Česká šlechta
Českou šlechtou se rozumí šlechta v zemích Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.
Počátky české šlechty
Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy - do smrti nabyvatele - a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví.
Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna.
Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:
- Buzici z nich pak například
- Benešovci
- Drslavici
- Hrabišici
- Hroznatovci
- Janovici
- Markvartici
- Ronovci
- Vítkovci
- Žerotínové a jiní.[1]
Šlechtický systém před rokem 1620
Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.
Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.
Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody. Ale staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic[zdroj?]. Členům rodu náležel titul vladyka či pokud vlastnil zemi (tj. půdu), pak se nazýval zeman.
Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.
Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati, povýšili do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.
Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).
Uzavírání panského a rytířského stavu
V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[2] Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo
- 15 starých rodů:
- páni z Cimburka (1), páni z Lipé (2), páni z Lomnice (3), páni z Hradce (4), Pernštejnové (5), Šternberkové (6), Lichtenštejnové (7), páni z Boskovic (8), páni z Kunštátu (9), páni z Lichtenburka (10), Valdštejnové (11), páni z Pezinku[3] (12), z Vlašimi (13), páni ze Sovince (14), Krajířové z Krajku (15)[4]
- alespoň sedm z nich mělo český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka, z Valdštejna, z Vlašimi)[5]
- a 8 mladších rodů.
V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.
- A/ český původ – 33 rodů reprezentovalo starobylou českou aristokracii
- Ronovci: páni z Lipé (1), Adršpachové a Berkové z Dubé (2), Krušinové z Lichtenburka (3), Křinečtí z Ronova (4), Míčanové z Klinštejna (5);
- Kounicové: Bořitové z Martinic (6), Černčičtí z Kácova (7), Rychnovští z Rychnova (8), Stošové z Kounic (9), páni z Talmberka (10);
- Vítkovci: páni z Hradce (11), z Landštejna (12), z Rožmberka (13) a Sezimové z Ústí (14);
- Buzici: Lvové z Rožmitálu (15), páni ze Šelmberka (16), Zajícové z Házmburka (17), Medkové a Vranovští z Valdeka (18);
- Markvarticové: páni z Valdštejna (19), páni z Vartenberka (20);
- Hrabišicové: páni z Oseka a Rýzmburka (21), Kostkové z Postupic (22);
- Janovicové: páni z Janovic (23), páni z Kolovrat (24);
- páni z Cimburka (25), páni z Gutštejna (26), Plánští ze Žeberka (27), páni z Říčan (28), Slavatové z Chlumu (29), páni ze Šternberka (30), páni ze Švamberka (31), Švihovští z Rýzmberka (32), Žampachové z Potštejna (33)
- B/ moravský původ
- páni z Boskovic (34), páni z Kunštátu (35), z Pernštejna (36)
- C/ míšeňský původ
- páni z Koldic (37) – v Čechách od poloviny 14. století
- z Ilburka (38) – od počátku 15. století
- D/ saský původ
- purkrabí z Donína (39) a páni z Plavna (40) – obojí se v Čechách připomínají již od 13. století
- E/ švýcarský původ
- páni z Bibrštejna (41) – od 13. století
- F/ kraňský původ
- Krajířové z Krajku (42) – od konce 14. století
- G/ pětice rodů, které se stali panskými v 2. polovině 15. století
- Lickové z Rýzmburka (43), páni z Veitmile (44) – opírali se o privilegium Karla IV., Lobkovicové (45) (Hasištejnští i Popelové), Smiřičtí ze Smiřic (46), páni z Ronšperka (47).[6]
Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.[7] Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.[8]
Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období
Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:[9]
Šlechta po Bílé hoře
Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:
Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.
Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začali žít ,,obyčejným" životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.
Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.[11] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[11] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[12] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8% veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2% všeho obyvatelstva.[13] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62% veškerých poddaných, na rytířských 10%, na církevních 20% a na městských 8%.[14] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55% a rytíři 45% veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85%, zatímco rytíři pouhých 15% držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[15] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6% a nižší šlechtě 9,6% berních lánů.[16]
Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17.[17]
Šlechtictví v současnosti
Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, ke dni 18. prosince 1918 zrušeny zákonem č. 61/1918 Sb.[18] Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[19][20] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[21] pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země. Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy.
Zákon o zrušení šlechtických titulů dnes sice stále platí, šlechtické tituly se však naprosto běžně používají, a to i ve veřejnoprávních médiích (např. Česká televize). Nemají ovšem úřední platnost, ale pouze stavovský charakter. Někteří právníci ovšem tvrdí, že zrušení šlechtických titulů v roce 1918 nebylo správně právně ošetřeno a tudíž je neplatné. Jisté je, že za použití šlechtického titulu dnes již nehrozí žádný postih.
Nyní jsou právně šlechtici (z většinového právního hlediska již bývalí) stejnými občany, jako všichni ostatní. Sdružují se jako občanské spolky, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti. V rámci restitucí majetků byl většině šlechtickým dědicům vrácen jejich dědičný majetek a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání. Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za 2. světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Tito lidé se proto o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí.
Mezi nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří:
- Schwarzenbergové
- Kinští
- Sternbergové
- Kolowrat-Krakowští
- Colloredo-Mansfeldové
- Czerninové
- Lobkowiczové
- Nostitzové
Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.
V neposlední řadě je mnoho prakticky neznámých rodů většinou s dědičným titulem rytíře nebo barona. Tyto šlechtické rody většinou pochází z české středověké šlechty, ale v průběhu let přišly o majetek.
Odkazy
Reference
- ↑ http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 - Drslavici
- ↑ MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 13.
- ↑ Uherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali.
- ↑ TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42.
- ↑ MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2. šlechta. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0356-8. S. 33.
- ↑ STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 24-243.
- ↑ Starý, s. 245
- ↑ HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88–89.
- ↑ MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68.
- ↑ Na tak vysokou pozici se dostal jen proto, že v roce 1603 přiznával spolu se svým nevelkým panstvím také sirotčí statek po Janu Malovcovi.
- ↑ a b VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 469.
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 360
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 470, 767
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 767
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 470
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 767
- ↑ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 57.
- ↑ Portál veřejné správy ČR. Zákon č. 61/1918 Sb [online]. [cit. 2008-12-06]. Dostupné online.
- ↑ http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativa%20sk/02%20Slachtictvo/243_1920znp%20sk.pdf
- ↑ http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/708/_mc/709-19005-707-694/_s.155/701?b=243/1920
- ↑ Web aristokracie.cz
Literatura
- BŮŽEK, Václav. Majetková skladba šlechty v předbělohorských Čechách. In: Hospodářské dějiny = Economic History 14. Praha: Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd, 1986. S. 175–2016.
- BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X.
- BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 155 s.
- BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef; KRÁL, Pavel, VYBÍRAL, Zdeněk. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 416 + 24 stran přílohy s. ISBN 80-7185-417-4.
- BŮŽEK, Václav; KOREŠ, František; MAREŠ, Petr, ŽITNÝ, Miroslav. Rytíři renesančních Čech ve válkách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 406 s. ISBN 978-80-7422-409-6.
- HAZDRA, Zdeněk. Šlechta ve službách Masarykovy republiky: mezi demokracií a totalitními režimy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 336 s. ISBN 978-80-7422-337-2.
- JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8.
- JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. 610 s. ISBN 80-238-6220-0.
- KLECANDA, Václav. Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. In: Časopis archivní školy (č. 6). [s.l.]: [s.n.], 1928.
- KNOZ, Tomáš; DVOŘÁK, Jan (edd.). Šlechta v proměnách věků. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2011. (Země a kultura ve střední Evropě 17). ISBN 978-80-86488-71-4.
- KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-364-X.
- KUBEŠ, Jiří, a kol. V zastoupení císaře: česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 640 s. ISBN 978-80-7422-574-1.
- MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6.
- MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 7–36.
- MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 45–75.
- PETRÁŇ, Josef. Skladba pohusitské aristokracie v Čechách. Úvod do diskuse. In: Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu (Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et historica 1). Praha: [s.n.], 1976. S. 9–80.
- STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 240-278.
- ŠVÁBENSKÝ, Mojmír. Knihy přijímání do rytířského stavu Moravského markrabství. In: Josef Pilnáček: Neznámé rody a znaky staré Moravy. Brno: [s.n.], 1983. S. 250–267.
- VALENTA, Aleš. Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice: Veduta, 2011. ISBN 978-80-86829-62-3.
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3.