Živel

Živel (od „živý“, v jiných jazycích často "element", prvek, základní složka) znamená nezkrotnou, neovladatelnou a často ničivou přírodní sílu. Starověká filosofie i věda a později alchymie a esoterika chápala čtyři živly (oheň, vzduch, voda, země) jako základní složky světa a snažila se jimi vyložit nejen přírodní jevy, ale také vnitřní složení člověka (Hippokratés, Galénos). U Platóna, u stoiků i v myšlení Dálného východu k nim přistupuje pátý, v buddhismu "duch" nebo v Japonsku "prázdno", v čínské tradici Wu Xing (pěti fází) "kov" a místo vzduchu je zde "dřevo".^[zdroj?]

Slovo "živel" se také používá v přeneseném významu (metaforicky, metonymicky). Nejčastěji na lidi jako velmi aktivní, nezkrotné a nekontrolovatelné. Např. velmi akční člověk nebo nezkrotné dítě.

Přírodní filosofie

Slovo živel vytvořil Jungmann jako ekvivalent latinského elementum a řeckého stoicheion, která označovala základní složku světa, prvek nebo také písmeno.

Úvahy o čtyřech živlech (řec. stoicheia) jako o věčných základech či prvcích, z nichž se jako z písmen skládá prazáklad světa, se vyskytují už u předsókratovských filosofů a tvoří pak základ starověké fyziky. Podle pozdějších zpráv pokládal Thalés z Milétu za pralátku světa vodu, Anaximenés vzduch a Hérakleitos snad oheň. Nauku o čtyřech živlech zformuloval Empedoklés, který také uvažoval o tom, jak jeden přechází ve druhý. Představa živlu tak ztrácí svoji neměnnost a podobá se spíš jakési fázi. Počet čtyři přitom není nahodilý, ale odpovídá čtyřem světovým stranám a ročním obdobím a navozuje tak představu všeobecnosti, a zároveň i jisté základní stálosti – tak jako čtyřboký dům nebo čtvernohé zvíře. Na čtyři živly navazuje také Hippokratova nauka o čtyřech tělesných šťávách (humores), jejichž směsi tvoří „temperament“ či povahu člověka.

Živel	Těleso (Platón)	Vlastnost (Aristotelés)	Světová strana	Temperament
oheň	čtyřstěn	teplý a suchý	jih	cholerik
vzduch	osmistěn	teplý a vlhký	východ	sangvinik
voda	dvacetistěn	chladný a vlhký	západ	flegmatik
země	krychle	chladný a suchý	sever	melancholik

Pětice živlů

Platón dodal ke čtveřici živlů ještě nebeský živel éter (aithér) a každému z nich přisoudil jeden z pěti pravidelných mnohostěnů. Podle Aristotela představují čtyři pozemské živly kombinace vlastností teplý / studený a suchý / vlhký a jejich společným původem je „pátá esence“ či kvintesence – nebeský éter. Nauka o živlech měla velký význam i pro stoiky, kteří pátý živel ztotožnili s duchem (pneuma).

O pěti živlech se hovoří také v buddhismu, kde se pátý živel nazývá Akaša (duch) nebo v japonské verzi „prázdný prostor“.

V čínském taoismu a dalších tradicích se jako pět prvků uvádí strom (dřevo), oheň, země, kov (zlato) a voda. Také zde se k nim váží různé výklady, včetně astrologických nebo léčitelských.

Od alchymie k chemii

Úvahy o čtyřech živlech sice i pozdější křesťanští myslitelé občas zmiňují, velký význam jim ale nepřikládali. Jen středověké lékařství se stále inspirovalo Hippokratem. Helénistické myšlenky o pralátkách a jejich míšení převzali v Alexandrii a v Sýrii Arabové, kteří pro ně vytvořili slovo al-chymia (z řec. chemeia) a touto cestou se v pozdním středověku dostaly zase do Evropy. Renesanční myslitelé a zejména alchymisté a astrologové věnovali úvahám o látkách a jejich proměnách velkou pozornost i úsilí, až Robert Boyle (1627-1692) začal uvažovat o „elementech“ empiricky. Začal totiž zkoumat, které látky se chemicky nedají rozložit na jednodušší a otevřel tak cestu k prvkům v moderním smyslu. Místo alchymie začal také užívat slovo chemie.

Odkazy

Související články

Látka

Literatura

Ottův slovník naučný, heslo Živel. Sv. 27, str. 851
Ottův slovník naučný, heslo Prvek. Sv. 20, str. 882

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu živel na Wikimedia Commons
(anglicky) Klasické elementy