Řád menších bratří
| Řád menších bratří | |
|---|---|
| Ordo Fratrum Minorum | |
 Znak Řádu menších bratří | |
| Základní informace | |
| Kategorie | Žebravé řády |
| Země původu | Itálie |
| Založil | František z Assisi |
| Schválil | Inocenc III. |
| Motto | „PAX ET BONUM“ (tj. „Pokoj a dobro“) |
| Odznak | V červeném poli stříbrný latinský kříž se zlatými paprsky vyrůstající ze stříbrného oblaku. Před křížem dvě zkřížené ruce, pravá zadní sv. Františka v hnědém rukávu, přední levá odhalená Krista, obě s červenými stigmaty. |
Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM), jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu, bosí františkáni, spirituálové nebo observanté (a v některých regionech Evropy také bernardini nebo reformáti) je jednou z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři větve (kromě observantů jde ještě o kapucíny a minority).[1] K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka – chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustředí především na kazatelskou a misijní činnost.[1]
Patrony řádu jsou Panna Maria, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský, sv. Bonaventura, sv. František ze Solana (patron františkánských misií).[2]
Řádový oděv tvoří tmavohnědý hábit s volnou kapucí přepásaný bílým provazovým cingulem se třemi uzly, kněží nemají kolárek a nenosí biret. Jako obuv slouží převážně kožené sandále.[3]
Řehole a způsob života
Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů. Pojetí chudoby vytvořilo rozkol mezi mnichy, řád se rozdělil na observanty a konventuály.[4] V letech 1317-1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněnější verze řehole a povolil korporativní (společné) vlastnictví. Rozhodnutí papeže pobouřilo množství observantů, kteří se jím odmítli řídit a raději opustili kláštery.[2]
Než byla přijata umírněná řehole, staraly se o finance řádu a kláštera světské osoby přímo spojené se Svatým stolcem. Tyto světské osoby se nazývaly apoštolští syndikové. Byli u každého řádu a jako odměnu mohli obdržet všechna duchovní dobrodiní.[2]
Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka z Assisi všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše.[2]
Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.
Modlitba růžence
Františkánská modlitba růžence údajně vznikla již v roce 1422. Růženec původně tvořilo sedmkrát deset Zdrávasů, k nimž byly přidány ještě další dva, a výsledné číslo se tak opíralo o zbožnou tradici ohledně Mariiných 72 let života.[5] Tento zvyk, který pochází od františkánů, později převzaly i další řády a zbožní laikové. Počet Zdrávasů se ustálil na sto padesáti.
Organizace a struktura řádu
Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Jako privilegium má řád právo na svěcení křížových cest.[5]
Sám sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209.[6] O vytvoření řádu se však ještě nejednalo. Až v roce 1223 byla vytvořena a schválena oficiální řehole papežem Honoriem III.[7] V tom samém roce byl představen Františkův třetí pokus o vypracování pravidel pro řád, ve kterém bylo zakázáno vlastnictví řádového domu a kontakt s penězi. Tato pravidla musela být na žádost řádu z praktických důvodů zmírněna papežem Řehořem IX. v roce 1230. [7]
Postupem času došlo k rozdělení řádu, následně se však částečně sjednotil. Hlavním faktorem rozdělení řádu byla právě řehole sv. Františka či spíše doslovný způsob jejího dodržování. Řád byl v základu rozdělen na konventuály a observanty. Zatímco observanté se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v důsledné chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj. Papež Lev X. nakonec rozdělil řád na františkány (observanty), minority (konventuály) a kapucíny.[4]
Reference
- ↑ a b PAVLICOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: olomouc, 2003. S. 338.
- ↑ a b c d BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, 3.díl/1.svazek, Žebravé řády. Praha: Libri, 2006. S. 227.
- ↑ Buben, str. 229
- ↑ a b Buben, str. 233
- ↑ a b Buben, str. 228
- ↑ LAWRENCE, Hung. Dějiny středověkého mnišství. Praha: Vyšehrad, 2001. S. 247.
- ↑ a b Lawrence, str. 248
Literatura
- POLYKARP. Dějiny klášterů sv. Otce Františka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Krnov: Zahrádka sv. Františka, 1889. Dostupné online.
- BUBEN, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. díl, I. svazek. Praha: Libri, 2006.
- HUGH, Lawrence. Dějiny středověkého mnišství,[z anglického originálu Medieval monasticism přeložil Pavel Pšeja], Brno: centrum pro studium demokracie a kultury. Praha: Vyšehrad, 2001.
- PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.
Související články
- České kláštery menších bratří
- František z Assisi
- Žebravé řády
- Řád menších bratří konventuálů
- Spirituální františkáni
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Řád menších bratří na Wikimedia Commons
- www.ofm.cz – internetové stránky české františkánské rodiny
- Zasvěcení – Františkáni, Česká televize, i-vysílání, 28. 6. 2009 (video)
- FRANCISCAN AUTHORS, 13TH – 18TH CENTURY
