Československá námořní plavba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Československá námořní plavba
MS Pionýr-Constanza1961.jpg
Základní údaje
Právní forma akciová společnost
Datum založení 1. dubna 1959
Adresa sídla Počernická 3410/1a, Praha, 108 00, Česko
Identifikátory
IČO 00001082
Některá data mohou pocházet z datové položky.
IFIS Historical.svgVlajka ČSNP
Československá loď Pionýr v rumunské Konstanci, červen 1961
Budova České (dříve Československé) námořní plavby na Hagiboru v Praze-Strašnicích
Vstup do budovy České námořní plavby, 2011

Československá námořní plavba, mezinárodní akciová společnost byla založena 1. dubna 1959.[1] O 35 let později 26. září 1994 byla zapsána změna názvu na Česká námořní plavba, a. s. V roce 1994 byly akcie společnosti na jméno, na majitele i zaměstnanecké, od 25. září 1995 pouze na majitele, od 7. prosince 2006 jsou všechny akcie na majitele v zaknihované podobě.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Námořní lodě se pod československou vlajkou plavily krátce po vzniku Československa. První takovou lodí byl škuner Kehrwieder roku 1920. Versaillská mírová smlouva a na ní navazující Barcelonská deklarace umožnily používat státní vlajky na námořních lodích i zemím bez vlastního mořského pobřeží. Tuto smlouvu Československá republika ratifikovala v roce 1924. Rejstříkovým přístavem se stala Praha a smlouvami republice pronajalo Německo na 99 let přístavy ve Štětíně a Hamburku (Moldauhafen).

V období 1. republiky československé námořní lodě patřily různým společnostem, například loď Legie patřila roku 1920 Bance československých legií, další lodě vlastnila firma Baťa, či společnosti zahraniční. V tomto předválečném období vystudovalo námořní akademii v Jugoslávii 80 budoucích důstojníků, proto po druhé světové válce mělo Československo k dispozici řadu zkušených kapitánů dálné plavby.[2]

Založení státního podniku[editovat | editovat zdroj]

Dne 18. září 1953 byla založena akciová společnost pro námořní dopravu Čechofracht. Brzy poté se změnila na státní podnik zahraničního obchodu, v jehož náplni byla též námořní plavba a obchod.

Ministerstvo zahraničního obchodu udělilo společnosti Čechofrachtu Praha svým výnosem z února 1959 právo založit akciovou společnost, v jejíž náplni je provozování námořní plavby, nákup, prodej a pronájmy lodí. Založení bylo provedeno 1. dubna 1959 zapsáním do podnikového rejstříku a 4. června 1959 ministr zahraničního obchodu nové společnosti svou vyhláškou udělil oprávnění provozovat námořní plavbu.[3]

Protože Čínská lidová republika nebyla členem OSN, nesměla provozovat vlastní námořní dopravu. Proto se podílela na zrodu československé společnosti a finančně i na stavbě řadě lodí, které měly československou vlajku. Po přijetí Číny do OSN po roce 1960 byla část lodí Číně předána zpět a došlo k finančnímu vyrovnání.[4]

Stavba, registrace a využití lodí[editovat | editovat zdroj]

Protože Československo byl stát vnitrozemský, lodě mu stavěly loděnice přímořských států – například Polska, Jugoslávie, Bulharska, Japonska. Všechny námořní lodě podléhají schvalováním zahraničních klasifikačních organizací (např. anglická Lloyd register of shipping), které svými požadavky stavby plavidel ovlivňují.[5]

Podnik během let své existence měl ve své správě několik desítek lodí. Například parníky Republika zakoupený roku 1951 a Julius Fučík z roku 1953 či v roce 1959 největší československou loď Ostrava o délce 170 metrů, šířce 22 metrů, plovoucí rychlostí 15,5 uzlů.

Z hlediska obchodu byl provoz lodí velice rentabilní. Československé lodě zajišťovaly výměnu zboží mj. s Čínou či Kubou, tedy států v tehdejší době z politických důvodů zčásti blokovaných. Umožnily dostat výrobky československého průmyslu do celého světa a bez velkého nároku na devizy dovážet nedostatkové suroviny.

Některé lodě si Československo nechalo postavit jako protihodnotu, např. loď Kladno byla postavena za výtěžek za důl na antracit ve Vietnamu, či moderní loď Vítkovice jako protihodnota za důl na železnou rudu v Etiopii.[6]

V roce 1984 mělo Československo 14 námořních lodí: Košice, Vítkovice, Blaník, Sitno, Radhošť, Kriváň, Praha, Mír, Bratislava, Třinec, Orlík, Slapy, Lipno a Ostrava.[7]

Válečné události[editovat | editovat zdroj]

Během válečného konfliktu mezi Izraeelem a několika arabskými státy a po něm byla československá loď Lednice spolu s 14 dalšími loděmi osm let (1967–1975) držena na Velkém Hořkém jezeře u Suezského průplavu i se svou posádkou. Pak byla odvlečena do Rijeky k opravě.

Vývoj po roce 1990[editovat | editovat zdroj]

V roce 1992 byla Československá námořní plavba privatizována v první vlně kuponové privatizace.[8][9] Vlastníky se staly FINOP, Čechofracht, asi 50 investičních privatizačních fondů (z nichž největší byly PIAS, KIS, YSE a SIS), restituční fond a asi 20 tisíc držitelů investičních kuponů a zaměstnaneckých akcií.[10] ČNP si objednala u korejské loděnice Daewoo dvě lodě typu Panamax (Beskydy a Šumava, odprodána byla loď Mír II) a investovala do majetkové účasti v několika servisních, obchodních či plavebních dceřiných společnostech, z nichž některé byly určeny k provozování jednotlivých lodí.[11]

K 15. červnu 1994 byly změněny stanovy a název společnosti se změnil na Česká námořní plavba.[11]

V roce 1995 se majoritním akcionářem stala společnost Stratton Investments spojená s Harvardskými fondy Viktora Koženého, které však neměla nic společného s Harvardovou univerzitou v USA, restrukturalizace a modernizace flotily pokračovala. Lodě byly do roku 1998 postupně odprodány, a to zčásti dceřiným společnostem, které je provozovaly, některé lodě i jiným kupcům (např. v roce 1995 byly tři lodě prodány slovenské společnosti Dunajplavba). Ačkoliv provoz lodí vykazoval dlouhodobě zisky, Česká námořní plavba a. s. se v roce 1998 prodejem posledních lodí dostala do hluboké ztráty.[11]

Čeští a slovenští námořníci nadále působí, avšak většinou pod hlavičkou jiných společností. Na čtyřech z lodí německého rejdařství MST byly některé posádky složeny kompletně z Čechů a Slováků. Národnostně smíšené posádky byly i na lodích některých italských rejdařů - české či slovenské zastoupení na cca 15 lodích (zejména v důstojnickém sboru), přičemž podřízená posádka pochází často z jiných národů, například ukrajinského. České a slovenské námořní důstojníky zaměstnali i někteří z kupců bývalých lodí ČNP.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACOVSKÝ, Jaroslav; PODLENA, Vladimír. Československé námořní loďstvo. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1984. OD-31-055-84-05-101. Kapitola Úvodem, s. 9. 
  2. Atlas lodí, str. 14
  3. Atlas lodí, str.15
  4. Martin Donát. Kapitán na lodi může křtít i střílet. Mladá fronta - Sedmička Liberec a Jablonec. Květen 2010, roč. II, čís. 18, s. 12. 
  5. Atlas lodí, str.19
  6. Sedmička, str. 12
  7. Atlas lodí, str. 97
  8. Naše námořní flotila... [online]. Kudlanka, 2009-06-07 [cit. 2016-10-19]. Dostupné online. 
  9. Československá námořní plavba [online]. ČT24, 2008-11-18 [cit. 2016-10-19]. Dostupné online. 
  10. 1992 [online]. Historie ČNP [cit. 2016-10-19]. Dostupné online. 
  11. a b c Komentáře, Československá námořní plavba
  12. Petr Němec, Dušan Jamný: Naše lodě a námořníci v současnosti, Česká námořní plavba

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]