Čertova brázda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Čertova brázda
Čertova brázda nad obcí Mělník (okr.Kutná Hora) v místě zvaném Na hrbech, foceno od SZ
Čertova brázda je v některých úsecích podél silnice Kachní Louže – Radlice širší než vlastní dnešní silnice

Čertova brázda byla význačná linie v krajině, která podle legendy spojovala Sázavu s Chotouní. Liniový útvar, který dal pověsti vzniknout, již není v terénu patrný a interpretace reliktů nacházených v jeho trase je předmětem diskuzí [1], [2].

Brázda, kterou podle legendy měl vyorat svatý Prokop s čertem zapřaženým v pluhu, začínala na Sázavě v místě zvaném Černé Budy a vedla (prakticky přímo) 21 kilometrů přibližně severním směrem k obci Chotouň.

Topografie Čertovy brázdy[editovat | editovat zdroj]

Historie výzkumu[editovat | editovat zdroj]

Čertova brázda na mapě Hanuše Kuffnera 9. 6. 1903

Před více než sto lety (1903) si Jozef Miškovský, někdejší pracovník Podlipanského muzea v Českém Brodě a jeho přítel, novinář a vojenský topograf Hanuš Kuffner všimli, jak rychle mizí stopy Čertovy brázdy v krajině. Stopy brázdy, v té době již na mnoha místech dohledatelné jen podle vyprávění pamětníků, Miškovský prošel a popsal. Kuffner pak takto rekonstruovanou trasu brázdy v krajině zakreslil.[3] Ve starých vojenských mapách přiložených k tomuto článku je „Miškovského“ trasa vyznačena červeně.

O sto let později zkoumali Čertovu brázdu archeolog Jiří Bernat a Milan Štědra, kteří při hledání stop brázdy nalezli řadu starých úvozů,[1] které interpretovali jako Miškovským a Kuffnerem nepovšimnuté úseky brázdy (na přiložených mapách jsou značeny modře).

Začátek Čertovy brázdy na staré vojenské mapě. Červeně trasa brázdy dle Miškovského a Kuffnera, modře trasy dle Bernata a Štědry
Vstup na pěšinu vedoucí podél Čertovy brázdy u Sázavy

Čertova brázda u Sázavy[editovat | editovat zdroj]

Čertova brázda podle legendy začínala severně od města Sázavy, v oblasti nazývané Černé Budy. Odtud, ze svého působiště, měl svatý Prokop brázdu orat k Chotouni, označované legendou jako jeho rodiště. Turisticky značený vstup na Čertovu brázdu se nachází asi 3 km od Sázavského kláštera na uhlířskojanovické silnici (335) nad loukou Votočnicí [1]. Od "Čertova pluhu" vede do lesa pěšina s křížovou cestou. Vstup na pěšinu označuje na uhlířskojanovické silnici bílý kamenný sloupek s obrázkem svatého Prokopa a připomínka „čertova“ pluhu vlevo od silnice. Souřadnice vstupu jsou: 49°52′58.75″N, 14°54′15″E.

Pěšina s křížovou cestou odtud stoupá strmě do svahu. Paradoxně, právě v tomto úseku, který je dnes jako jediný s brázdou přímo spojován, se novodobě značená trasa s křížovou cestou nekryje s Čertovou brázdou jak ji zachycuje tradice a jak ji zmapoval ještě Kuffner. Brázda v podobě mohutné cesty vedla paralelně, ale po druhé straně místní vodoteče (na druhé straně rokle). K současné Uhlířsko-Janovické silnici č. 335 se brázda připojovala v mohutném deltovitém rozšíření cesty, které je dnes soukromým pozemkem s rekreační chatou. Pro návštěvníky, kteří vyrazí po turisticky značené "brázdě" - pěšině s křížovou cestou, je to matoucí, protože jsou na nesprávném místě a při pozorování okolí netuší co inspirovalo tvůrce legendy. Teprve vysoko ve svahu se zmatečně značená pěšina k tradiční trase Čertovy brázdy skutečně připojuje. Stoupání cesty od řeky Sázavy k hřebeni překonává výškový rozdíl 160 m a je to největší výškový rozdíl na celé trase.

Od Sázavy vede zelená turistická značka 5 km podél brázdy až k lokalitě Kachní louže. Značkovaná cesta vycházející od Sázavského kláštera vystoupá pěšinou podél křížové cesty a pak se připojí k široké cestě, na níž brázdu situuje lidová tradice i Kuffner s Miškovským. Brázda vede po lesní cestě značené zelenou značkou lesem vzhůru k severu. Obloukem se stáčí k východu a vychází jižně od obce Mělník do volné krajiny. Přímo v obci Mělník se podle Bernata a Štědry trasa brázdy poprvé dělí (mělní!) na více větví.

Západní větev, popsaná v Miškovského práci (1903)[3] a zaznamenaná v Kuffnerově mapě, prochází loukami nad obcí a po několika stech metrech zabočuje do lesa, kde se ztrácí ve vlhkém území nad Mošticemi (do přiložené staré mapky byla zanesena tato trasa červeně).

Bernat při hledání stop Čertovy brázdy v roce 2003 nalezl východně odtud paralelně vedoucí hluboký úvoz, který interpretuje jako relikt Čertovy brázdy a spekuluje dokonce o tom, že tento úsek dal brázdě jméno. Tento dobře patrný terénní útvar se nachází asi 400 m severně od obce Mělník. I když část tohoto mohutného úvozu byla zavezena skládkou skláren Kavalier, jeho pokračování v lese směrem k silnici na Kostelec je dobře patrné a průchodné. V délce 330 metrů tu jde úvoz téměř rovně, při hloubce až 6 m a šířce 8–15 m. Vstup do tohoto úvozu můžete najít pohodlně z opačné strany, od silnice na Kostelec, stačí zastavit poblíž vstupu do tohoto hlubokého úvozu na souřadnicích 49°54'20.49"N, 14°55'22.757"E.

Úvoz podél silnice Kachní Louže – Radlice

Po překročení silnice a koryta Moštického potoka vede východní větev brázdy (dle Bernata) lesní cestou k lokalitě Kachní Louže. Odtud podél silnice směřuje k obci Radlice. Podél silnice z Kachní Louže na Radlice tu vede široký příkop (širší než souběžná silnice) s plochým dnem, který při hledání nezvyklého liniového útvaru v krajině musí vzbudit naši pozornost.

Západní (Miškovského) větev se vynořuje v lese nad Kachní Louží, prochází k severu kolem kóty Kamenný vrch a v podobě lesních cest a později silnice směřuje ke Krymlovu.

Střední část Čertovy brázdy na staré vojenské mapě. Červeně trasa brázdy dle Miškovského a Kuffnera, modře trasy dle Bernata a Štědry

Střední část Čertovy brázdy[editovat | editovat zdroj]

Severně nad Radlicemi se východní (Bernatova – v mapce modrá) větev brázdy opět dělí. K severozápadu odbočuje jedna z větví lesem ke Krymlovu, kde se spojuje s větví západní (Miškovského – červenou).

Severním směrem pokračuje druhá větev jako silnice 334 z obce Radlice na Lhotky. Dále křižuje státní silnici číslo 2 (Praha – Kutná Hora) a v několika paralelních větvích míří ke Kouřimi, kde se tyto větve sbíhají.

Hluboký úvoz podél silnice 334 severně od Kouřimi. Dle Bernata a Štědry jedna linií Čertovy brázdy.

Severně od Kouřimi se brázda (dle Bernata a Štědry [1]) znovu rozbíhá dvěma paralelními směry. Podél silnice 334 k severozápadu směrem na Lipany vede paralelní, travnatý a zahloubený mohutný úvoz.

Druhá větev vede podle Bernata[1] z Kouřimi k severu, směrem na Klášterní Skalici, Miškovice a Vrbčany.

Miškovského (v přiložených mapách červeně značená) větev brázdy vede z Krymlova jako místní komunikace přes obec Bulánka a Dobré Pole směrem na Lipany. V okolí vrchu Lipské hory je brázdu možné ztotožnit s hluboce zaříznutou místní cestou.

Čertova brázda mezi Lipany a Chotouní[editovat | editovat zdroj]

Při sestupu z Lipské hory směrem k Chotouni pozorujme význačný liniový útvar v podobě velmi širokého příkopu, nebo úvozu, v němž se vine místní komunikace. Vsí Lipany prochází tento "úvoz" (místy ovšem zasypaný) stále ve stejném směru a pokračuje rovně ještě 350m za obcí. Zde splývá s příležitostnou vodotečí, která tvoří strouhu na dně hlubokého úvozu. Celkový pohled na tuto linii získáme například z Lipanského vrchu, pokud od památníku bitvy u Lipan projdeme ohraničujícím porostem asi 50 m směrem na severovýchod. Výhled z toho místa je znázorněn na fotografii vpravo.

Pohled z Lipské hory na severovýchod, přes obec Lipany směrem k Chotouni. Osu Čertovy brázdy ukazuje cesta a hranice polí.
Čertova brázda mezi Lipany a Chotouní. Červeně trasa brázdy dle Miškovského a Kuffnera, modře trasy dle Bernata a Štědry
Mohyla z doby bronzové v Chotouni nad vyústěním Čertovy brázdy

Čertova brázda podle lidové tradice končí ve vsi Chotouň, pod svahem vyvýšeniny Homole (staročesky mohyla), využívá k sestupu do obce přirozenou rokli pod návrším s dodnes zachovalou mohylou z doby bronzové.

Na mapách zobrazujících stav zdejšího terénu před sto a více lety byla význačná terénní linie ještě dobře patrná. S jejich pomocí lze některé části najít i dnes. Na staré vojenské mapě z roku 1877 (III. vojenské mapování, 1 : 25 000, mapový list 3954_3) je vprostřed listu obec Chotouň. Odtud k jihojihozápadu vede linie, značená jako čerchovaná čára, křižuje silnici a vede dál přes vrch Lipany k jihu. Za povšimnutí stojí, že z Chotouně k severu pokračuje ve starých mapách čára ve stejném směru až k Labi.

Jozef Miškovský ve své práci z roku 1903 popisuje hluboce zaříznutou úvozovou cestu - Čertovu brázdu - mezi Lipany a Chotouní takto:

Cesta k Lipské je nedaleko Chotouně zúžena v pěšinu, za nedlouho však udržuje se až do Lipan, ovšem při různých měrách hloubky své a šířky. Od samé silnice chotouňské je cesta 4 až 5 m široká a místy asi 2,5 m hluboká, pod Lipany rokle 5 až 5,5 m hluboká a 15 až 16 m široká. Odtud je rovná linie k mohyle Prokopa Holého a po západním svahu Lipského hřebenu táhne se dosti rovně až k Dobré Půli, nad níž přetíná novou okresní silnici.

Dnes je tato část brázdy k nalezení jen na starých mapách a díky odlišnému odstínu zeleně i družicových snímcích.

Škoda, že zarostlý svah pod mohylou v Chotouni nedovoluje výhled k jihu směrem na Lipany. Linie totiž spojovala tyto dva vyvýšené body téměř po přímce, takže i v současné krajině by bylo možné si její trasu představit a rozpoznat případné artefakty.

Na jiné historické mapě okolí Chotouně (II. vojenské mapování) je zobrazována linie Čertovy brázdy až od křížení se silnicí 334 a odtud pokračuje přes Lipany směrem k jihu.

Podobnou službu jako staré mapy mohou poskytnout satelitní snímky. V zeleni polí jižně od Chotouně uvidíte na satelitních snímcích Čertovu brázdu protínat současnou komunikaci 334. Velmi zřetelně je linie brázdy vidět například na satelitních snímcích Google maps a Wikimapia. I zde je patrné prodloužení linie brázdy navzdory legendě i severně od Chotouně.

Čertova brázda za Chotouní[editovat | editovat zdroj]

Podle artefaktů dochovaných v krajině brázda v Chotouni nekončí. Středověká legenda, která v brázdě viděla dílo světce, zde ukončila brázdu poněkud násilně. Ve skutečnosti vidíme na starých mapách ještě za Chotouní pokračování brázdy směrem k významnému brodu přes Labe v místě dnešního města Nymburk. O existenci významného brodu zde svědčí i starý název města, pod nímž je uváděno v Hájkově kronice – Svinibrod. V nejstarší historii města Nymburk[4] jsou zmiňovány nálezy keramiky z mladší doby kamenné – eneolitu, které dokládají četné styky se vzdálenými zeměmi, takže není vyloučeno, že již v této době zde vzniklo opevněné sídlo, chránící brod.

Legendy kolem Čertovy brázdy[editovat | editovat zdroj]

Čertova brázda jako útvar v krajině nebyla k přehlédnutí, což vyvolávalo potřebu ji nějak začlenit do známého světa. Vznikaly tak časem různé představy o jejím původu.

Brázda jako dílo svatého Prokopa s čertem[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější z nich je legenda, jak svatý Prokop oral s ďáblem. Svatý Prokop je historická postava z přelomu prvního tisíciletí n. l. Svým životem spojuje Chotouň (místo narození) a Sázavu (kde působil a zemřel) podobně jako Čertova brázda. Snad proto legenda spojuje Čertovu brázdu právě s ním.

Legenda říká, že čert svatého provokoval. Ten se však nenechal strhnout k boji, v němž by čerta chtěl zničit. Místo toho ho zkrotil a zapřáhl do pluhu a křížem v pravé ruce jej popoháněl. Oral s ním brázdu ke své rodné vsi, kde si z pluhu oklepal hlínu. Tak měla vzniknout podle pověsti Čertova brázda i mohyla na jejím konci v Chotouni. V symbolické rovině jde o popis vnitřního duchovního zápasu se silami temna. V praktické rovině se tak v pojmech křesťanského pohledu na svět dal vysvětlit jinak záhadný útvar v krajině.

Legendu o svatém Prokopu zbásnil Jaroslav Vrchlický.[5] Dal jí podobu epické skladby o sedmnácti zpěvech. Jiří Trnka zpracoval tuto látku do krátkého animovaného filmu Legenda o sv. Prokopu (1947).

Brázda jako středověká hranice[editovat | editovat zdroj]

V době národního obrození byla rozšířena představa, že Čertova brázda mohla být v raném středověku hranicí (obranným příkopem) mezi územím kmene Zličanů s centrem v Kouřimi a Přemyslovců s centrem v Praze. Jakási česká obdoba hranice Římské říše Limes Romanus.

Soustava cest Čertovy brázdy nad Kouřimským zlomem

Brázda jako geologický jev[editovat | editovat zdroj]

Při pohledu na oblast Čertovy brázdy na geologické mapě ČR snadno pochopíme, proč byla brázda některými autory interpretována jako povrchový projev geologického zlomu.

Této interpretaci nahrává, že krajinou tu souběžně s brázdou probíhá tzv. Kouřimský zlom, patřící do systémů zlomů Blanické brázdy. Na terénní mapě lze oblast zlomu identifikovat podle vyvýšeného hřebene, který zlom provází.

Geologickým průzkumem však bylo prokázáno, že Čertova brázda je povrchový jev bez návaznosti na zlomy v hlubších vrstvách.

Čertova brázda z pohledu archeologie[editovat | editovat zdroj]

Staré stezky a Čertova brázda[editovat | editovat zdroj]

Interpretace Čertovy brázdy jako pozůstatku pravěké stezky dobře odpovídá poznatkům o vedení pravěkých stezek popsaným v knize Radana Květa Staré stezky v proměnách věků.[6] Podle Květa vedení starých stezek v krajině navazuje na síť poruch zemské kůry a hydrografickou síť, které jsou pro topografii krajiny určující. Právě Čertova brázda vedoucí podél Kouřimského zlomu a propojující přímou cestou brody na Sázavě a na Labi, aniž by křížila další významné vodní toky, je typickou ukázkou přirozeného vedení staré stezky v krajině.

Obdoby Čertovy brázdy v Čechách[editovat | editovat zdroj]

V západních Čechách můžeme najít terénní útvar, který Čertovu brázdu velmi připomíná. Jsou to pozůstatky Zlaté stezky na Šumavě. Bývala to dálková obchodní cesta z Pasova přes Kvildu a Kašperské hory do Prachatic, doložená již od raného středověku. Vozila se tudy do Čech především sůl. V době největšího rozvoje musela být šíře stezky značná, neboť tu probíhala formanská doprava na kupeckých nákladních vozech. Stezka zanikla během třicetileté války, kdy se kvůli loupeživým hordám stala příliš nebezpečnou. Skromné pozůstatky stezky v lesích v okolí Horské Kvildy napovídají, jak čas dokáže smazat stopy cest v krajině. O to větší údiv budí majestátní zbytky Čertovy brázdy, která je nejméně o dva tisíce let starší, a přesto v zachovalých úsecích podstatně mohutnější.

Budoucnost Čertovy brázdy[editovat | editovat zdroj]

Občanské sdružení Památky pro život zpracovalo v roce 2006 projektový záměr Využití Čertovy brázdy pro účely cestovního ruchu. Projektový záměr zahrnuje vybudování naučné turistické a především cykloturistické trasy, spojené se zviditelněním a využitím této téměř ztracené památky pro účely cestovního ruchu.

Nejasnosti[editovat | editovat zdroj]

Problém datování[editovat | editovat zdroj]

Nemáme hmotné podklady pro datování vzniku a využívání Čertovy brázdy. Podle Bernata[1] může soustředění archeologických nálezů kolem Sázavy naznačovat dobu vzniku už v mladší době kamenné nebo dokonce ve starší době kamenné. Některé části brázdy byly jako vozové cesty využívány ještě ve vrcholném středověku.[1] Doba vzniku brázdy však zůstává neznámá.

Jistou nápovědou by mohly být archeologické nálezy v nedalekých Bylanech u Českého Brodu. Z období 660–620 př. n. l. jsou zde doložené knížecí hrobky Bylanské kultury s čtyřkolovými vozy, jako pohřební výbavou[7]. Zdá se pravděpodobné, že pokud byl vozům přisuzován tak velký význam v pohřebním rituálu, musely i v praktickém životě tehdejších obyvatel mít významnou roli. To by s ekonomicky významnou severojižní stezkou mohlo bezprostředně souviset.

Doklady odkazující k dálkovému obchodu v období halštatské kultury (cca 700–450 př. n. l.) nacházíme v obci Poříčany jen 5 kilometrů od Chotouně. Zde byly při výzkumu halštatského sídliště nalezeny kromě neopracovaného mořského korálu[8] i zlomky vzácné mušle druhu Cypraea tigris (zavinutec tygrovaný) používané v pravěku jako platidlo Kauri v Africe, v Indii, v Číně a Indonésii. V současnosti se tato mušle vyskytuje pouze v Rudém moři, Indickém a Tichém oceánu[9]. Podle malakozoologa Václava Pflegera se k nám dostala schránka zavinutce tygrovaného nalezená u Poříčan až ze somálského pobřeží (5700 km přímou čarou).[10] Předpokládá se samozřejmě, že k transportu došlo mnoha postupnými kroky.

Problém tvaru a účelu[editovat | editovat zdroj]

I když se všichni citovaní autoři shodují na základním komunikačním účelu brázdy,[1][2][3] přece jen zde zůstává nezodpovězena otázka, proč byla cesta tak široká a především tak zahloubená (až 6 m pod terén). Důvod tohoto zahloubení nám dnes není zřejmý.

V některých strmých úsecích (např. na začátku stezky ve svahu nad řekou Sázavou) lze část zahloubení přičíst na vrub působení vodní eroze. Zahloubení je však mohutné i ve zcela vodorovných úsecích (zachovalý úsek mezi obcí Mělník a lokalitou Moštice), kde erozní působení nepřipadá v úvahu.

Část zahloubení lze vysvětlit dlouhou dobou používání stezky. Dlouhodobému používání nasvědčuje i mnohonásobné větvení stezky při překonávání vlhkých území (Moštice – Kachní louže a dalších. viz [1]). Přirozeným vyjetím kolejí však nemohl vzniknout zcela rovný úsek mezi vrcholem Lipské hory a obcí Chotouň (dnes již zaniklá část stezky). Zde byla stezka vedena (a zahloubena) naprosto přesně přímým směrem v úseku dlouhém více než 2,8 km. Takový útvar nevznikne vyježděním přirozené cesty, musel být vytvořen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h BERNAT, Jiří; ŠTĚDRA, Milan. Čertova brázda, stará severojižní stezka mezi Labem a Sázavou. In: LUTOVSKÝ, Michal. Archeologie ve středních Čechách 7/1. Praha: Ústav archeologické památkové péče středních Čech, 2003. S. 349–362.
  2. a b DVOŘÁK, Otomar; HOLEČKOVÁ, Marie. Krajinou čertovy brázdy. Beroun: MH, 2008. ISBN 978-80-86720-39-5. 
  3. a b c MIŠKOVSKÝ, Jozef. Po Čertově brázdě z Chotouně do Sázavy. Naše hlasy : časopis věnovaný zájmům našeho lidu. 1903, čís. 23. Dále v číslech 28 a 29 ročníku 1904. 
  4. Nymburk : Historie vzniku města [online]. MaRcom-Eko s.r.o. [cit. 2009-10-05]. Dostupné online. 
  5. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Legenda o svatém Prokopu. Praha: J. Otto, 1897. 153 s. Dostupné online. 
  6. KVĚT, Radan. Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1012-2. 
  7. DVOŘÁK, F.: Knížecí pohřby na vozech ze starší doby železné, Praehistorica 1. Praha, 1938
  8. Venclová, Natalie (ed.) et al.: Doba halštatská, Archeologie pravěkých Čech 6, Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., 2008. 173 s. s obr., ISBN 978-80-86124-79-7
  9. Trefný Martin, Archeologie Středomoří, Čechy v pozdní době halštatské až časné době laténské a jejich vztah k oblasti antického Středomoří a Itálie, dostupné on-line
  10. Hníková Eva, Keltové z Čech obchodovali s Afrikou, lidovky.cz,dostupné on-line

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]