Zum Inhalt springen

Červený hrádek (zámek, Jirkov)

Aus Wikipedie
Červený hrádek
Východní průčelí
Východní průčelí
Účel stavby

hotel, prohlídkový okruh

Základní informace
Slohbarokní
ArchitektAntonio della Porta
Výstavba1669–1675
StavebníkJan Adam Hrzán z Harasova
Další majiteléIlburkové, Ojířové z Očedělic, Lichtenštejnové
Rottenhanové
Hohenlohe-Langenburgové
Současný majitelMěsto Jirkov
Poloha
AdresaČervený Hrádek 1, Jirkov, ČeskoČesko Česko
Souřadnice50°30′43,92″ s. š., 13°26′38,04″ v. d.
Map
Další informace
Rejstříkové číslo památky26556/5-490 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
WebOficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Červený hrádek (německy Rothenhaus) je raně barokní zámek na severním okraji Jirkova v okrese Chomutov. Postavit ho nechal roku 1655 Jan Adam Hrzán z Harasova. Staveništěm zámku se stala ostrožna na úpatí Krušných hor, na které předtím stával hrad Borek. Zámecký areál je od roku 1963 chráněn jako kulturní památka.[1]

Historie

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

Počátky hradu jsou nejasné. August Sedláček a Rudolf Anděl zaměnili Borek s nedalekým Novým Žeberkem a dějiny obou hradů jimi byly spojovány.[2]

Hrad

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
Nádvoří

Hrad Borek byl postaven neznámým stavebníkem v době na přelomu čtrnáctého a patnáctého století,[3] ale někdy bývá za zakladatele považován Dětřich Kraa, který mohl hrad založit v letech 1411–1415.[4] Dětřich zastával na dvoře krále Václava IV. funkci podčešího. Již roku 1413 vykonával patronátní právo v Borku a v roce 1415 přijal od krále městečko i s hradem jako manství. Zemřel přibližně o dva roky později. Majetek po něm zdědila manželka Kateřina a syn Hanuš Kra, kteří panství roku 1417 prodali Václavovi z Moravěvsi a Kopist.[5]

Během husitských válek stál Václav z Moravěvsi na katolické straně. Nechal hrad opravit a ozdobit červenou barvou, podle níž se hradu začalo říkat Červený hrádek.[5] Nový název se v písemných pramenech poprvé objevil roku 1422.[3] Po Václavově smrti hrad získali Markéta, vdova po Buškovi z Eisenberka, a její synové Jan a Bohuslav z Moravěvsi a Blažimi. Roku 1428 byl za jediného pána hradu označen pouze Jan z Moravěvsi.[5] Ještě téhož roku se hradu zmocnil Vít ze Šumburka, později Bohuslav ze Rvenic a v roce 1436 Jan Hrádek z Chodžova.[6]

Právní nárok na hrad však stále držel Jan Blažimský, který jej roku okolo roku 1431 prodal Půtovi z Ilburka. Jisté právo na něj měl také Jan z Litovic, manžel Anežky ze Rvenic, která byla druhou manželkou Václava z Moravěvsi. Ani jeden z nich však hrad fakticky neovládal. Roku 1437 nechal císař Zikmund zapsat hrad Vilémovi z Ilburka, ale ani on se skutečným majitelem nejspíše nestal, přestože se o něj soudil s Janem Hrádkem z Chodžova. Dalším pánem hradu se stal Plichta ze Žerotína, uváděný na Červeném hrádku v roce 1440. Vilémovi z Ilburka se od něj podařilo hrad nejspíše získat, protože roku 1443 udělil jirkovským měšťanům řadu práv. Roku 1449 potom celé panství s výjimkou věna Anežky ze Rvenic prodal Albertu (Albrechtu) Konipasovi.[5] Ke statku tehdy patřily kromě samotného hradu mimo jiné vesnice Březenec, Zaječice, Vinařice, Kyjice, Komořany, městečko Ervěnice, dva díly Jirkova a větší část Vrskmaně.[7]

Podle Rudolfa Anděla Albert Konipas přikoupil Kyjice (tehdy rozdělené na Okrouhlé a Dlouhé Kyjice) až v roce 1454, když od Víta ze Šumburka koupil Starý Žeberk. Po Albertově smrti vdova a syn Oldřich Červený hrádek prodali roku 1472 Bedřichu Ojířovi z Očedělic, od kterého jej o rok později koupil Hanuš Glac ze Starého Dvora.[6] Z jeho synů Červený hrádek připadl Lorenci Glacovi. Po něm, podle poslední vůle z roku 1516, zdědila majetek dcera Anna, která se provdala za Šebestiána z Veitmile.[8] Musela však nejprve vyplatit věno druhé Lorencovy manželky, Voršily z Minic, a nároky Lorencova strýce Bernarta.[9]

Přestože byl Šebestián z Veitmile považován za dobrého hospodáře, nedostatek peněz ho přinutil borecké panství roku 1549 zastavit Jindřichovi z Gersdorfu. Šebestián brzy potom zemřel, a panství tak vyplatil až jeho syn Jan z Veitmile v roce 1551. Zůstalo mu jen tři roky, protože roku 1554 ho spolu se svými strýci prodal rytíři Kryštofovi Karlovicovi z Karlovic za 27 000 kop českých grošů. Vzhledem k nepříliš dobrému hospodaření musel postupně rozprodávat jednotlivé části panství, až roku 1577 prodal samotný zámek s několika vesnicemi Augustu Gersdorfovi z Gersdorfu. Kryštof vzápětí zemřel a červenohrádecké panství od August Gersdorfa v roce 1579 koupil Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic.[10]

Zámek

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
Sochy Odyssea a Polyféma na nádvoří
Jedna z nástěnných maleb

Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic nechal hrad po roce 1579 přestavět na renesanční zámek.[3] Kromě toho získal zpět dříve odprodané části panství. Před svou smrtí rozdělil rozsáhlý majetek mezi tři syny, z nichž Adam zemřel brzy po otci. Ze zbývajících bratrů Červený hrádek připadl spolu Chomutovem, Údlicemi, Březnem,[6] Nezabylicemi a Horou Svaté Kateřiny mladšímu Bohuslavu Jáchymovi Hasištejnskému z Lobkovic, který se oženil s Annou z Redernu.[10] Po její smrti vyměnil roku 1588 veškerý majetek se svým příbuzným Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav, Kosmonosy a 80 tisíc kop míšeňských grošů.[6] Jiří Popel z Lobkovic na svém novém panství zahájil proces rekatolizace a do Chomutova pozval jezuity. Obyvatelé města se proti náboženským změnám bouřili a roku 1591 ve městě došlo k otevřenému povstání.[6] Povstání bylo potlačeno a ještě téhož roku proběhl na Červeném hrádku soud s částí povstaleckých vůdců, z nichž byli dva měšťané na zámku popraveni.[11]

Samotný Jiří Popel brzy poté upadl u císaře Rudolfa II. v nemilost a byl uvržen do vězení na Lokti,[6] kde roku 1606 zemřel. Ještě předtím, roku 1594, mu byl zabaven veškerý majetek, který byl až do roku 1605 (1606[12]) ve správě královské komory, kterou v Chomutově a na Červeném hrádku zastupoval Jan Cetlpergár.[11] Dne 19. prosince 1605[11] panství s městečkem Borkem spolu s Údlicemi, Nezabylicemi a Blatnem a Horou Svaté Kateřiny koupil Adam Hrzán z Harasova za 236 tisíc rýnských zlatých.[12]

Hrzánové z Harasu

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
Portál hlavního průčelí s erbem rodu Hohenlohe-Langenburg

Adam Hrzán sympatizoval s českým stavovským povstáním. Přestože byl zámožný, nechtěl se plně podílet na financování stavovských aktivit, a proto stavovské direktorium roku 1618 na zámek poslalo úředníky doprovázené oddílem ozbrojencům, kteří tam zabavili peníze v hodnotě 118 tisíc kop míšeňských grošů. Po Adamově smrti v roce 1619 panství zdědil syn Jan Hrzán. Stejně jako jeho bratři a otec podporoval Fridricha Falckého, a proto měli být potrestán ztrátou veškerého majetku. Podařilo se jim tomu zabránit tak, že Zdislav Hrzán se vzdal svého lanškrounského panství.[13]

Třicetiletá válka pro zámek znamenala pohromu. Roku 1631 zemřel Jan Hrzán, a zámek připadl vdově Sabině Žofii z Vřesovic a jejím třem nezletilým synům. Ve stejném roce museli majitelé zaplatit výpalné saskému veliteli Vlietsingovi, jehož oddíly tábořily u Chomutova. Přesto Sasové zámek obsadili a jeho velitelem se stal Jindřich z Bischofsheimu. Vojáci navíc poničili vybavení interiérů a zbourali úřednický dům. V únoru roku 1632 k Červenému hrádku přitáhlo císařské vojsko od obléhaného Žatce a zámek vypálilo. Podruhé zámek vyhořel roku 1639 během vpádu Švédů.[13]

Sabina Žofie z Vřesovic se mezitím roku 1633 vzdala za svobodného pána Rudolfa z Morzinu.[13] Roku 1646 se správy panství ujal její syn Jan Adam Hrzán z Harasova, který tehdy dosáhl plnoletosti, a v roce 1655 zahájil obnovu sídla. Nejprve musely být strženy válkou poničené zbytky starého zámku a jeho opevnění. Samotná stavba proběhla v letech 1669–1675 a řídil ji stavitel Santino de Bossi. Autorství projektu však bývá připisováno Antoniovi della Porta.[12]

Po Janu Adamovi se měli roku 1681 o majetek rozdělit rovným dílem dva synové. Červenohrádeckým pánem se stal Ferdinand Maxmilián z Harasu, který na zámku v letech 1687–1688 hostil sochaře Jana Brokoffa. Roku 1696 musel celé panství přenechat staršímu bratrovi Arnoštu Maxmiliánovi Hrzánovi, který za něj převzal dluhy a zavázal se vyplácet mu rentu ve výši 6660[13] zlatých.[12] Panství již o rok později zdědil Zikmund Valentin Hrzán z Harasova kterému do té doby patřil údlický statek.[13] Na Červeném hrádku pravděpodobně nechal postavit schodiště do parku před jižním průčelím zdobené Brokoffovými vázami.[12] Návrh schodiště pochází, ne zcela jistě,[12] od architekta Jana Baptisty Matheye.[14]

Osmnácté a devatenácté století

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
Zámek kolem roku 1784, rytina F. K. Wolfa
Jindřich František z Rottenhanu

Dne 18. října 1707 červenohrádecké panství koupil za 90 300 zlatých kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Jeho dědičkou se stala vdova Erdmunda Tereza rozená z Ditrichštejna a po ní roku 1720 dcera Marie Dominika z Lichtenštejna (1698–1724). Ta se provdala za knížete Jindřicha Josef z Auerspergu. Zemřela roku 1724. Svůj majetek v závěti rozdělila na poloviny, z nichž jednu zdědil její manžel. Druhou polovinu zdědila dcera a synové Karel Josef, Jan Adam, ale roku 1766 členové rodiny uzavřeli smlouvu, podle které celé panství připadlo Janu Adamovi. Někdy v té době bylo k Červenému hrádku připojeno bílenecké a voděradské panství.[13]

Roku 1771 panství koupil za milión zlatých Jan Alexandr z Rottenhanu, který je o šest let později odkázal synovi Jindřichu Františkovi z Rottenhanu.[13] Jindřich se zasloužil o rozvoj panství a provedl také stavební úpravy na zámku, kde byla mimo jiné stržena vížka s cibulovou střechou, která stávala nad střechou průčelního rizalitu. Upravena byla také osově souměrná zahrada, na kterou navázal anglický park doplněný množstvím plastik a drobných staveb – divadlem, antickým chrámkem a dalšími pavilony.[12] Jindřichovou dědičkou se stala jediná dcera Gabriela provdaná za hraběte Jiřího Františka Buquoye.[15] Za něj od roku 1808 nejméně do roku 1820 na zámku od jara do podzimu pobýval Václav Jan Křtitel Tomášek, který zastával funkci učitele a skladatele hudby a organizátora hudebních vystoupení.[16] Hraběnka Gabriela panství rozšířila roku 1832 přikoupením Přísečnice a pět let později ještě Hauenštejna.[17] Majetek spravovala až do smrti v roce 1863, kdy se o něj rozdělily její děti. Zatímco Přísečnici a Hauenštejn zdědil syn Jiří Jan Buquoy, Červený hrádek získala dcera Isabella, ovdovělá hraběnka Trauttmansdorffová.[15]

Novodobé dějiny

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

Posledním rodem, kterému zámek patřil, se stali Hohenlohe-Langenburgové. Získali jej sňatkem Isabeliny dcery Gabriely s knížetem Ludvíkem Hohenlohe-Langenburgem. Zámek roku 1892 převzal její syn z prvního manželství Gottfried z Hohenlohe, který roku 1895 pověřil architekta Jana Kotěru úpravami zámku. Gottfriedův syn Max Egon z Hohenlohe se stal posledním šlechtickým držitelem Červeného hrádku. Max Egon udržoval styky se Sudetoněmeckou stranou, což mu umožnilo dojednat setkání anglického vyjednavače Waltera Runcimana s představiteli strany během jeho mise v srpnu a září 1938. Vzhledem k těmto stykům byl však zámek rodině po druhé světové válce zabaven[15] a většina mobiliáře byla odvezena do Krásného Dvora.[18]

Zámek od té doby sloužil řadě organizací. Vystřídalo se v něm učiliště hornické mládeže a učňovské středisko Chemických závodů v Záluží u Mostu. Od roku 1967 v zámku fungovalo doléčovací středisko chomutovské nemocnice a o dva roky později byl ve dvou místnostech zřízen Památník boje proti fašismu.[15] Roku 1996 zámek získalo město Jirkov, které zahájilo rozsáhlou rekonstrukci dokončenou v roce 2006. V zámku od té doby sídlí Kulturní, vzdělávací a informační zařízení Jirkov.[19] Veřejnosti je v zámku zpřístupněn prohlídkový okruh a technické muzeum v bývalé jízdárně.[20]

Stavební podoba

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

Hrad

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

Zámecká budova neobsahuje zdivo staršího hradu ani zámku. Pouze ve zdech terasy před zámkem jsou druhotně použity kamenické prvky z původního hradu.[3] Bedřich Bernau v devatenáctém století popsal ztracenou ilustraci zámku před barokní přestavbou. Podle ní a drobných náznaků v zámeckých interiérech je možné předpokládat, že hrad a renesanční zámek měly pravidelnou dispozici se zástavbou podél obvodové hradby kolem centrálního nádvoří.[21]

Zámek

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
Sochy v zámeckém parku

Zámek je barokní čtyřkřídlá uzavřená budova kolem obdélníkového nádvoří krytá mansardovou střechou. Dominantou jižního průčelí se třinácti osami je výrazný rizalit s fasádou členěnou pilastrovým řádem.[15] V ose rizalitu se nachází zdobený portál z roku 1675. K portálu vede dvouramenné schodiště s balustrádami a vázami.[22] Nádvoří je přístupné také průjezdem v protilehlém křídle, do kterého vede portál se segmentovým štítem.[15] Vestibul průjezdu má štukováním a malbami zdobený strop.[22] Nádvorní fasády jsou členěné slepými arkádami a pilastry. Přízemí od patra odděluje stupňovaný vlys. Křídlo s průjezdním portálem se do nádvoří otevírá třemi velkými arkádami, mezi kterými jsou výklenky s kašnami zdobenými sochami Odyssea a Polyféma od sochaře Jana Brokoffa.[15]

Přízemní[15] místností má stropy zaklenuté valenou klenbou nebo valenou klenbou s výsečemi.[22] Významným prostorem, který zabírá dvě poschodí, je velký sál v rizalitu hlavního průčelí. Vstup do něj umožňují čtyři portály se štukovou výzdobou. Horní část stěn sálu je zdobená pilastry podepřenými štukovými atlanty a výklenky s mytologickými postavami. Pod nimi jsou malby bitevních scén a štukové reliéfy. Mytologické a lovecké výjevy jsou také na stropě s vysokým fabionem.[15] Z roku 1695 pochází zámecká kaple svatého Jana Křtitele rozšířená roku 1787.[22] V jejím presbytáři byla použita necková klenba, zatímco loď má klenbu valenou s lunetami.[15]

Park

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

V okolí zámku je rozsáhlý park a zámecká obora. Park byl původně doplněn plastikami a zahradními stavbami.[12] V polovině devatenáctého století byl na jižní straně zámku doplněn o zahradu, jejíž součástí byla sbírka jehličnanů, a skleníky.[15] Od roku 2019 je velká část obory a některých přilehlých oblastí chráněna jako přírodní památka Červený Hrádek.[23]

Odkazy

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

Reference

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-12-12]. Identifikátor záznamu 137744 : Zámek Červený Hrádek. Památkový katalog. Také Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ.
  2. ↑ HEFNER, Zdeněk. Toulky po hradech Chomutovska. Hrad Nový Žeberk. Památky, příroda, život. 1993, roč. 25, čís. 3, s. 95. ISSN 0231-5076.
  3. 1 2 3 4 DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Kapitola Červený Hrádek, s. 99.
  4. ↑ Pyšná sídla mocných. Příprava vydání Ivan Lehký, Milan Sýkora. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2014. 202 s. ISBN 978-80-86531-14-4. S. 144. Dále jen Lehký, Sýkora (2014).
  5. 1 2 3 4 SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Červený hrádek (Borek), s. 266. Dále jen Sedláček (1923).
  6. 1 2 3 4 5 6 Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Červený hrádek – zámek, s. 75. Dále jen Anděl (1984).
  7. ↑ BINTEROVÁ, Zdena. Jirkov. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2000. 97 s. ISBN 80-238-6865-9. S. 6.
  8. ↑ Lehký, Sýkora (2014), s. 141
  9. ↑ Sedláček (1923), s. 267
  10. 1 2 Sedláček (1923), s. 268
  11. 1 2 3 Sedláček (1923), s. 269
  12. 1 2 3 4 5 6 7 8 Anděl (1984), s. 76
  13. 1 2 3 4 5 6 7 Sedláček (1923), s. 270
  14. ↑ Jean Baptista Mathey [online]. Putování za Santinim [cit. 2018-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-22.
  15. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 Anděl (1984), s. 77
  16. ↑ KLOUB, Pavel. Hudba na zámku Červený hrádek. Památky, příroda, život. 1987, roč. 19, čís. 1–2, s. 23.
  17. ↑ Sedláček (1923), s. 271
  18. ↑ RADOSTOVÁ, Šárka et al. Ad unicum: umělecká díla z fondů Národního památkového ústavu. 1,4: Od gotiky k manýrismu. Praha: Národní památkový ústav, 2023. 374 s. ISBN 978-80-7480-186-0. Kapitola Dobytí Troje, s. 343.
  19. ↑ Zámek Červený hrádek [online]. Červený hrádek, rev. 2018-10-17 [cit. 2018-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-10-18.
  20. ↑ Prohlídky zámku [online]. Červený hrádek [cit. 2017-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-24.
  21. ↑ Lehký, Sýkora (2014), s. 143–144
  22. 1 2 3 4 Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek I. A/J. Praha: Academia, 1977. 644 s. Heslo Červený Hrádek, s. 192.
  23. ↑ PP Červený Hrádek [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-11-02]. Dostupné online.

Literatura

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
  • BEČVÁŘ, Michal. Rottenhanové a Buquoyové na Červeném hrádku = Die Herren von Rottenhan und von Buquoy in Rothenhaus. Chomutov: Oblastní muzeum v Chomutově, 2014. 64 s. ISBN 978-80-87898-01-7. (česky, německy) 

Související články

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

Externí odkazy

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
Abgerufen von „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Červený_hrádek_(zámek,_Jirkov)&oldid=25770229“