Kvartér

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Geologická období (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v milionech let
eon éra perioda p d
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér 
(čtvrtohory) 		3 3
neogén 23 20
paleogén 66 43
 mezozoikum 
(druhohory) 		křída 145 79
jura 201 56
trias 252 51
 paleozoikum 
(prvohory) 		perm 299 47
karbon 359 60
devon 419 60
silur 444 24
ordovik 485 42
kambrium 539 54
proterozoikum

(starohory)

neoproterozoikum ediakara 635 96
kryogén 720 85
tonium 1000 280
mezoproterozoikum 1600 600
paleoproterozoikum 2500 900
archaikum (prahory) 4031 1531
hadaikum 4567 536

Čtvrtohory (kvartér) je označení pro geologické období, které zahrnuje zhruba posledních 2,6 milionů let. Jsou nejmladší ze tří period kenozoika. Dělí se na starší čtvrtohory (pleistocén) a mladší čtvrtohory (holocén). Starší čtvrtohory zahrnují z historického hlediska starší dobu kamennou (paleolit). Mladší čtvrtohory zahrnují pouze posledních 10 000 let. Z historického hlediska jde o starší dobu kamennou (paleolit), střední dobu kamennou (mezolit), mladší dobu kamennou (neolit) a veškerá období od doby bronzové až po dnešek.

Stratigrafie

Benátský důlní inženýr Giovani Arduino v 60. letech 18. století rozlišil na přirozeném geologickém řezu na severu Itálie čtyři geologická období, jež nazval řády - tedy první, druhý, třetí a čtvrtý řád, přičemž čtvrtý byl nejmladší. Této terminologie se přidržovali francouzští geologové Jules Desnoyers a Henri Reboul, kteří ve 30. letech 19. století označovali ve svých studiích výrazem quaternaire geologické období příslušné k zachovaným horninám obsahujícím zbytky víceméně současných rostlin a živočichů. Roku 1854 ve Švýcarsku navrhl Adolphe Morlot, aby se pro toto období používalo výrazu quartaire - kvartér, a ten se drží v odborné literatuře dodnes. Roku 1830 ještě skotský geolog Charles Lyell ve stejném smyslu používal termín pleistocene, ale tento výraz byl později přiřknut jednomu s dílčích období čtvrtohor.[1] [2]

Otázka počátku čtvrtohor byla dlouho předmětem odborných sporů. Jako hranice byla roku 1983 stanovena doba před 1,8 miliony let. Spory však neutichly, jelikož řada vědců upozorňovala na to, že tato doba nepřinesla žádné převratné změny, které by takovou hranici obhajovaly. Nakonec roku 2009 Mezinárodní komise pro stratigrafii přiřadila ke čtvrtohorám i původně třetihorní stupeň gelas, čímž byla hranice čtvrtohor posunuta na 2,588 milionu let před dneškem. Důvodem byl fakt, že právě v této době byly nalezeny příznaky razantního globálního ochlazení klimatu.[3][4][5]

Stratigrafické schéma čtvrtohor
Geologické období Kontinentální zalednění sev. Evropy Horské zalednění Alp Stáří (miliony let)
Holocén 0,0117
Pleistocén Svrchní Weichsel (glaciál) Würm 0,126
Eem (interglaciál) Riss/Würm
Střední Saale (glaciál) Riss 0,781
Holstein (interglaciál) Mindel/Riss
Elster (glaciál) Mindel
Cromer (několik gl. a igl.) Haslach
Günz/Mindel
Spodní (kalabr) Bavel (několik gl. a ingl.) Günz 1,806
Donau/Günz
Menap (glaciál) Donau
Waal (integlaciál)
Eburon (glaciál)
Spodní (gelas) 2,588

Geologie a klima

Přirozená rokle u Zeměch s mocným profilem vátých spraší.
Ledovcový kar v Obřím dole v Krkonoších.

Od počátku čtvrtohor se kontinenty nacházejí již v dnešní podobě. Z předcházejících období pokračuje alpinské vrásnění a výzdvih Himálaje. Tvar pevniny významně mění značné kolísání hladiny moří - až o 120 m, které způsobuje vynoření rozsáhlých souší, jež ovlivňují migraci fauny a flóry. Z těchto pevninských mostů má značný význam tzv. Beringie, což je periodicky se vynořující souš mezi Severní Amerikou a Asií, která umožnila kromě rozšíření řady živočišných druhů, např. mamutů či velbloudů, též rozšíření lidské populace na americký kontinent.[6]

Toto kolísání mořské hladiny způsobil nástup globálního ochlazení, díky kterému je značné množství vody vázáno v pevninských ledovcích.[pozn. 1] Původně se předpokládalo, že toto ochlazení přišlo v jediné velké ledové době, později byla tato teorie revidována přiznáním existence čtyř ledových dob. V pozdější době byl odhalen dlouhý cyklus mnoha dílčích ochlazení a oteplení, přičemž na příkladu průběhu posledního chladného cyklu, jenž je pro svoji chronologickou blízkost nejlépe prozkoumaný, se předpokládá existence velmi složitého průběhu klimatických výkyvů v průběhu celých čtvrtohor. Čtvrtohory se nám v tomto světle ve srovnání s předcházejícími teplými obdobími zdají jako jedna dlouhá doba ledová, která se dělí na jednotlivé výrazně chladné a suché výkyvy - glaciály a vlhčí a teplejší výkyvy - interglaciály.[1]

Například na území dnešního Česka se v nejteplejších úsecích interglaciálů předpokládají průměrné teploty o 2 - 3 °C vyšší oproti dnešku[pozn. 2], zatímco v nejstudenějších úsecích glaciálů až o 11 - 13 °C nižší oproti současnému průměru. Kromě těchto nejvýraznějších klimatických výkyvů docházelo v průběhu glaciálů, a to zejména na jejich počátku, k dalším dílčím výkyvům - studeným stadiálům a teplejším interstadiálům. Dále lze hluboko do minulosti zaznamenat velké množství jemnějších teplotních výkyvů oběma směry, jež se nazývají oscilace. Období, které probíhá od posledního glaciálu do současnosti, tedy holocén, je pravděpodobně jen další z řady interglaciálů, jenže oproti těm předcházejícím přesto jeví řadu odlišností - odlišná je fauna savců i například ráz krajiny v Evropě. Proto se pro holocén používá výrazu postglaciál.[7]

Klimatické výkyvy mají vliv na rychlost a intenzitu procesů eroze a ukládání hornin, zejména v příledovcových (periglaciálních) oblastech. Velká území Evropy, Asie a Severní Ameriky byly ovlivněny přítomností stálé tlakové výše nad pevninskými ledovci na severu kontinentů, což způsobovalo stálý příliv suchých studených větrů z těchto míst.[8] Činnost sucha a mrazu za nepřítomnosti uzavřeného rostlinného porostu způsobovala charakteristický rozpad určitých hornin a jejich akumulaci v podobě mohutných souvrství spraší, které jsou dnes jednou z nejčastějších hornin na světě. Též se měnil vodní režim řek, jež přecházely z režimu meandrující do divočící řeky a naopak. V glaciálech měly řeky v periglaciální zóně nízký průtok s občasnými vodními přívaly v mělkém, širokém, příměji vedeném korytu, jelikož podnebí bylo suché a v krajině bylo málo vegetace, která by brzdila erozní a akumulační činnost řeky. Naopak v interglaciálech řeky tečou v hlubších korytech s častými oblouky, které se postupně prohlubují či izolují od hlavního toku, vytvářejí se slepá ramena. Při přechodech ze studených do teplejších a vlhčích období dochází k výraznému zařezávání říční nivy pod úroveň okolní krajiny, čímž vznikají tzv. říční terasy.[9]

Život

Vyhynulý evropský lev jeskynní.

Z živočichů prodělávají nejdynamičtější vývoj savci. V oblasti střední Evropy žili např. mamuti, srstnatí nosorožci, koně, jelenovití (mezi nimi obrovitý megaloceros giganteus s rozpětím paroží až 3 m), šavlozubé kočkovité šelmy (machairodus), jeskynní lvi, jeskynní medvědi apod. Pokračuje vývoj člověka a dalších primátů. Vývoj savců a ptáků v průběhu pleistocénu dosahoval mimořádné dynamiky.[10] Do pleistocénu spadá i větší část vývojové linie směřující k dnešnímu člověku.

Předpokládalo se, že vliv glaciálů nebyl pro všechny oblasti Země rovnoměrný. Tedy že směrem k rovníku vliv glaciálů klesal. Například v pásmu deštných lesů se mluvilo o kulminaci vlhkého období - pluviálu.[7] V současnosti převládá teorie, že rozloha deštných lesů se v průběhu glaciálu velmi snížila a snížila se i jejich druhová diverzita. Naopak v interglaciálech jejich rozloha roste. V tom je jeden z rozdílů oproti předchozím interglaciálům a současnému postglaciálu. Zdá se, že rozloha deštných lesů klesá a klesá i druhová diverzita v jiných biotopech. O tom, jak podstatná je tato změna a jaký podíl na tom má činnost člověka, se vedou odborné diskuse.[11] [12]

Vymírání četných živočišných druhů ale můžeme sledovat již od posledního náporu poslední ledové doby. Vymírá tzv. megafauna mezi kterou řadíme velké druhy savců typických pro větší část čtvrtohor. Na konci poslední doby ledové vymírají mamuti, srstnatí nosorožci, obří australští vačnatci a další druhy. V době, kdy se tyto druhy dostávají na pokraj vyhynutí dosahuje maximálního rozšíření obří evropský jelen megaloceros giganteus, ten ale přesto nakonec též vymírá.[13]

Po odeznění posledního glaciálu dochází k rozvoji lidské společnosti, která postupně přechází z kultur lovců a sběračů k zemědělským kulturám, vznikají města a státy. Díky tomu dochází k rozrůstání lidské populace, která zároveň silně ovlivňuje tvář krajiny a následně její biologickou diverzitu. Míru ovlivnění holocénní přírody člověkem někteří vědci srovnávají s vlivem geologických procesů. V osídlených oblastech dochází k ústupu mnohých živočišných a rostlinných druhů, zejména lesních.[10] Na druhou stranu kulturní krajinu využívají četná společenstva druhů preferujících otevřenější stanoviště. Dalšími podstatnými změnami byl nástup intenzivního zemědělství, či naopak v některých oblastech úpadek zemědělství ve prospěch jiných hospodářských činností.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Antarktický kontinent se pokryl ledovcem již v průběhu třetihor.
  2. ↑ Na počátku pleistocénu zde mělo klima ještě submediterrání ráz a průměrné teploty byly ještě vyšší.

Reference

  1. ↑ a b POKORNÝ, Petr. Neklidné časy. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9. Kapitola O čtvrtém řádu a o tom, jak věda objevila dějiny, s. 9-50. 
  2. ↑ CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Kapitola Kvartér (čtvrtohory) - nejmladší geologická minulost, s. 359-392. 
  3. ↑ Posunutý začátek čtvrtohor; Český rozhlas - Leonardo
  4. ↑ Mezinárodní stratigrafická tabulka; ICS
  5. ↑ BRANDOS, Otakar. Doba ledová. Treking [online]. 2013-01-10. Dostupné online. 
  6. ↑ LISTER, Adrian; BAHN, Paul. Mamuti. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1748-0. Kapitola Původ mamutů, s. 11-43. 
  7. ↑ a b LOŽEK, Vojen. Příroda ve čtvrtohorách. Praha: Academia, 1973. Kapitola Výkyvy podnebí a jejich projevy, s. 41-61. 
  8. ↑ PILOUS, Vlastimil. Pleistocénní glacigenní a nivační modelace Jizerských hor [online]. česky: KRNAP, 2006. Dostupné online. 
  9. ↑ LOŽEK, Vojen. Příroda ve čtvrtohorách. Praha: Academia, 1973. Kapitola Přehled kvartérních uloženin a jejich geneze, s. 62-191. 
  10. ↑ a b LOŽEK, Vojen. Příroda ve čtvrtohorách. Praha: Academia, 1973. Kapitola Zvířena a květena ve čtvrtohorách, s. 192-242. 
  11. ↑ STORCH, David. Jak rychle vymírají druhy. Vesmír [online]. 2001. Dostupné online. ISSN 1214-4029. 
  12. ↑ BRANIŠ, Martin. Biologická diverzita – úhel pohledu. Vesmír [online]. 2001. Dostupné online. ISSN 1214-4029. 
  13. ↑ LISTER, Adrian; BAHN, Paul. Mamuti. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1748-0. Kapitola Zánik, s. 141-163. 

Literatura

  • LOŽEK, Vojen. Zrcadlo minulosti. Praha: Dokořán, 2011. 198 s. ISBN 978-80-7363-340-0. 
  • MIKULA, Jiří. Dvacetkrát starší než Altamira. [s.l.]: [s.n.], 1983. 109 s. 
  • CZUDEK, Tadeáš. Vývoj reliéfu krajiny České republiky v kvartéru. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. 238 s. ISBN 80-7028-270-3. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kvartér&oldid=16467804“