Čtyřdenní bitva
| Čtyřdenní bitva | |||
|---|---|---|---|
 | |||
| Trvání | 11.-14. červen 1666 | ||
| Místo | poblíž North Foreland (jv. pobřeží Anglie) | ||
| Souřadnice | 51°24′ s. š., 2° v. d. | ||
| Výsledek | Vítězství Holanďanů | ||
| Strany | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Čtyřdenní bitva je námořní bitva vybojovaná za druhé anglo-holandské války poblíž jihovýchodního pobřeží Anglie mezi anglickým a holandským loďstvem, která se řadí k nejdelším a největším námořním bitvám historie. Začala 11. června 1666 (1. června podle v Anglii v té době dosud používaného Juliánského kalendáře) a skončila po čtyřech dnech těžkých bojů, v nichž obě loďstva vyčerpala téměř všechnu munici, těžkou porážkou Angličanů.
Royal Navy ztratila 23 lodí a svému hlavnímu cíli (zničit jádro holandského loďstva) se ani nepřiblížila - Holanďané naopak bitvou počet svých lodí rozmnožili, když při ztrátě 4 lodí 6 anglických zajali. Navíc mnohé uniknuvší anglické lodě byly v bitvě vážně poškozeny a jejich nákladné opravy představovaly pro již tak se hroutící anglický rozpočet neúnosnou zátěž.
V zuřivé bitvě padlo nebo bylo smrtelně zraněno a později zemřelo celkem pět admirálů: Christopher Myngs a William Berkeley na anglické straně a Cornelis Evertsen Starší, Abraham Van der Hulst a Frederik Stachouwer na straně Holanďanů.
Celková situace
V létě 1666 nevypadala pozice Angličanů v druhé anglo-holandské válce nikterak záviděníhodně. V červnu 1665 sice drtivě porazili Holanďany díky jejich nekompetentnímu veliteli van Wassenaerovi Obdamovi a nevycvičeným posádkám v bitvě u Lowestoftu, nicméně toto velké vítězství nedokázali využít. Holandské flotile naložené kořením se díky neúspěchu Angličanů u Vägenu podařilo proniknout domů a její obrovské bohatství umožnilo Spojeným provinciím dále financovat největší program na stavbu lodí v celé historii země. K vrchnímu velení nad holandským loďstvem se navíc po padlém amatérovi van Wassenaerovi Obdamovi dostal kompetentní a zkušený Michiel de Ruyter. Pod jeho vedením tak bylo holandské loďstvo připraveno znovu vyplout proti Angličanům již v srpnu 1665, nicméně tehdy ještě k většímu střetnutí nedošlo.
Vzhledem k výše zmíněnému není překvapením, že vévoda z Albemarle, který velel anglickému loďstvu, vsadil na aktivní postoj. Jeho cílem bylo vyvolat velkou bitvu, v níž Holanďany drtivě porazí, což by mu umožnilo jednak definitivně zablokovat holandské přístavy a znemožnit návrat holandské flotily s kořením, čímž by soupeře ekonomicky zlikvidoval, jednak uvolnit síly pro boj s korzáry napadajícími anglický námořní obchod. Byl si dobře vědom toho, že jakékoliv odklady nahrávají Holanďanům, kterým dávají čas zacvičit nováčky, kterými jejich expandující loďstvo přetékalo (a na jejichž nezkušenost a nevycvičenost spoléhal), a stavět další lodě v tempu, kterému Anglie nikdy nemohla konkurovat. A že každý den, kdy musí držet anglické loďstvo pohromadě u kontinentu, aby s ním čelili Holanďanům, dává volnou ruku korzárům a pirátům ekonomicky likvidujícím Anglii ničením jejího zámořského obchodu. Navíc doufal, že jeho loďstvu v boji hodně pomůže nový typ zápalné munice, kterým byly jeho lodě vybaveny.
Přesuny před bitvou
Poté, co se dozvěděli, že se francouzská flotila hodlá připojit v Dunkerku k Holanďanům, rozhodli se tomu Angličané zabránit tím, že rozdělili svoji flotilu. Jejich hlavní síla se měla pokusit nejprve zničit holandskou flotilu, zatímco eskadra pod vedením prince Ruperta byla poslána k blokaci Doverské úžiny proti Francouzům - kteří se nakonec neukázali.
Na začátku bitvy byla anglická flotila o 56 lodích pod vedením George Moncka, 1. vévody z Albemarle, který velel rovněž Červené eskadře, přečíslena 84-člennou holandskou flotilou vedenou podplukovníkem admirálem Michielem de Ruyterem. Bitva skončila úspěšným anglickým uvolněním poté, co obě flotily použily většinu své munice.
Bitva
První den
První den Monck, plující v čele s bílou eskadrou Georgeho Ayscua za zády a s modrou eskadrou Thomase Teddimana na týlu, překvapil holandskou flotilu kotvící blízko Dunkirku. I přes nevýhodné povětrnostní podmínky Monck rozhodl zaútočil na holandský týl pod vedením podplukovníka admirála Cornelise Trompa doufaje, že ho zničí dříve než by do akce mohli zasáhnout střed a čelo holandské flotily. Poté, co poslal zprávu Rupertovi, aby se k němu připojil, pokud může, napadl Monck agresivně Trompa, který prchal přes vlámské mělčiny. Monck potom obrátil na severozápad, kde se potkal s holandským středem (pod vedením De Ruytera) a čelem (vedeným admirálporučíkem Cornelisem Evertsenem starším). Tromp se opět obrátil, ale jeho loď Liefde se srazila s Groot Hollandií. To viděl viceadmirál Berkeley a přiblížil se se svoji HMS Swiftsure. Callantsoog a Reiger ihned přispěchali na pomoc zachránit svého vůdce a řetězovými střelami zničili lanoví anglické lodě; Reigerovi se poté podařilo nalodit se k Swiftsuru. Berkeley se střetl s holandskými námořníky a křičel na ně: Vy psi, vy darebáci, máte-li srdce, tak padněte na palubu!, ale byl přitom fatálně zraněn na krku mušketou. Pak byla Swiftsure zajata. V podpalubí byl nalezen konstábl s uříznutou hlavou; pokoušel se vyhodit loď do povětří, ale dříve ho zabili jeho vlastní lidé a potopili střelný prach. Později tvrdili, že ten muž si podřízl svůj vlastní krk z úplné frustrace. Zničená HMS Seven Oaks (bývalá Sevenwolden) byla zajata Beschermerem, zatímco HMS Loyal George se pokusila pomoci Swiftsuru, ale celá akce skončila pouze zajatím obou lodí. Zmasakrované tělo Berkeleyho, poté co se objevilo v Haagu, bylo později navráceno do Anglie v době příměří, spolu s dopisem od státního generála oceňujícím admirála za jeho statečnost. HMS Rainbow, jedna ze dvou výzvědných lodí, které jako první spatřili holandskou flotilu, byla izolována a plula do neutrálního Ostendu, doprovázena dvanácti loděmi z Trompovy eskadry zatímco druhá, Kent, opustil bitevní pole a plul najít Rupertovu eskadru.
Obě flotily se navzájem bombardovaly v hlavní bitevní linii. Hof van Zeeland a Duivenvoorde byly zasaženy střelami z děla a shořely. Holanďané neznali tento druh munice skládající se z dutých mosazných koulí s hořlavou látkou, takže byli docela překvapeni. Avšak Britové měli pouze malé zásoby této munice, protože náklady na její výrobu byly vysoké.
Monck na noc ustoupil, ale loď týlového admirála Harmana, HMS Henry, byla hnána do holandské linie a náhle byla zapálena dvěma loděmi. Kněz se zeptal Harmana, co je může zachránit; ten sarkasticky odpověděl, že dobrý kněz by pokaždé skočil přes palubu. K jeho vlastnímu zděšení kněží v panice poslechl jeho radu spolu s třetinou posádky. Všichni se utopili. Harman ukončil paniku pohrožením, že vytáhne meč proti každému, kdo ukáže sebemenší pokus o opuštění lodi. V tom se přiblížil Evertson a zkoumal, jestli by Harman chtěl kapitulovat; pro něho nebylo žádným překvapením, že slavný bojovník s respektem odmítl, křiče "Ještě nejsem na odpis!". I přes opakované holandské útoky a ztrátu dvou stěžňů (jeden z nich pádem poškodil Harmanovu nohu) propukl oheň a Henry utekl, přičemž svoji poslední ránou rozpůlil Evertsena na dvě části.
