Hugo Rokyta

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. PhDr. Hugo Rokyta
Narození24. listopadu 1912
Mazovsko
Úmrtí16. března 1999 (ve věku 86 let)
Třebíč
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Univerzita Karlova
Povoláníhistorik, kulturní historik, učitel, památkář, historik umění a literární historik
OceněníGoethova medaile (1992)
PodpisHugo Rokyta – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Hugo Rokyta (24. listopadu 1912, Kaminsk (Polsko) – 16. března 1999, Třebíč) byl český kulturní historik, etnograf, heraldik a ochránce památek. Zabýval se zejména česko-rakouskými a česko-německými vztahy v literatuře a v kultuře vůbec.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v česko-rakouské nebo sudetoněmecké rodině[1] stavitele ve Slezsku, maturoval v Brně. V letech 1931–1938 studoval údajně na Filozofické fakultě Německé UK literární dějiny, slavistiku, germanistiku, národopis a dějiny umění.[2] Jako student byl od roku 1936 sekretářem a tiskovým tajemníkem koalice německých křesťanských demokratů v parlamentu a také asistentem německého ministra československé vlády Erwina Zajička. Zúčastnil se řady konferencí, včetně konference „Proti fašismu a válce“ roku 1938 v Paříži.

Oženil se s Brigittou Neumannovou, českou Němkou z Frýdlantu, a měli jednoho syna. Už v roce 1939 ho nacisté zatkli a do roku 1945 věznili v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Brigitta se s ním i přes nátlak německých úřadu odmítla rozvést, stejně jako Hugo Rokyta s ní po roce 1945.[3]

Po návratu z koncentračního tábora jako aktivní katolík i kvůli své německé ženě obtížně hledal uplatnění. Krátce byl redaktorem v nakladatelství Orbis a poté nastoupil jako odborný pracovník v Památkovém úřadu, od roku 1958 ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde pracoval až do důchodu.[3]. Dostudoval na FF UK a promoval roku 1952 u prof. Karla Chotka prací o Legendě o sv. Kateřině a počátcích lidového divadla.

Po jistém uvolnění poměrů v 60. letech mohl přednášet i v cizině a Salcburská univerzita ho jmenovala čestným profesorem. Roku 1965 obdržel Herderovu cenu Vídeňské univerzity.

Církevně politické aktivity[editovat | editovat zdroj]

Byl dlouholetým laickým členem Řádu maltézských rytířů.[3] Patřil do okruhu poradců a spolupracovníků kardinála Tomáška. Za českou stranu se podílel na politických kontaktech s Vatikánem, jednak prostřednictvím vídeňského arcibiskupa a kardinála Franze Königa, a v letech 1974-1986 s prezidentem Rakouska Rudolfem Kirchschlägerem. Pracoval však na obou stranách politického spektra: jako tajný spolupracovník StB pod krycím jménem Moravan i jako objekt jejího zájmu, protože jeho činnost sledovali jiní agenti StB[4]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V Památkovém úřadu se významně zasloužil o záchranu mnoha církevních památek, náhrobků i šlechtických sídel, především za komunistického režimu v 50. letech 20. století, kdy staré památky vadily při prosazování ateismu a oficiálním odsuzování buržoazní i feudální společnosti. Rokyta se zasazoval neoblomně za záchranu četných, téměř již odepsaných památek.[5] Vedl edici monografií o českých a moravských hradech a zámcích, do níž sám také přispíval.

Jako literární historik se zabýval hlavně česko-rakouskými vztahy, například dílem Rainera Maria Rilkeho, Adalberta Stiftera a dalších. Významně se podílel na založení Památníku A. Stiftera v Horní Plané, kde se stal čestným občanem. Podrobně prozkoumal literární okruh kněžny Zaháňské a dílo básnířky Emilie von Binzer, v níž nalezl prototyp komtesy Hortensie z „Babičky“ Boženy Němcové.

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Dvořákova Nelahozeves. Praha: Čedok 1951
  • Bratislava, Praha 1952 (s D. Lehockou)
  • Kuks a Betlem, Praha 1952, 1959 (s O. J. Blažíčkem)
  • Mariánské Lázně, Praha 1952 (s V. Zikmundem)
  • Kynžvart: Státní zámek. Praha: STN 1954
  • Santiniho stavby ve Žďáře nad Sázavou, Praha 1956 (ed.)
  • Ratibořice, Praha 1961 (s B. Štormem)
  • Hrady a zámky. Praha: STN 1963
  • Burgen und Schlösser in den böhmischen Ländern. STN Praha 1965 (ed. s J. Hilmerou)
  • Die böhmischen Länder: Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischer Kulturbeziehungen in den böhmischen Ländern. Linz : St. Peter 1970; Praha: Vitalis 1997
  • Jihočeský zámek korneta Rilka. České Budějovice: Růže 1971
  • Winckelmann und Böhmen, Berlin 1979

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Sudetoněmecký původ uvádí ŠEBEK Jaroslav, Proměny církevní situace v Československu v době perestrojky, in: Z 20. století do nového tisícíletí. Rakousko a Československo/Česká republika 1986-2016, Hildegard Schmoller-Miroslav Kunštát-Monika Březinová (eds.). Masarykův ústav a Archiv AV ČR Praha 2021, s. 77
  2. ↑ Ústav dějin UK a archiv UK » Ústav dějin UK a archiv UK, v žádné z matrik studentů české ani německé filozofické fakulty není zapsán
  3. ↑ a b c FLEGL, Michal. Vzpomínka na historika Hugo Rokytu. Rodopisná revue on-line [online]. Tode.cz, 2012-03-14 [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  4. ↑ , ŠEBEK Jaroslav, Proměny církevní situace v Československu v době perestrojky, in: Z 20. století do nového tisícíletí. Rakousko a Československo/Česká republika 1986-2016, Hildegard Schmoller-Miroslav Kunštát-Monika Březinová (eds.). Masarykův ústav a Archiv AV ČR Praha 2021, s. 77, pozn.4-8. ISBN 978-80-88304-76-0
  5. ↑ R. Švandrlík, 1999

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1230, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Richard Švandrlík, "Hugo Rokyta ín memoriam", Hamelika 23, č. 9, s. 3
  • Michal Flégl, Vzpomínka na historika Hugo Rokytu. Rodopisná revue on-line. 2012, 14(3) [2020 není online].
  • Michal Flégl, Hugo Rokyta – kulturní historik a památkář. Sborník města Horní Planá
  • Jan Tomeš, Český biografický slovník XX. století. III. díl, heslo Hugo Rokyta. Praha: 1999
  • "Das Wesen Österreichs ist nicht Zentrum, sondern Peripherie". Gedenkschrift für Hugo Rokyta (1912 – 1999). Herausgegeben vom Institut für Kunstgeschichte an der Universität Salzburg. Vitalis, Praha 2002, ISBN 80-7253-039-9.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hugo_Rokyta&oldid=23733257“