České výtvarné umění 19. století

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

České výtvarné umění 19. století hledá inspiraci především v historii, romantických krajinných scenériích a všímá si života obyvatel měst. Svého vrcholu dosáhlo v monumentálním ztvárnění významných událostí národních dějin, portrétní tvorbě, krajinomalbě a některých oborech užitého umění (sklo).

Historické souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Dočasné zrušení Jezuitského řádu papežem Klementem XIV. (1773-1814), provázené v českých zemích přechodným snížením úrovně vyššího školství a dále josefínské reformy z roku 1781, osvícenství a sekularizace státního uspořádání spojené s podřízením církve státu a zrušením řady řeholních řádů a klášterů ovlivnily přímo i výtvarné umění na počátku 19. století.

Dramaticky poklesl počet církevních zakázek a centralizace moci vedla ke stěhování šlechty - dalších významných objednatelů uměleckých děl - do Vídně. Zavedení němčiny jako úředního jazyka posílilo úsilí o české národní obrození i ve městech.

Roku 1769 vznikla Královská česká společnost nauk, v roce 1796 byla založena Společnost vlasteneckých přátel umění a roku 1799 Akademie jako vysoká škola pro výuku malířství. Uměleckoprůmyslová škola byla založena roku 1885 a spolu s reformovanou Akademií (1896) ovlivnila zejména generaci Národního divadla.

Vývoj umění v 19. století[editovat | editovat zdroj]

Architektura a užité umění[editovat | editovat zdroj]

V závěru baroka se architekti vrátili k inspiraci antikou a na přelomu 18. a 19. století vznikly některé klasicistní stavby uplatňující přímé linie a sloupový řád odvozený z nejstarší řecké architektury (Muzeo del Prado, 1785-1819, Grand Théatre Bordeaux, 1777-1800, Zámek Kačina[1]). Neoklasicistní sloh, který byl dominantní v první polovině 19. století, je označován jako empír. Souběžně s ním se uplatňoval romantický historizmus, podnícený exotikou a od druhé čtvrtiny 19. století, zejména v užitém umění, měšťanský sloh označovaný jako biedermeier. Na venkově se nová zděná architektura ještě inspiruje barokem (selské baroko).

Ve druhé polovině 19. století vznikaly v souvislosti s obnoveným zájmem o středověk a obnovu památek v duchu purismu také romantické novostavby zámků a zámeckých interiérů s napodobeninami historických předmětů a nábytku (novogotika)[2]. Období tzv. přísného historismu (1860-1880) a pozdního historismu (do počátku 20. století) existovalo souběžně s pozdním romantismem a novorenesancí (1860-1890), po kterém koncem století následovalo období eklektických historizujících slohů, zejména v městské činžovní zástavbě. V 19. století se také odehrála průmyslová revoluce, vznikla řada unikátních průmyslových staveb (Negrelliho viadukt, 1850) a novými konstrukčními materiály se stala litina, ocel a sklo (Skleník v Lednici, 1845, Petřínská rozhledna, 1891). Na přelomu století se v užitém umění uplatnil nový ornamentální výtvarný styl Art Nouveau a vznikaly první secesní budovy.

Malířství a sochařství[editovat | editovat zdroj]

Koncem 18. století se v rokokové malbě a sochařství objevují neoklasicistní prvky a časný (historizujíci) romantismus. Na počátku 19. století převzala úlohu hlavních objednavatelů uměleckých děl nová střední třída bohatnoucích měšťanů, která dávala přednost portrétům, krajinám a žánrovým obrázkům. Pro nedostatek veřejných zakázek se někteří malíři živili jako obchodníci a sochařské dílny se věnovaly uměleckému řemeslu a náhrobní plastice.

Vývoj malířství ovlivnilo založení Akademie roku 1799 a její první ředitel Josef Bergler, čelný představitel akademického neoklasicismu. Po něm převzali vedení Akademie Václav Mánes (1835) a František Tkadlík (1836-1840) a počátkem 40. let Christian Ruben (1840-1852), který se předtím prosadil jako autor historické malby a do Prahy přinesl německý romantismus. První krajináři se vyučili soukromě u Norberta Grunda. Jejich následovníci byli většinou žáky krajinářské školy Akademie, kterou vedl nejprve Karl Postl (1806-1818), jeho žák Antonín Mánes (1836-1843) a po něm Maximilian Joseph Haushofer (1849-1866), pozvaný do Prahy svým švagrem a rektorem Akademie Rubenem. Další významnou krajinářskou školu založil Haushoferův žák Julius Mařák (1887-1899).

Krajinářský romantismus a tzv. Druhé rokoko ve figurální malbě se plně rozvinuly kolem poloviny 19. století. Malíři, kteří studovali v Paříži, se po roce 1850 přiklonili k realismu. V českých zemích ale elementy romantismu přetrvaly v malířství až do konce 19. století jako neoromantismus[3].

Generaci Národního divadla v 80. letech tvořili zejména umělci, kteří se školili nebo žili v zahraničí a byli ovlivněni renesancí a francouzským neoklasicismem.

Akademický klasicismus, převládající v monumentální sochařské tvorbě do poloviny 19. století, byl typický pro dílnu bratří Maxů, která získávala většinu zakázek a zaměstnávala další sochaře. V polovině 19. století se prvky romantismu objevují v díle Václava Levého a později u Josefa Maudera. Jistý vliv na následující generaci měla v druhé polovině století sochařská dílna a pedagogické působení Tomáše Seidana, který opouští akademický klasicismus směrem k realismu. Zakladatelem realistického sochařství a prvního sochařského ateliéru na Akademii byl až Josef Václav Myslbek. Jako nový materiál pro odlití soch se uplatnila v druhé polovině 19. století také litina.

Na samém konci století se objevil ve všech oborech umění nový umělecký styl Art Nouveau (Secese) a některé směry v malířství a sochařství, které předznamenaly moderní umění 20. století (symbolismus, impresioniosmus).

Malíři[editovat | editovat zdroj]

Řazeni podle data narození

Sochaři[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Macková, L., Zámek Kačina. Praha 1956
  2. Stehlík, M., Lednice, Valtice. Praha 1986
  3. Blažíčková-Horová N, 19th-Century Art in Bohemia, 2009, s. 82

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Müller R, Künstler der Neuzeit Böhmens. Biographische Studien. Berglers Schüler. Mittheilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen XIV, 1876, s. 35-47
  • Volavka V., Cesta k umění - Průvodce po dějinách národního obrození. České malířství devatenáctého století, Praha 1941
  • Volavka V., České malba XIX. století, Klasicismus a první romantismus, od baroka do čtyřicátých let XIX. století. I. Praha 1942
  • Novotný V., České malířství 19. století, NG a SVU Mánes Praha 1946
  • Novotný V., Čeští klasikové 19. století, malíři a sochaři UB, NG a UB Praha 1948
  • Moravská galerie Brno, Čeští klasikové 19. století, Brno 1948
  • Liška A, Ludvík Kohl a jeho škola, kat., Muzeum hlavního města Prahy, Praha 1950
  • Novotný V., České umění 19. století ze sbírek Národní galerie a Pražského hradu, NG Praha 1950
  • Národní galerie III. České malířství 19. století (Generace Národního divadla). Praha 1954
  • Matějček A., Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1954
  • Štika K., Česká grafika XIX. století, kat. 64 s., NG Praha, tisk. Orbis, tiskařské závody, n.p., Praha 1955
  • Heumann J, Die tschechische klassische Malerei des 19. Jahrhunderts. Praha 1955
  • Mráz B, Karel Postl a základy české krajinomalby. Praha 1957
  • Macková O., České malířství 19. století, NG Praha 1963
  • Macková O., České malířství 19. století ze sbírek Národní galerie v Praze, Moravská galerie Brno 1967
  • Volavka V., České malířství a sochařství 19. století, Praha 1968
  • Macková O., Procházka V., České umění XIX. století, NG Praha 1972
  • Blažíčková Naděžda, České malířství XIX. století, Litomyšl 1975
  • Wittlich Petr, K modelu umění 19. století, in: Historické vědomí v českém umění 19. století. Sborník z konference v Plzni, Praha 1981, s. 142-151
  • Macková O., Klasikové malířství 19. století, OG Liberec 1981
  • Vlček T., Světlo v českém malířství - generace osmdesátých a devadesátých let 19. století, MM a Galerie ve Vodňanech 1982
  • Kotalík Jiří (ed.), Tschechische Kunst (1878-1914). Auf dem Weg in die Moderne, Darmstadt, 1984
  • Vlček Tomáš, Studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890-1914, Praha 1986
  • Janištinová A., Čechy a Evropa - umění romantismu, ZČG Plzeň 1990
  • Bouzková B, Česká šlechta a její pokus o oživení českého uměleckého života na konci 18. a na počátku 19. století. Documenta Pragensia X, 1991, s. 269-295
  • Theinhardtová M, Historická malba v Praze a ve Vídni v polovině 19. století, pokus o srovnání, v: Hojda Z, Prahl R, (eds.), Český lev rakouský orel v 19. století/Böhmischer Löwe und österreichischer Adler im 19. Jahrhundert. Sborník příspěvků ze stejnojmenného sympozia, Plzeň 1994
  • Blažíčková-Horová Naděžda, Praha v malbě 2. poloviny 19. století, MHMP Praha 1994
  • Theinhardtová M., Historická malba v Praze a ve Vídni v polovině 19. století - pokus o srovnání, Český lev 1996, s. 147-150
  • Blažíčková-Horová Naděžda, Mistrovská díla českého malířství 19. století ze sbírek Pražského hradu, Praha 1996
  • Blažíčková-Horová Naděžda (ed.), Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, NG Praha 1996
  • Vlnas Vít (ed.), Historická malba v Čechách. Škola Christiana Rubena, NG a Správa Pražského hradu, Praha 1996
  • Prahl R, Posedlost kresbou. Počátky Akademie umění v Praze 1800-1835. Divus, Ivan Mečl, Praha 1998 ISBN 80-902379-9-1
  • Blažíčková-Horová Naděžda, České malířství 19. století. Katalog stálé expozice, Klášter sv. Anežky České, Národní galerie v Praze 1998, ISBN 80-7035-138-1
  • Hojda Z, Prahl R, (eds.), Mezi časy. Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800. Sborník příspěvků z 19. ročníku sympozií k problematice 19. století, Plzeň. Praha 2000, s. 37-43
  • Romantismus. Gérard Legrand ; [z fr. přel. Felipe Serrano], Praha a Litomyšl Paseka, 2001, ISBN 80-7185-314-3
  • Theinardthová M, Historická malba. Čechy 1840-1860, in: Blažíčková-Horová N, Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890, III/1, Academia Praha 2001, ISBN 80-200-0735-0
  • Baroko - Architektura, sochařství, malířství (překlad z něm.), Slovart 2007, ISBN 978-80-7209-771-5
  • Biedermeier. Umění a kultura v českých zemích 1814-1848 (kat. výst.), Praha 2008
  • Blažíčková-Horová Naděžda, 19th-Century Art in Bohemia (1790-1910), Painting, Sculpture, decorative arts, National gallery in Prague, 2009, ISBN 978-80-7035-426-1
  • Herout Jaroslav, Slabikář návštěvníků památek, NPÚ v Praze 2011, ISBN 978-80-86516-40-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]