Přeskočit na obsah

Klasicismus

Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Klasicistní)

Kostel La Madeleine v Paříži
Klasicistní portál s původními klasicistními dveřmi dochovaný v Olomouci
Velké divadlo ve Varšavě

Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikal ve 2. polovině 17. století ve Francii za panování Ludvíka XIV. a odtud se v průběhu 18. století rozšířil do celé Evropy. První fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protože se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus (josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dvorů, a Velká francouzská revoluce, v níž se rozšířil také k bohatým měšťanům. Pro další vlnu klasicismu, již přinesl Napoleon Bonaparte a napoleonské války, se užívá označení empír (z franc. empire, císařství).

Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běžné městské výstavby a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských a totalitních režimů. Pro toto období od poloviny 19. století se v českých zemích obvykle používá název neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéž co klasicismus.

Původ slova

Název klasicismus vznikl ve Francii v 17. století a odvozuje se od lat. classicus, patřící k nejvyšší římské třídě (lat. classis),[1] tedy doslova „prvotřídní“. Odtud pochází i označení klasický, klasika pro uznávané vzory a vrcholy v různých oblastech lidské činnosti. V současném použití v dějinách umění znamená klasicismus příklon ke starověkým řeckým a římským formám jako k uznávaným vzorům.

Charakteristika

Klasicismus představuje reakci na citově působivé baroko s velkými tématy lidské naděje a touhy, ale také utrpení a smrti, i na hravé a ozdobné rokoko, a zdůrazňuje proti nim střízlivý rozum, racionalitu, uměřenost a strohý až přísný, ale srozumitelný řád. Byl tedy přirozeným protějškem centralizované až absolutistické vlády s jejími nároky na dodržování veřejného řádu, jemuž se lidé i jejich city musí podřídit. Podobně jako renesance hledal klasicismus inspiraci zejména v římském starověku, odkud spisovatelé, malíři a sochaři čerpali i svá témata, kdežto architekti přebírali mnoho prvků klasické architektury. Na rozdíl od renesance se však klasicismus příliš nevěnuje touhám a nadějím jednotlivce a spíš zdůrazňuje, že jedinec se musí podrobit veřejnému řádu společnosti. Klasicismus svazuje uměleckou tvorbu poměrně přísnými pravidly – tak jako řecká architektura – protože je přesvědčen, že právě v této strohé uměřenosti je trvalá, nadčasová krása.

Filozofie

Filozofickým protějškem klasicismu jsou jednak teorie absolutistické vlády, protože jen silná vláda může lidem zajistit mír a bezpečí (Thomas Hobbes), jednak racionalismus s jeho důrazem na „jasnost a zřetelnost“ (René Descartes) a zejména osvícenství. Největším myslitelem období klasicismu byl Immanuel Kant. Mír, bezpečí a prosperita vyžadují pevný veřejný řád a silného panovníka, který jej dokáže prosadit. Proto se diktátorské režimy 20. století opakovaně vracely k různým vyprázdněným formám klasicismu, například v architektuře italského fašismu, nacismu i v socialistickém realismu 50. let 20. století.

Architektura

Související informace naleznete také v článku Klasicistní architektura.

Nejnápadněji se klasicismus projevoval v architektuře, kde navázal na renesanční architekturu Andrea Palladia. Velký vliv měly „Dějiny starověkého umění“ od J. J. Winckelmanna z roku 1764, který starověké umění roztřídil a teoreticky popsal. Stavby klasicismu jsou pravidelné, mají přímé a čisté linie, často mohutná sloupořadí a trojúhelníkové štíty a poměrně střídmou výzdobu, takže působí strohou vznešeností a mohutností. Staví se především paláce (např. Versailles, Louvre) a veřejné budovy (Stavovské divadlo v Praze), celé čtvrti a plánovitá města (Terezín, Petrohrad), ale v celém Rakousku i množství josefínských kostelů (např. kostel sv. Kříže v Praze Na příkopě), kasárny a první továrny i činžovní domy. Od druhé poloviny 19. století se ve schematickém neoklasicistním slohu staví celé obytné čtvrti velkých měst (velká část Paříže, Vídně, Budapešti, v Praze Smíchov, Vinohrady, Karlín, Žižkov, centrum Brna a většiny českých měst), množství škol, radnic, soudních a jiných veřejných budov (Národní divadlo v Praze).

Jiným typickým příkladem klasicistní architektury jsou francouzské parky a zahrady s přísně geometrickým plánem, symetrickým systémem cest, altánů a alejí, kde jsou keře a stromy sestříhány do geometrických tvarů. Příklady v Česku jsou Květná zahrada v Kroměříži, Lednice, zámek Dobříš, zámek Veltrusy nebo Krásný dvůr.

Malířství

V první fázi si umělci často volí témata z klasického starověku (N. Poussin, Cl. Lorrain), od Francouzské revoluce i vážná a hrdinská témata ze současnosti (J.-L. David, D. Ingres). V Čechách v tomto období tvořil např. Antonín Machek..

Sochařství

Pro sochařství je typická obliba bílého mramoru, z něhož se dělají dokonale propracované busty a pomníky. Za hlavní představitele klasicismu jsou považováni italský sochař Antonio Canova a Dán Bertel Thorvaldsen, ve Francii např. Jean-Antoine Houdon a Etienne Maurice Falconet, v Německu Christian Daniel Rauch.

V Čechách jsou zástupci druhého klasicismu a empíru Josef Malínský a František Xaver Lederer a bratři Josef a Emanuel Maxovi.

Literatura

Související informace naleznete také v článku Klasicismus (literatura).

V období klasicismu se rozvíjí zejména epická poezie a dramatická tvorba. Roku 1680 bylo založeno divadlo Comédie-Française, kde se klasické drama dodnes pěstuje. Dramata musela dodržovat trojjednotu (času, děje a místa) a psala se obvykle v „alexandrinských“ verších. Byl zde požadavek stylové vybroušenosti, srozumitelnosti a jasnosti. Klasicistní literatura vyzdvihuje nutnost společenského řádu, pevné morálky a schvaluje i absolutní moc vládce. Na rozdíl od baroka je zastáncem střídmosti, kázně a rozumu.

Typické pro klasicismus jsou literární salony, kde se literární díla předčítala i kritizovala a kde se o literatuře diskutovalo. Právě tyto salony se významně podílely na utváření uměleckého vkusu a ovlivňovaly veřejné názory. Vedle nich vznikaly také literární akademie, jejichž úkolem bylo dbát na jazyk uměleckých děl a také preciznost jejich formy.

Literární tvorba se dělila na dva proudy:

  • vysoká – eposy, ódy, hymny, tragédie, zpracovávaly vznešená témata, líčily urozené hrdiny. Náměty většinou z antiky
  • nízká – komedie, bajka, satira, zobrazovaly život měšťanstva i venkovanů, často pojaty komicky.[2]

Autoři

Hudba

Související informace naleznete také v článku Klasicismus (hudba).

Klasicismus v hudbě se obvykle spojuje s trojicí skladatelů, kteří působili ve Vídni: Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. Dílo těchto skladatelů ustavilo vzor „klasické“ hudby, vyvážené a melodické, a její klasické formy (sonáta, koncert, symfonie). Skladby mají obvykle tři až čtyři věty s pravidelným střídáním tempa, orchestr má stálé složení se smyčcovými a často i dechovými nástroji a v komorní hudbě převládá trio a kvarteto.

Hudební formy klasicismu

Hlavní představitelé

Na prosazení klasicismu v hudbě měli rovněž (v různé míře) velký podíl synové největšího skladatele baroka Johana Sebastiana Bacha.

Galerie

Barokní klasicismus

Osvícenský klasicismus, empír

Neoklasicismus

Odkazy

Reference

  1. Online etymology dictionary
  2. Encyklopedie Diderot, sv. 2, str. 447n.

Literatura

  • Encyklopedie Diderot, Praha 1997, heslo Klasicismus.
  • R. Huyghe (red.), Umění nové doby – Encyklopedie umění a lidstvo (Larousse). Praha: Odeon 1974
  • ARNE, Novák. Stručné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Klasicismus (1815-1830), s. 153-198. 
  • Encyklopedie Universum. Praha: Odeon 2000.

Související články

Externí odkazy

Umělecký sloh
Předchůdce:
rokoko

Klasicismus
Nástupce:
preromantismus
romantismus