Údolí Únětického potoka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zdroje k infoboxuPřírodní rezervace
Údolí Únětického potoka
Únětice, Únětický potok II.JPG
Datum vyhlášení 1. září 1988
Vyhlásil Národní výbor hl. m. Prahy
Kód ÚSOP 1093
Lokalita Praha
(k. ú. Suchdol)
Výška 216 - 310 m n. m.
Výměra 62,13 ha
Seznam chráněných území v Praze
Souřadnice 50° 8′ 45″ s. š., 14° 21′ 57,7″ v. d.
Údolí Únětického potoka
Green pog.svg
Údolí Únětického potoka

Údolí Únětického potoka je přírodní rezervace ev. č. 1093[1] na severozápadním okraji hlavního města Prahy, v katastru městské části Suchdol, při hranici s obcemi Únětice a Roztoky. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Důvodem ochrany jsou skalnaté svahy a údolní niva Únětického potoka včetně buližníkového suku Kozích hřbetů, významný krajinářský celek s výskytem chráněných druhů a geologických profilů.[2] Severovýchodním směrem, na katastru Roztok, bezprostředně navazuje další přírodní rezervace: Roztocký háj - Tiché údolí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pastviny v centrální části údolí

Pod Kozími hřbety se již ve starší době kamenné usazovali lovci, což dokládají nálezy nástrojů zhotovených z buližníku a také přítomnost několika malých lůmků ve skalách. Poklad bronzových dýk zde zanechali lidé únětické kultury, kteří místo osídlili v době bronzové. V 2. pol. 1. tisíciletí př. n. l. krajinu osídlili Keltové. Mezi 6. a 10. stoletím se zde usazovali Slované.[3][4]

Ve 12. století začali lidé využívat potok k pohánění mlýnů. Na potoce byl postaven mlýn v místech dnešního Trojanova mlýna.[4] Po roce 1730 vznikl další, Zadní mlýn (později Tůmův), který byl po 2. světové válce stržen. Koncem 18. století byl postaven Spálený mlýn, jenž během své existence několikrát vyhořel. Během 18. a 19. století zažívaly mlýny největší rozkvět. Okolní lesy byly téměř vykáceny a volné plochy sloužily jako pastviny pro ovce a kozy. Intenzivní pastevectví začalo upadat až na začátku 20. století. Od 50. let docházelo k postupnému zalesňování nevhodnými dřevinami a zejména kolem Kozích hřbetů byly vysazovány ovocné sady.[5][4]

Z Hradčan přes Suchdol, Kozí hřbety a Únětice vedla obchodní stezka tzv. Velká cesta – Via Magna, spojující západní Evropu s Byzantskou říší. Na stezku v místech Trojanova mlýna navazovala zemská stezka vedoucí z Hradiště na Levém Hradci do Prahy.[4][6]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Geologie a geomorfologie[editovat | editovat zdroj]

Kozí hřbety tvořené starohorními horninami
Buližník mívá tmavošedou až černou barvu s nádechem modré či červené a bývá protkán světlými žilkami křemene

Údolí potoka má tvar soutěsky. Lokalita patří z geomorfologického hlediska k celku Pražská plošina, jejímu podcelku Kladenská plošina, v níž je součástí Turské plošiny.[7] Skalní podloží tvoří proterozoické usazené horniny (břidlice, silicity), z něhož v západní části vystupují buližníkové suky – Kozí hřbety. Ty nesou také známky abrazní činnosti svrchnokřídového moře a mrazového zvětrávání z chladných období čtvrtohor.

Zdejší proterozoikum je součástí severozápadního křídla Barrandienu. Litostratigraficky patří ke starší části kralupsko-zbraslavské skupiny, z regionálního hlediska ke zbirožsko-šáreckému pruhu, charakterizovaného výskyty buližníků. Za pliocenní akumulace lze považovat fluviální štěrky a fluviálně lakustrinní písky a štěrkopísky s jílovito-siltovými čočkami.[8]

V kvartéru docházelo k mohutné akumulační činnosti a vzniku říčních teras. Na úpatí Kozích hřbetů se usazovala balvanitá až blokovitá suť. Suchdolská terasa je důležitou stratigrafickou lokalitou vázanou na úroveň nejvyšších říčních teras. V jejím profilu se zachoval interglaciál v podobě písčitých a hlinitých pěnovců. V nadloží písčitých štěrků suchdolské terasy leží sladkovodní slíny bohaté na přítomnost fosilních měkkýšů.[9]

Výplň údolí tvoří holocenní nivní uloženiny na písčitých štěrcích. V mocnostech od 2 do 5 metrů se vertikálně střídají písčité, hlinité a jílovité sedimenty.[9] Hojné jsou glejové půdy, zatímco na skalnatých částech se vyvinuly rankery, černozemě na spraši (závětří na východních svazích) a hnědé půdy. V místech Trojanova mlýna byla zjištěna niva mocná 12 m.[9]

Flora[editovat | editovat zdroj]

Na skalách a jižních svazích údolí můžeme najít skalní stepi s porosty teplomilných bylin a křovin. Mezi zvláště chráněné druhy rostlin zde patří bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), tařice skalní (Aurinia saxatilis), kavyl vláskovitý (Stipa capillata), kolenec Morisonův (Spergula morisonii), kostřava walliská (Festuca valesiaca), netřeskovec výběžkatý pravý (Jovibarba globifera subsp. globifera), sesel fenyklový (Seseli hippomarathrum) a z dřevin dřín jarní (Cornus mas).

Severní svahy jsou porostlé zbytky vřesovišť, ve kterých dominuje vřes obecný (Calluna vulgaris) s příměsí kručinky (Genista sp.).[5][4]

Doubrava Kozích hřbetů
vřes obecný (Calluna vulgaris)

Zalesněné území je tvořeno kyselými xerotermními doubravami, v nichž má různý podíl dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica), javor klen (Acer platanoides), habr obecný (Carpinus betulus), bříza bělokorá (Betula pendula), borovice lesní (Pinus sylvestris) a lípa (Tilia sp.). Ve světlých lesích je možné najít chráněný jilm habrolistý (Ulmus minor).[5][4]

Na světlých stráních žijí zvláště chránění černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum), rozrazil časný (Veronica praecox), mateřídouška olysalá (Thymus glabrescens), strdivka sedmihradská (Medica transsilvatic) a záhořanka žlutá (Orthantha lutea). Jejich početnost není v současnosti známá.[5][4]

Dřevinnou skladbu nivních lesů tvoří olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dále pak bříza bělokorá (Betula pendula), vrba křehká (Salix fragilis), vrba bílá (Salix alba), bez černý (Sambucus nigra) a střemcha obecná (Prunus padus). Bylinnému podrostu dominuje ptačinec (Stellaria sp.) a ostřice třeslicovitá (Carex brizoides). Volné plochy často jednolitě pokrývá rákos obecný (Phragmites australis). Na písčitých sedimentech říčních teras se vyskytuje paličkovec šedavý (Corynephorus canescens). Na bývalých pastvinách se vyskytuje hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca) a válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum).[5][4]

Údolní niva

Fauna[editovat | editovat zdroj]

V lokalitě žije velké množství bezobratlých živočichů, z nichž nejvíce byly prozkoumáni brouci[10] a to zejména čeledi střevlíkovití, mandelinkovití a nosatcovití. Na lokalitě bylo zaevidováno celkem 1132 druhů motýlů.[11]

Byli zjištěni reliktní stepní brouci jako střevlíkovitý Cymindis axillaris, mandelinkovitý Cryptocephalus cordiger, C. pygmaeus, dřepčíci Longitarsus foudrasi, L. celticus, z nosatcovitých 7 druhů rodu Trachyphloeus a okřídlený Sibinia sodalis. Na vřesu žijí mandelinkovití Lochmaea suturalis, Altica oleracea breddini a krytonosec Micrelus ericae. V nivě můžeme ze střevlíkovitých brouků najít Nebria brevicollis, Bembidion tibiale, z mandelinkovitých Prasocuris junci a Hippuriphila modeeri. Na písčitých biotopech byly zaznamenáni střevlíček Broscus cephalotes, Pseudophonus calceatus a nosatcovití Sibinia variata a Gronops lunatus.[10] Z motýlů se v údolí hojně vyskytuje například otakárek fenyklový (Papilio machaon) a otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), ve stepních oblastech také modrásek rozchodníkový (Ophonus cordatus). Pouze na vřesu žije osenice vřesová (Lycophotia molothina). Lužní lesy jsou domovem pro plže dvojzubku lužní (Perforatella bidentata).[10]

Skalní štěrbiny obydluje ještěrka zelená (Lacerta viridis).[5][10] Z ryb se v potoce vyskytuje ohrožený jelec jesen (Leuciscus idus) a hrouzek obecný (Gobio gobio). Z obojživelníků zde žije mlok skvrnitý (Salamandra salamandra),[5][10] z plazů ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký (Anguis ragilis), užovka obecná (Natrix natrix).

Druhová skladba ptáků se podobá ptačí fauně sousedního Tichého údolí. V rákosinách hnízdí řada vodních ptáků např. rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus), rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris), chřástal vodní (Rallus aquaticus), slípka zelenonohá (Gallinula chloropus), strnad rákosní (Emberiza schoeniclus). Žijí zde také drobní savci jako nejmenší hlodavec myška drobná (Micromys minutus) a rejsec vodní (Noemys fodiens).[12]

Rizika a péče[editovat | editovat zdroj]

Největším problémem v současné době je degradace přirozených lesů výsadbou nevhodných dřevin, jejichž populace se již značně rozrostly. Mezi tyto druhy náleží trnovník akát (Robinia pseudoacacia), modřín opadavý (Larix decidua), borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice černá (Pinus nigra) a borovice vejmutovka (Pinus strobus), dub červený (Quercus rubra), bříza bělokorá (Betula pendula). Tyto dřeviny zarůstají také skalnatá a stepní stanoviště, čímž dochází k nežádoucí sukcesi těchto biotopů a úbytku vřesovišť. Je potřeba nepůvodní dřeviny pravidelně odstraňovat, výrazně porosty prosvětlovat a postupně dosáhnout porostu s potenciálně přirozenou skladbou dřevin. Pravidelným spásáním a kosením je nutné udržovat luční a mokřadní porosty, aby se degradované nivní louky přeměnily na původní pestré mokřadní louky.[5]

V plánu péče se počítá s pravidelným vypalováním dožívajících jedinců vřesových porostů, aby se porost mohl obnovit z půdní banky. Pro podpoření rozmnožování obojživelníků by mohly být vybudovány drobné tůně s pozvolněně svažujícími se okraji i dnem.[5]

V roce 2009 bylo zjištěno chřadnutí olší, které způsobují invazivní oomycety rodu Phytophthora.[5] Příznaky onemocnění bývají stejné jako u chřadnutí způsobeného abiotickými vlivy (déletrvající zvýšená hladina vody apod.). Spolehlivě lze prokázat přítomnost parazita pouze problematicky jeho izolací. V některých státech je tento patogen na seznamu karanténních organismů, proto by se jeho vliv na naše porosty rozhodně neměl podceňovat. Napadené jedince je potřeba v zimních měsících pokácet, pařez spálit a místo nechat vymrznout. Choroba byla ve světě objevena v relativně nedávné době a zatím nebyl vyvinut prostředek pro terénní použití.[13]

Rekreace[editovat | editovat zdroj]

Rezervací vede část naučné stezky Roztocký háj – Tiché údolí. Přes Kozí hřbety vede zelená turistická značka. Modrá turistická značka a cyklostezka procházejí na hranici obou rezervací. Údolí Únětického potoka je častým místem pěších procházek.

Výhled z Kozích hřbetů

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zvláště chráněná území (&14) drusop.nature.cz
  2. Vyhláška 5/1988 (Portál hlavního města Prahy)
  3. KOVANDA, Jiří. Neživá příroda Prahy a jejího okolí. [s.l.] : Academia, 2001. 216 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0835-7. Kapitola 31.  
  4. a b c d e f g h Kubíková J. et Molíková M.: Vegetace a květena Tichého údolí, Roztockého háje a Sedleckých skal na severozápadním okraji Prahy
  5. a b c d e f g h i j Plán péče o Přírodní Rezervaci Údolí Únětického potoka na období 2011–2018
  6. ENVIS – Informační servis o životním prostředí: Kozí Hřbety
  7. KOVANDA, Jiří. Neživá příroda Prahy a jejího okolí. [s.l.] : Academia, 2001. 216 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0835-7. Kapitola 4.  
  8. KOVANDA, Jiří. Neživá příroda Prahy a jejího okolí. [s.l.] : Academia, 2001. 216 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0835-7. Kapitola 17.  
  9. a b c KOVANDA, Jiří. Neživá příroda Prahy a jejího okolí. [s.l.] : Academia, 2001. 216 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0835-7. Kapitola 18.  
  10. a b c d e Údolí Únětického potoka
  11. Ochrana přírody a krajiny v hlavním městě – motýli
  12. Ochrana přírody a krajiny v hlavním městě – ptáci
  13. Chřadnutí olší v ČR – Silvarium

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu