Červorovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxČervorovití
alternativní popis obrázku chybí
indočervor kannanský (Uraeotyphlus narayani)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaobojživelníci (Amphibia)
Řádčervoři (Gymnophiona)
Čeleďčervorovití (Ichthyophiidae)
Taylor, 1968
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Červorovití (Ichthyophiidae) představují čeleď beznohých obojživelníků z řádu červorů (Gymnophiona).

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Všichni červoři byli dlouhodobě vedeni v rámci jediné čeledi cecíliovití (Caeciliidae). Čeleď Ichthyophiidae vymezil teprve americký herpetolog Edward Harrison Taylor ve své přelomové monografii z roku 1968, jež se poprvé snažila vytvořit ucelenější systém tohoto špatně známého řádu obojživelníků.[1][2]

V původním Taylorově pojetí zahrnovali červorovití čtyři rody: Ichthyophis a Caudacaecilia z Asie a Epicrionops a Rhinatrema z Jižní Ameriky. Jihoamerické rody však byly roku 1977 vyčleněny do samostatné čeledi pačervorovití (Rhinatrematidae).[3][4] Roku 1979 byl do čeledi Ichthyophiidae přeřazen rod Uraeotyphlus, jenž byl původně klasifikován v rámci čeledi Caeciliidae. Rod Uraeotyphlus byl následně v rámci různých studií řazen buďto dále v rámci Ichthyophiidae, anebo v rámci samostatné čeledi Uraeotyphlidae. Fylogenetické studie považují za nejbazálnější červory pačervorovité, s následnou divergencí zástupců rodů Ichthyophis a Uraeotyphla, a to buď nezávisle, nebo ze společného předka.[5][2]

Následující seznam druhů vychází z [6]. Původní rod Caudacaecilia byl synonymizován v rámci Ichthyophis.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Červorovití dosahují délky těla mezi 20 a 30 cm, ačkoli některé mohutné druhy, jako je červor bombajský (I. bombayensis), mohou měřit i 40 až 50 cm.[2] Tělo je podobně jako u ostatních červorů hadovité, rozdělené prostřednictvím primárních, sekundárních a terciérních prstencovitých zářezů, mezi nimiž se nacházejí šupiny dermálního původu. Na rozdíl od evolučně odvozenějších červorů, jako jsou cecíliovití, mají červorovití pravý ocas. Na hlavě jim vyrůstají smyslová tykadélka, která leží blíže očím než nozdrám. Oči jsou na pohled patrné, ale překrývá je kůže. Zbarvení červorovitých je typicky levandulově šedé, u některých druhů doplněné žlutými pruhy.[4][8][9]

Červorovití se vyskytují v jižní a jihovýchodní Asii směrem na východ až po Wallaceovu linii. Kolonizovali i řadu ostrovních stanovišť, včetně Sumatry, Bornea, Cejlonu či Filipín.[8] Jde o zástupce edafonu tropických deštných lesů a dalších vhodných stanovišť, na povrch vylézají pouze zřídka, typicky za vydatných dešťů. Na základě skrytého způsobu života jsou informace o jejich chování a ekologii jenom sporé – což je, koneckonců, charakteristické i pro ostatní červory. Potravou červorovitých jsou především žížaly a další půdní organismy, v zajetí však bez obtíží přijímají i jinou masitou potravu. Samice červorovitých vykazují rodičovskou péči; provazce nakladených vajíček chrání až do vylíhnutí mláďat. Larvy zpočátku žijí ve vodních tocích a teprve po metamorfóze se přesouvají do půdy. Oplození červorovitých probíhá vnitřně, samčí kopulační orgán se označuje jako phallodeum.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Taylor, E. H. 1968. The Caecilians of the World: A Taxonomic Review. Lawrence: University of Kansas Press.
  2. a b c VITT, L. J.; CALDWELL, J. Herpetology – An Introductory Biology of Amphibians and Reptiles. 3. vyd. Burlington; San Diego; London: Academic Press ISBN 978-0-12-374346-6. S. 413–417. (anglicky) 
  3. Nussbaum, R. A. 1977. Rhinatrematidae: a new family of caecilians (Amphibia: Gymnophiona). Occasional Papers of the Museum of Zoology, University of Michigan 682: 1–30.
  4. a b c DUELLMAN, W. E. & kol. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia. Volume 6, Amphibians. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale, 2003. ISBN 0787657824. S. 419–420. 
  5. Nussbaum, R. A. 1979. The taxonomic status of the caecilian genus Uraeotyphlus Peters. Occasional Papers of the Museum of Zoology, University of Michigan 687: 1–20.
  6. Ichthyophiidae Taylor, 1968 [online]. Amphibian Species of the World 6.1 – American Museum of Natural History [cit. 2023-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. NISHIKAWA, Kanto; MATSUI, Masafumi; YONG, Hoi-Sen. Molecular phylogeny and biogeography of caecilians from Southeast Asia (Amphibia, Gymnophiona, Ichthyophiidae), with special reference to high cryptic species diversity in Sundaland. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2012-06, roč. 63, čís. 3, s. 714–723. Dostupné online [cit. 2023-04-16]. DOI 10.1016/j.ympev.2012.02.017. (anglicky) 
  8. a b GAISLER, Jiří; ZIMA, Jan, 2007. Zoologie obratlovců. 2. vyd. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1484-9. S. 357. 
  9. MORAVEC, Jiří. Obojživelníci, Plazi. Praha: Albatros, 1999. (Svět zvířat). S. 28. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]