Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva Rady Evropy posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí. Úmluva také nově definuje některé trestné činy (například: mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucenou sterilizaci)[1] a požaduje po státech, aby je zavedly do svého trestního řádu. Dne 14. března 2012 jako první ratifikovalo úmluvu Turecko, ke kterému se k březnu 2017 připojilo dalších 21 států. V platnost vstoupila 1. srpna 2014.[2]

alt=obrázek
Modrá: státy, kde úmluva již platí. Červená: úmluva přijata, ale dosud neratifikována.

Historie úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Počátkem devadesátých let se Rada Evropy začala zasazovat o ochranu žen před genderově motivovaným násilím. Její Výbor ministrů vydal několik doporučení,[3] což dalo vzniknout v období 2006–2008 celoevropské kampani za boj proti násilí na ženách včetně domácího násilí. Zásadně odmítavý postoj k tomuto násilí vyjádřil i Evropský parlament přijetím řady rezolucí a doporučení vyzývající ke schválení právně závazných norem v oblasti prevence, ochrany a stíhání nejzávažnějších a nejrozšířenějších forem genderově podmíněného násilí.

Národní zprávy, studie a průzkumy následně poukázaly na závažnost tohoto problému v Evropě. Kampaň v první řadě odhalila značně rozdílné reakce jednotlivých států na násilí na ženách a domácí násilí. Objevila se evidentní potřeba harmonizace právních norem s cílem zajistit, aby oběti mohly požívat stejné úrovně ochrany napříč celou Evropou. Politická vůle jednat vzrostla. Ministři členských států Rady Evropy začali diskutovat o nutnosti posílení ochrany obětí domácího násilí, zejména pak násilí partnerského.[4]

Vědoma si své role, rozhodla se tedy Rada Evropy vytvořit jednotné standardy pro prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. V prosinci roku 2008 Výbor ministrů zřídil expertní skupinu pověřenou přípravou návrhu úmluvy v této oblasti. Zhruba během dvou let skupina, pojmenovaná CAHVIO - Výbor pro prevenci a boj s násilím na ženách a domácím násilím, vypracovala návrh textu. Návrh byl dokončen v prosinci roku 2010.[4]

Přijetí úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a k podpisům byla otevřena 11. května 2011 u příležitosti 121. zasedání Výboru ministrů v Istanbulu.[4] V platnost úmluva vstoupila po ratifikaci prvními deseti státy, dne 1. srpna 2014. K 1. září 2018 ji ratifikovalo 33 států (Albánie, Andorra, Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Německo, Itálie, Řecko, Island, Luxembursko, Malta, Monako, Černá Hora, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, San Marino, Srbsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Makedonie, Turecko) a dalších 12 států, včetně Česka, ji zatím jen podepsalo. Podpis úmluvy dosud odmítají pouze Rusko a Ázerbájdžán.[2]

Proces přijímání v ČR[editovat | editovat zdroj]

Za přijetí smlouvy se dlouhodobě zasazovala Česká ženská lobby společně s členskými organizacemi (proFem, Český svaz žen, Rosa). Přijetí úmluvy rovněž dlouhodobě podporoval bývalý ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, který v lednu 2016 přijal za vládu petici organizace Amnesty International za její přijetí. Česká republika nakonec podepsala smlouvu (jako jedna z posledních zemí EU) dne 12. května 2016. Podpis připojil její velvyslanec při Radě Evropy Emil Ruffer. Samotná ratifikace smlouvy by měla proběhnout do poloviny roku 2018.[5]

Cíle úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Prevence[editovat | editovat zdroj]

Má za cíl ovlivnění a změnu kulturních vzorců chování mužů a žen. Je namířena proti všem zvykům a tradicím podporujících vnímání ženy jako méněcenné bytosti. Bojuje proti stereotypnímu vnímání ženských a mužských rolí. Dosáhnout toho chce pomocí:

Aline-et-Valcour T1-P112.jpeg
  • školení odborníků pracujících s oběťmi
  • pravidelných osvětových kampaní
  • zahrnutí téma genderové problematiky do školních osnov
  • zajištění terapeutických programů pro pachatele domácího a sexuálně orientovaného násilí
  • těsné spolupráce s nevládními neziskovými organizacemi[4]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

V případě selhání preventivních opatření je nezbytné podniknout veškerá opatření k ochraně obětí před násilím ze strany pachatele. Toho se dosáhne zejména zavedením legální možnosti dočasného vykázání pachatele domácího násilí ze společného obydlí, zavedením nepřetržitých tísňových linek, dostatečným počtem dostupných prozatímních útulků, poskytováním potřebných srozumitelných informací pro traumatizované oběti, zřízením specializovaných center pro oběti sexuálního násilí, dostatečným informováním obětí o jejich právech a dostupné pomoci.[4]

Stíhání[editovat | editovat zdroj]

Strany jsou povinny definovat nové trestné činy, jestliže je dosud trestní řád neobsahuje (např. fyzické týrání, psychické týrání, nebezpečné pronásledování, sexuální násilí a znásilnění, sexuální obtěžování, vynucený sňatek, mrzačení ženského genitálu, vynucený potrat a nucená sterilizace). Mimo to mají státy povinnost zajistit, aby kulturní zvyklosti a obyčeje nesloužily jako záminka k ospravedlňování výše uvedeného chování (včetně tak zvaných zločinů ze cti). Dále mají povinnost zajistit řádné vyšetření všech projevů násilí vůči ženám a domácího násilí.[4]

Integrovaná politika[editovat | editovat zdroj]

Je založena na myšlence, že žádná organizace, úřad či jednotlivec nemůže zvítězit v boji proti násilí páchaném na ženách osamoceně. Smlouva motivuje ke koordinovanému a promyšlenému úsilí všech orgánů státní správy i nevládních organizací. Je třeba vyslat společnosti jasný signál jako celku, aby každý člověk pochopil, že násilí není adekvátním řešením žádného problému. Každý musí pochopit, že násilí proti ženám a domácí násilí nebude nikdy tolerováno.[4]

Monitorovací mechanismus[editovat | editovat zdroj]

Úmluva má vytvořený vlastní monitorovací mechanismus, jehož úkolem je podpora zavádění smlouvy do praxe. Je postaven na dvou pilířích. Na jedné straně stojí patnáctičlenná skupina expertů proti násilí vůči ženám a domácímu násilí (GREVIO), zastupujících obě pohlaví a různé regiony. Aktuální poměr zastoupení obou pohlaví je 12:3[6]. Členové GREVIO a jejich případný odborný doprovod je vybaven výjimkami z omezení svobody pohybu, celních a devizových kontrol i doživotní imunitou s souvislosti s výkonem jejich funkce, která může být omezena Generálním tajemníkem rady Evropy[7]. Na straně druhé je Výbor smluvních států (the Committee of the Parties), který je sestaven z politických zástupců jednotlivých smluvních stran.[4]

Společenská diskuse[editovat | editovat zdroj]

Podpora Úmluvě od České ženské lobby a Amnesty International[editovat | editovat zdroj]

Česká ženská lobby ratifikaci Instanbulské úmluvy dlouhodobě podporuje. Podle její ředitelky Hany Stelzerové "Úmluva popisuje nástroje pomoci, které vychází z dobré praxe odborníků a odbornic na tuto problematiku, a díky komplexnímu přístupu žádná oběť nezůstane bez pomoci“.[8]

Dle Kateřiny Šaldové, vedoucí advokačního oddělení Amnesty International ČR z výzkumu veřejného mínění zadaného Amnesty International a Českou ženskou lobby vyplývá, že „...přes 70% dotázaných si myslí, že současná situace v oblasti násilí na ženách v Česku je problém. Ještě silněji vnímají lidé potřebu zesílení prevence - po větším zaměření ČR na prevenci násilí na ženách volá 84% všech dotázaných. Je tedy více než jasné, že lepší právní rámec si přeje i většina Čechů a Češek.“ [8]

Odmítavé reakce některých politiků[editovat | editovat zdroj]

Z českých politiků nesouhlasný postoj vyjádřili například ministři vlády za KDU-ČSL Pavel Bělobrádek a Marian Jurečka. Podle nich zákon pro naši republiku nepřináší nic nového mimo zavedení prvků tzv. genderové ideologie do školní výchovy. Podobné snahy vnímají spíše jako útok na tradiční podobu rodiny, definování třetího pohlaví a projev sociálního inženýrství. Podle Pavla Bělobrádka již zákony proti domácímu násilí máme, jen nejsou dostatečně využívány.[9]

Námitky odborné veřejnosti v oboru advokacie[editovat | editovat zdroj]

Proti přijetí Istanbulské úmluvy se postavily Unie rodinných advokátů a někteří členové České advokátní komory.[10]

Jako největší riziko pro advokacii je vnímán článek 28, podle něhož „strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí… ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.“ Podle České advokátní komory proto hrozí prolomení advokátní mlčenlivosti.

Další rizika skýtají podle advokátů tyto články úmluvy. Podle vyjádření bývalé ministryně spravedlnosti JUDr. Daniely Kovářové[10]:

  • Čl. 35 - "hrozí kriminalizací všech forem fyzického násilí, tedy výchovného pohlavku, kterým rodič trestá dítě".
  • Čl. 36 - "hrozí přenesením důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného, který bude muset prokazovat výslovný souhlas poskytnutý poškozeným/nou".
  • Čl. 40 - "hrozí novým trestným činem verbálního sexuálního obtěžování".
  • Čl. 46 - "hrozí zavedením nové přitěžující okolnosti, je-li poškozeným bývalý manžel pachatele".
  • Čl. 48 - "hrozí vyloučením mediace a alternativního řešení sporu u trestného činu spojeného s násilím, což je v přímém rozporu s úmyslem naší země rozšířit dohodu o vině a trestu i na další skutky".
  • Čl. 54 - "hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno".
  • Čl. 58 - "hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno".

Na druhé straně JUDr. Bc. Daniel Bartoň, Ph.D, LL.M. (advokát a přednášející na Evangelické teologické fakultě UK) shrnuje ve své analýze[11]: „... Istanbulská úmluva je relativně standardní mezinárodní lidskoprávní úmluvou. Její obsah při zohlednění běžných pravidel právní interpretace nijak zásadně nevybočuje ze současného mezinárodního lidskoprávního diskurzu.

  • K problematice prolomení advokátní mlčenlivosti uvádí: „... článek 28 Istanbulské úmluvy není o ,ohlašovací povinnosti odborníků', jak by se mohlo jevit z nevhodného českého překladu, ale o takovém nastavení vnitrostátních pravidel, které by umožňovalo některým profesionálům (neadvokátům) překazit páchání závažných násilných činů, které jsou předmětem úmluvy. Toto ustanovení míří na země, které mají takové nastavení profesní mlčenlivosti, které překažení spáchání takových činů neumožňuje. To však není případ České republiky.“
  • K mediaci a článku 48 uvádí: „...Istanbulská úmluva mediaci nezakazuje, pouze formuluje požadavek na to, aby byl vstup do mediace založen na dobrovolnosti ...“

Kritické hlasy odborné veřejnosti v oboru manželských a rodinných poradců[editovat | editovat zdroj]

Podle Mgr. Pavla Rataje, viceprezidenta Asociace manželských a rodinných poradců ČR je třeba zohlednit, že násilí není možno posuzovat odděleně, protože jde o chování reagující na emoce. Takové chování nebývá racionální, což znamená, že je těžko ovlivnitelné výchovou. Emocí, jež násilí vyvolávají, je celá řada, a někdy horší než fyzické násilí může být násilí psychické. Debata o trestání fyzického násilí je tak debatou velmi povrchní, protože je třeba se ptát, proč a jak emoce vznikají a co je vyvolává. K násilí dochází především v rodině a chybný není systém hlášení a trestů, ale nedostatek komunikace a neporozumění procesům, které špatná komunikace vyvolává[10]

Církevní kruhy[editovat | editovat zdroj]

Kritika Istanbulské úmluvy zaznívá zejména ze strany římskokatolické církve a národoveckých kruhů,[12] proti jejímu přijetí se oficiálně postavila celá Česká biskupská konference, Řeckokatolická církev, Jednota bratrská, Církev adventistů sedmého dne, Evangelická církev metodistická, Slezská církev evangelická augsburského vyznání a Církev bratrská.[13][14] Velký ohlas a spoustu reakcí vyvolalo kázání Mons. Petra Piťhy v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava, který úmluvu ostře kritizoval. Česká ženská lobby podala trestní oznámení pro úmyslné šíření poplašné zprávy,[15] naproti tomu Piťhu jménem celé České biskupské konference podpořil kardinál Duka.

Naopak Synodní rada Českobratrské církve evangelické je pro ratifikaci úmluvy.[16]

Dne 13. května 2018 čeští katoličtí biskupové vydali pastýřský list, ve kterém kritizují rozmělňování přirozené identity pohlaví.[17]

Informační kampaň Úřadu vlády ČR[editovat | editovat zdroj]

V reakci na nejčastější dezinformace a mýty vydal v září 2018 Úřad vlády ČR informativní brožuru o Istanbulské úmluvě, na které spolupracovali také odborníci a odbornice z Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách.[18]

Z jiných zemí[editovat | editovat zdroj]

Ústavní soud Bulharska rozhodl v červenci 2018 v poměru hlasů 8:4, že Istanbulská úmluva je neslučitelná s Ústavou Bulharska. Většina soudců vyslovila názor, že dokument stírá rozdíly mezi pohlavími, což boj proti domácímu násilí pouze ztěžuje.[19][20]

V březnu 2019 Parlament Slovenska drtivou většinou (101 hlasů ze 133 přítomných) podpořil návrh SNS na zastavení ratifikace úmluvy.[21][22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Vymýcení domácího násilí páchaného na ženách (stanovisko z vlastní iniciativy) 2012/C 351/05. Úřední věstník Evropské unie [online]. 15.11.2012 [cit. 2017-03-24]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b Full list. Treaty Office [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Rec(2002)5 on the protection of women against violence
  4. a b c d e f g h Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí: Informační materiál Rady Evropy [online]. [cit. 2017-02-06]. Dostupné online. 
  5. Česká republika podepsala Istanbulskou úmluvu proti násilí na ženách | Vláda ČR. www.vlada.cz [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online. (česky) 
  6. GREVIO Members. Istanbul Convention
    Action against violence against women and domestic violence
    [online]. [cit. 2018-10-23]. Dostupné online. (anglicky)
     
  7. Dodatek – Privilegia a imunity (článek 66) https://rm.coe.int/1680462471
  8. a b TZ: Proč potřebuje Česká republika Istanbulskou úmluvu? | czlobby.cz. czlobby.cz [online]. [cit. 2018-11-06]. Dostupné online. (česky) 
  9. Marksová vynadala lidovcům. iDNES.cz [online]. 2016-02-08 [cit. 2017-03-07]. Dostupné online. 
  10. a b c http://www.bulletin-advokacie.cz/cak-proti-istanbulske-umluve
  11. Jurisprudence - Jak (ne)uvažovat o násilí a Istanbulské úmluvě. www.jurisprudence.cz [online]. [cit. 2019-07-03]. Dostupné online. 
  12. http://www.vlasteneckenoviny.cz/?p=199082
  13. Církve ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy v ČR
  14. https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/180513istanbulska-umluva-neni-posilou-pratelstvi-muze-a-zeny-pisou-biskupove
  15. ‚Rodiny budou rozehnány, vezmou vám děti.‘ Za svatováclavské kázání čelí kněz trestnímu oznámení. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 2018-10-12]. 
  16. https://www.e-cirkev.cz/clanek/6386-Vyjadreni-synodni-rady-k-Istanbulske-umluve/index.htm
  17. SPOLEČNÝ LIST BISKUPŮ ČESKÝCH A MORAVSKÝCH DIECÉZÍ KE SCHVALOVÁNÍ TZV. ISTANBULSKÉ ÚMLUVY. www.fatym.com [online]. 2018-05-13 [cit. 2018-05-17]. Dostupné online. 
  18. https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Projekt_OPZ/Vystupy_projektu/brozura_IU.pdf
  19. https://www.postoj.sk/kratke-spravy-redakcie/2064
  20. http://ohrh.law.ox.ac.uk/promoting-gender-ideology-constitutional-court-of-bulgaria-declares-istanbul-convention-unconstitutional/
  21. https://dennikn.sk/1426235/poslanci-zastavili-ratifikaciu-istanbulskeho-dohovoru-pridavame-sa-k-rusku-a-azerbajdzanu/
  22. https://www.krestandnes.cz/slovensti-poslanci-zastavili-ratifikaci-istanbulske-umluvy/

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]