenková, Kamila Magálová, Maroš Kramár, Stano Dančiak, Marián Labuda a další.

Činohra SND je od roku 2000 členem mezinárodní organizace ETC (Evropská divadelní konvence), která sdružuje 35 divadel z 22 zemí Evropy.

Činohra SND v 21. století[editovat | editovat zdroj]

V posledních deseti letech Činohra SND stále více poskytuje prostor pro hostování mladých osobností slovenské režie. Mezi jinými například Dodo Gombár, Patrik Lančarič, Martin Čičvák, Silvester Lavrík nebo Ondrej Spišák. Stejně tak se snaží objevovat nové herecké talenty a vytvářet tak postupně místo pro novou hereckou generaci. V posledních letech do souboru Činohry SND vstoupili herci jako například Zuzana Fialová, Monika Hilmerová, Tomáš Maštalír, Marko Igonda, Ľuboš Kostelný, Ondrej Kovaľ, Ivana Kuxová, Zuzana Marošová, Ján Koleník a Vladimír Kobielsky.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Současný repertoár Činohry SND[editovat | editovat zdroj]

* - označuje připravovaný titul

Sál Činohry SND[editovat | editovat zdroj]

Studio SND[editovat | editovat zdroj]

Historická budova SND[editovat | editovat zdroj]

Vedení Činohry SND[editovat | editovat zdroj]

Ředitel Činohry SND:

Režiséři:

Dramaturgové:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Činohra Slovenského národného divadla na slovenské Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]